Byl rok 1784 a Benjamin Franklin, tehdy americký vyslanec v Paříži, napsal do redakce místního časopisu dopis. Vtipkoval v něm, jak jsou Francouzi líní — vstávají pozdě, plýtvají svíčkami a přitom slunce svítí zadarmo už od rána. Navrhl daň na okenice, příděl svíček a probouzení dělostrelectvem o svítání.
Na skutečný a vážně míněný návrh si svět čekal dalších 123 let. V roce 1907 londýnský stavitel William Willett sepsal esej s názvem Plýtvání denního světla a detailně v ní popsal, jak posunout hodiny v létě dopředu. Parlamentu se nápad nelíbil. Willett bojoval až do své smrti v roce 1915, a změny se nedočkal.
Prosadila ho až první světová válka. V dubnu 1916 zavedlo letní čas Švédsko a vzápětí se přidaly další evropské státy — včetně tehdy rakousko-uherských českých zemí. Důvod byl čistě vojenský a průmyslový: uhlí bylo strategická surovina a každá ušetřená tuna svítiplynu se počítala. Letní čas byl válečný nástroj, který si po míru podržel civilní šaty.
Česká cesta časem
Po vzniku Československa přišla první přestávka, pak druhá světová válka letní čas vrátila, a v letech 1940 až 1942 platil dokonce celoročně.
Po válce přišla kuriozita. Vládním nařízením z listopadu 1946 zavedlo Československo pod vedením Klementa Gottwalda takzvaný zimní čas — hodiny se posunuly o hodinu zpět oproti standardnímu středoevropskému. Elektráren závislých na uhlí bylo málo, výpadky proudu časté, a posun o hodinu dozadu šetřil ranní spotřebu. Šlo o planetární unikát, který se jinde neopakoval. Platil jen do února 1947.
Pak nastalo skoro třicet let klidu. Zlom přišel v roce 1979, kdy mimořádně tuhé zimy způsobily výpadky elektřiny a děti dostávaly „uhelné prázdniny". Vláda sáhla po osvědčeném receptu: posun hodin o hodinu dopředu sníží spotřebu ve večerních hodinách. Od té doby letní čas v Česku funguje bez přerušení. V roce 1996 se republika přizpůsobila pravidlům Evropské unie a letní čas se protáhl ze šesti na sedm měsíců v roce.
Věčná debata
Myšlenka střídání přežila obě světové války, ropnou krizi i pád socialismu. Nejviditelnějším bojovníkem proti letnímu času u nás byl od 90. let pekař Pecka z Chrudimska. Další odpor se nakupil až ve 21. století, když odborné studie začaly zpochybňovat původní ekonomický argument. Energetické úspory jsou dnes zanedbatelné — v některých analýzách vychází bilance dokonce záporně, protože lidé déle jezdí autem a více topí v ranních hodinách.
V březnu 2019 schválil Evropský parlament návrh na zrušení povinného střídání do roku 2021. Každá země měla navrhnout svůj stálý čas. Pak přišel covidismus, legislativní postup se zadrhl a otázka leží na stole dodnes.
Kámen úrazu je prostý: severské státy chtějí přirozený zimní čas, aby se v prosinci rozednívalo dříve. Jižní státy — Řecko, Španělsko, Itálie, Portugalsko — trvají na letním, protože delší světlé večery zvyšují tržby restaurací a turistický ruch. Na podzim 2025 podpořila zrušení střídání španělská vláda s tím, že průzkumy jsou jasné: Lidé střídání nechtějí a žádnou úsporu energie nepřináší.
Česká vláda se přiklání k zimnímu, tedy standardnímu středoevropskému času. Veřejnost v průzkumech (brát průzkumy vážně je ovšem hodně odvážné) volí většinou opak — a v tom paradoxu leží celá podstata sporu.
Co jsou naše přirozené hodiny?
Středoevropský čas (SEČ) je odvozen od 15. poledníku východní délky — ten prochází například Jindřichovým Hradcem. Praha leží mírně západněji, takže pravé sluneční poledne tu nastává přibližně ve 12:16 SEČ. Zimní, standardní čas tedy odpovídá astronomické realitě tohoto místa. Letní čas ji posouvá o hodinu vpřed — a v zimě by to znamenalo, že slunce vychází až kolem deváté.
Argument fyziologů je přímočarý: lidské vnitřní hodiny mají tendenci se zpožďovat, protože jejich přirozený cyklus trvá o trochu déle než 24 hodin. Synchronizuje je ranní světlo — to způsobuje drobné každodenní předběhnutí, které udržuje rytmus přesně na 24 hodinách. Pokud ranní světlo přichází pozdě, hodiny se postupně propadají do noci. Při celoročním letním čase by lidé s trochou nadsázky chodili spát po půlnoci, protože světlo by je večer dál a dál zpožďovalo.
Biologické hodiny nesídlí jen v mozku — každá buňka těla má svůj cirkadiánní rytmus, synchronizovaný světlem přes hypotalamus. Tyto rytmy řídí produkci melatoninu, hladinu serotoninu, krevní tlak, metabolismus i imunitu. Každý posun hodinového signálu o celou hodinu je pro organismus podobný mírnému jet lagu. Jarní přechod — kdy se vstává o hodinu dříve — bývá horší: úrazovost po něm krátkodobě stoupá až o pět procent, přibývá kardiovaskulárních příhod. Podzimní posun zpět tělo snáší lépe.
Případ pro letní čas
Přes všechny lékařské argumenty letní čas nabízí něco, co lidé oceňují: světlé letní večery. Místo toho, aby slunce zapadalo v půl osmé, svítí do půl deváté. Čas po práci lze věnovat tenisu, procházce, terasa u hospody se naplní přirozeně.
Klíčová otázka tedy zní: kdy je nám tma méně na obtíž? Ráno, kdy spíme nebo sedíme v osvětlené kanceláři — nebo večer, kdy bychom mohli být venku? Pro aktivní část populace je odpověď zřejmá. Průzkumy opakovaně ukazují, že lidé letní čas preferují.
Nad tím vším ční jeden zásadní paradox. Středoevropské časové pásmo je extrémně roztažené. Teoreticky by mělo pokrývat oblast mezi 7,5° a 22,5° východní délky — ale reálně zahrnuje Španělsko, jehož velká část leží západně od nultého poledníku. Francie geograficky patří do pásma UTC+0, přesto používá SEČ — protože za druhé světové války ji nacistické Německo přepnulo na berlínský čas a po válce se k greenwichskému nepřepnula zpět. Španělsko udělalo totéž v roce 1940.
Výsledek je absurdní: v nejzápadnějším výběžku španělské Galície nastává sluneční poledne hodinu a sedmatřicet minut po tom, co hodinky ukáží dvanáct. V létě — při letním čase — je to dokonce dvě hodiny a sedmatřicet minut. Celkový geografický rozsah pásma SEČ odpovídá čtyřhodinovému slunečnímu rozdílu mezi jeho nejzápadnějším a nejvýchodnějším bodem.
Praha na tom logicky není tak drasticky. Leží blízko referenčního poledníku, sluneční a hodinový čas jsou tu v rozumném souladu. Proto si můžeme středoevropský čas právem považovat za svůj — a ostatní ať si s tím poradí dle svého.
Ale i pro nás platí základní dilema: letní čas nám totiž dává světlé večery, které umíme využít. V rámci vzrušených diskusí si mnoho lidí ani neuvědomuje, jak moc jim ta hodina navíc na večer chybí — a jak málo potřebují, aby jim slunce svítilo ve tři ráno.
Rozhodnutí, které se neustále odkládá, tedy nakonec záleží na tom, koho se ptáme.
