Špilberk – v brněnském hantecu Špilas - je nejznámějším brněnským hradem. Brno jich má či mělo více. Nejstarší je hrad Brno, o němž se píše již v Kosmově kronice. Byl to zřejmě vodní hrad na území dnešního Starého Brna poblíž Svratky. Nic se z něj nedochovalo. Naopak v postupně se obnovuje dominanta nad Brněnskou přehradou – původně markraběcí hrad Veveří. Na území Brna byl i hrad Obřany v dnešní brněnské městské části Maloměřice-Obřany, jenž vypálili sami Brňané asi 1315, když sloužil jako útočiště lapků, a staré slovanské hradiště Staré zámky v Brně-Líšni.
Hrad a pevnost
Ale zpět ke Špilberku. Jeho název se původně odvozoval z německého Hrací hora (Spielberg), coby místo zábavy Brňanů, nověji však z německého slova pro Pozorovací horu (Spiegelberg). To dosvědčuje, že vyvýšené místo vedle Brna bylo využíváno jako pozorovatelna a zřejmě zde stála i středověká rozhledna. Vlastní hrad byl postaven markrabětem Přemyslem III. (jako český král Přemysl Otakar II.), který na Moravě coby markrabě započal svou státnickou kariéru ještě za života svého otce krále Václava I. Přemysl tak chtěl získat významné markraběcí sídlo v Brně, protože ač do 30. leté války byla hlavním městem Moravy Olomouc, markrabata dávala přednost Brnu. Tam totiž byli mocenskými monopolisty, zatímco v Olomouci, která sice patřila markraběti, měl významné slovo sídelní moravský olomoucký biskup. A církevní moc se světskou se ne vždy snášela.
Špilberk byl vedle Brna, nebyl přímou součástí města. To vytvořilo strategické soužití, kdy nikdo nemohl oblehnout město ze všech čtyř stran, protože na západní straně by měl v zádech Špilberk, a naopak nikdo nemohl oblehnout neprodyšně Špilberk, protože na východní straně by měl v zádech Brno. Dobyvatel v prostoru mezi Špilberkem a Brnem by byl odstřelován z obou stran. Tato strategická poloha hradu a města vedla k tomu, že ani jedno z nich nebylo nikdy vojensky dobyto silou.
Jen jednou se hrad a město postavily proti sobě v letech 1467-69, kdy Brno, věrné svaté církvi katolické, uznalo sesazení markraběte a krále Jiřího z Kunštátu a z Poděbrad a přijalo za moravského markraběte Matyáše Korvína, zatímco na Špilberku byla posádka věrná markrabímu Jiřímu a jeho moravskému zemskému hejtmanovi a synu Viktorinovi. Vše skončilo dohodou. V únoru 1469 byl Špilberk předán městu, ale jeho posádka získala právo na pokojný a svobodný odchod se zbraní.
Středověké, relativně malé armády, nebyly schopny neprodyšně obklíčit velkým kruhem hrad i město zároveň, a tak se do města dostávaly potraviny i při válečném ohrožení, což se dělo ještě i za dvojího obléhaní města Švédy 1643 a 1645. Tehdy se Špilberk a Brno ubránili Švédům na rozdíl od dosavadního zemského města Olomouc, který byl delší čas 1642-50 okupován Švédy (v moravském jazyce je Olomouc, stejně jako Kroměříž mužského rodu). Proto se zemské úřady evakuovaly do Brna a zde již zůstaly. Brno se stalo hlavním městem Moravy.
Markraběcí sídlo
Pokud jde o funkci hradu jako sídla markrabat, tu neplnil dlouho. Ještě král a moravský markrabí Václav III. v něm uspořádal svatbu s Violou Těšínskou roku 1305. Jako sídlo jej po svém jmenování moravským markrabětem užíval Karel Lucemburský (markrabí 1333-49, později císař a král Karel IV.) se svou manželkou Blankou z Valois, jeho bratr a další moravský markrabí Jan Jindřich (markrabí 1349-75) a jeho syn markrabí Jošt (markrabí 1375-1411), který zde i zemřel, krátce poté co byl zvolen římským králem. Jošt byl i markrabí Braniborska, jehož hlavním městem byl Berlín. Tehdy se ze Špilberku vládlo Berlínu.
Moravští Lucemburkové měli markraběcí dvůr i ve městě a po jejich vymření byli nositeli titulu markrabat moravských zpravidla králové čeští, kteří dleli v Praze či Vídni a Špilberk jako své sídlo nepotřebovali. Špilberk tak společně s Brnem ztratil funkci sídla panovníka a zůstala jen úloha pevnosti. I ta s rozvojem dělostřelectva slábla.
Vězení
Špilberk však získal novou funkci. Stal se významným státním vězením. Proslavil se jako jedno z nejtvrdších pevnostních vězení v habsburské monarchii. Na Špilberku byla vždy umístěna vojenská posádka, tedy zde bylo vězení vojenské. Až císař a markrabě moravský Josef II. rozhodl roku 1783, že se stane i civilním vězením, včetně nejtěžších zločinců. Doživotně odsouzení měli samostatné kobky, ale byly zde i velké cely až pro 50 vězňů.
Vedle slavných kriminálních zločinců zde byli jako vězení političtí rebelové, ať to byli uherští jakobíni, italští karbonáři či polští revolucionáři. I Karel Havlíček Borovský ve svých Tyrolských elegiích uvádí, že počítal s možností žalářování na Špilberku, když byl deportován 16. 12. 1851 z Čech přes Moravu do Tyrol slovy VII části: „Když jsme jeli přes Jihlavu, měl jsem Špilberk v mysli…“. Slavnými vězni byli například:
- Claude-Alexandre de Bonneval – rakouský generál. Původně sloužil ve Francii. Byl statečný, ale urazil ministra vojenství, za což byl odsouzen k smrti. Uprchl a přešel k Habsburkům. Stal se přítelem Evžena Savojského. Proti němu však začal intrikovat. Byl odsouzen opět k trestu smrti, což mu bylo změněno císařskou milostí Karla VI. na jednoroční žalář. Mimo jiné byl vězněn na Špilberku. Nakonec roku 1729 přešel k Turkům, přijal islám, stál se pašou a bojoval proti Habsburkům.
- Jiří Oliver hrabě Wallis z Carighmainu – potomek irské šlechty byl velitelem habsburské armády, který prohrál válku s Turky o Srbsko, a Rakousko tak přišlo o území získaná Evženem Savojským. Za to byl odsouzen a vězněn krátce 1740 na Špilberku. Omilostnila jej Marie Terezie.
- baron František von der Trenck – velitel pandurů, ve vězení 1749 zemřel a jeho mumifikovaná mrtvola je uložena v brněnském kapucínském klášteře.
- Jean-Baptiste Drouet – poštmistr, který poznal a udal na útěku francouzského krále Ludvíka XVI., později byl zvolen poslancem Konventu a hlasoval pro královu popravu. V roce 1793 byl zajat rakouskou armádou a do roku 1795 vězněn na Špilberku, kde se neúspěšně pokusil o útěk skokem z okna, při němž si zlomil nohu. V roce 1795 byl vyměněn za dceru Ludvíka XVI. Marii Terezii.
- Silvio Pellico – italský vlastenecký spisovatel a karbonář (odpůrci Habsburků a bojovníci za svobodu a sjednocení Itálie), vězněn na Špilberku 1822-30. O svém vězení napsal knihu vzpomínek Z mých žalářů.
- Václav Babinský – lupič a vrah, na Špilberku vězněn 1841-55 a po zrušení věznice převezen na zbytek 20 letého trestu do Valdic. Po propuštění v roce 1861 z Valdic dožil jako zahradník v klášteře v Řepích u sester boromejek, kde zemřel 1879.
Přes mnohé hrůzostrašné historky probíhal i na Špilberku proces humanizace vězeňství, což byl i jeden z důvodů zrušení věznice na Špilberku. Habsburská monarchie uznávala statut politického vězně, na Špilberku byli odděleni od násilných kriminálníků a měli lepší podmínky. Teprve až za nacismu, komunistického režimu, a i nyní se na politické vězně neboli vězně svědomí, represivní aparát dívá tak, že je formálně neodlišuje od pachatelů jiné trestné činnosti.
Krátce se obnovilo vězení za první světové války, kdy zde byly vězněni odpůrci rakouského režimu, a v roce 1939 zde byli zavřeni odpůrci německé okupace. Po zavření českých vysokých škol se vězení ze Špilberku přesunulo do Kounicových kolejí v Brně-Žabovřeskách, kde se za stanného práva i popravovalo.
Po zrušení vězení se stal Špilberk kasárnami rakousko-uherské, od roku 1918 československé a v letech 1939-45 německé armády. Tu vypudila až sovětská vojska při osvobození Brna 26. 4. 1945. O Špilberk se skutečně bojovalo.
Po další armádní epizodě byl 1959 Špilberk předán městu a je sídlem Muzea města Brna.
Víc po otevření Brány poznání.
