Jsou herečky, které projdou dějinami české kinematografie a divadla tiše, s elegancí a bez otřesů. A pak jsou takové, které se do paměti diváků vepisují ostře, nekompromisně, se vší silou svého temperamentu. Právě k těm druhým patří Jaroslava Obermaierová. Žena, jejíž umělecká dráha se rozpíná přes více než půl století, žena, která zažila vzestupy i pády českého filmu, proměny divadelních scén i proměny celé společnosti, a přesto si po celou tu dobu zachovala něco, co je v uměleckém světě čím dál vzácnější: Vlastní tvář, vlastní názory a neochvějný postoj.
Z baletních piruet k hereckému řemeslu
Narodila 10. dubna 1946 v Praze a její cesta k umění byla téměř předurčena. Už jako malé děvče propadla baletu a ve svých pouhých deseti letech poprvé vstoupila na jeviště Národního divadla. Několik let zde tančila dětské role v operách a baletech, a kdo ví, jak by se její osud vyvinul, kdyby ji balet udržel ve svém objetí. Něco hlubšího ji však volalo směrem k herectví, k živému slovu, k možnosti být někým jiným, a přitom vždy zůstat sama sebou.
Po maturitě proto zamířila na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze, kterou absolvovala v roce 1968. Ale už během studií na sebe upozornila ve svém filmovém debutu Souhvěždí panny (1965). Zde předvedla na svou dobu odvážnou scénu, jež ji rázem katapultovala mezi nejpřitažlivější a nejobsazovanější mladé herečky. Bylo v ní cosi neobyčejného, kombinace křehkosti a vnitřní síly, která ji odlišovala od jejích vrstevnic.
Od Julie po Žebráckou operu
Po absolutoriu nastoupila do angažmá v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně, kde ztvárnila řadu výrazných rolí. Právě zde si vyzkoušela Shakespearovu Julii i Nezvalovu Manon Lescaut, postavy plné vášně a tragického předurčení, které jako by přesně odpovídaly jejímu hereckému naturelu.
Z Kladna odešla v roce 1970 do pražského Divadla E. F. Buriana, kde strávila dvě desetiletí. Zde vytvořila desítky postav v inscenacích tak rozmanitých, jako byla Noc na Karlštejně, Ibsenův Peer Gynt nebo Brechtova a Weillova Žebrácká opera. Divadlo E. F. Buriana bylo jejím uměleckým domovem, místem, kde se její herecký talent mohl rozvíjet v plné šíři, od lyrických hrdinek po charakterní role, od komediálních postav po dramatické figury naplněné vnitřním napětím.
Po zrušení Divadla E. F. Buriana v roce 1990 se nevzdala. Hostovala na různých scénách, vydávala se na zájezdová představení a později našla další tvůrčí zázemí v Divadle pod Palmovkou. Její divadelní kariéra, byť méně viditelná než ta filmová, zůstává podstatnou součástí jejího uměleckého odkazu. Je svědectvím o herečce, která se na prknech, jež znamenají (nebo spíše představují) svět, vždy cítila doma.
Od trezorových snímků po pohádky
Filmografie Jaroslavy Obermaierové je pozoruhodně bohatá a různorodá. Šedesátá a sedmdesátá léta jí přinesla účinkování v dílech, která dnes patří ke zlatému fondu české kinematografie. Zahrála si v Jirešově Žertu (1968) podle románu Milana Kundery, v monumentálním historickém dramatu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice (1969), v poetickém Radúzovi a Mahuleně (1970) i v Moskalykově Babičce (1971), kde ztvárnila postavu Kristly. V každém z těchto snímků prokázala schopnost přizpůsobit se odlišnému žánrovému i režijnímu rukopisu, aniž by ztratila svou osobitost.
Zvláštní zmínku si zaslouží její role ve Vávrově Kladivu na čarodějnice. Tento film, který byl natočen na sklonku šedesátých let a ihned poté skončil v trezoru, patří k nejsilnějším dílům české filmové historie. Příběh inkvizičních procesů na severní Moravě v 17. století je zneklidňujícím podobenstvím o mechanismech moci, strachu a lidské krutosti. Obermaierová v něm obstála po boku takových hereckých velikánů, jako byli Vladimír Šmeral či Elo Romančík. Její přítomnost v tomto snímku není pouhou epizodou, je dokladem, že už v mladém věku patřila k herečkám, jimž režiséři svěřovali role v náročných, umělecky ambiciózních projektech.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se objevovala v celé řadě populárních filmů a komedií. Diváci si ji pamatují z kultovního Marečku, podejte mi pero! (1976), z komedie Což takhle dát si špenát (1977), ze Smrti stopařek i z řady pohádek – Čertovy kameny (1982), Rumburak (1984) nebo Blankytná pohádka (1986). V devadesátých letech přidala Konec básníků v Čechách (1993) a pohádky O perlové panně či Jezerní královna (obě 1997). Přehlédnout nelze ani pozdější drama Bastardi (2010). Její filmografie tak zahrnuje prakticky celé spektrum žánrů, od závažných historických dramat přes komedie až po pohádky, a v každém z nich zanechala nesmazatelnou stopu.
Blanka Zemanová, role, která přetrvala desetiletí
Ze všech televizních rolí Jaroslavy Obermaierové je jedna, která se do paměti českých diváků zapsala nejhlouběji a která si zaslouží podrobnější pozornost: role Blanky, druhé manželky majora Zemana v legendárním seriálu Třicet případů majora Zemana (1975). V seriálu se sešla řada vynikajících herců – Vladimír Brabec, Rudolf Jelínek, Josef Bláha a mnozí další. Mezi nimi zaujala Obermaierová své místo s přirozenou samozřejmostí.
Její Blanka Zemanová nebyla pouhou „manželkou hlavního hrdiny", jak by se dalo očekávat od postavy v kriminálním seriálu. Obermaierová jí vtiskla vnitřní život, energii a svébytnost. Blanka v jejím podání byla ženou, která stojí po boku muže zastávajícího náročné povolání, a přitom si uchovává vlastní identitu, vlastní pohled na svět, vlastní temperament. Nebyla pasivní figurkou v pozadí příběhu, ale jeho živou součástí, dávala mu teplo, lidský rozměr, emocionální hloubku. Právě díky tomu si diváci postavu Blanky pamatují i po desetiletích, a právě díky tomu se role druhé Zemanovy manželky stala jednou z ikonických postav české televizní historie.
Obermaierová se poměrně brzy ve své kariéře přesunula od rolí mladých krásných dívek k postavám zralých žen, matek, později k charakterním a mnohdy záporným figurám. Její přísný, výrazný obličej z ní učinil ideální představitelku nekompromisních, tvrdých žen, ať už šlo o paní Hrdinovou v seriálu My všichni školou povinní (1984), dozorkyni v Přítelkyních z domu smutku (1992), nebo dobromyslnou sestru Karlu v Životě na zámku (1995). Právě tato rozmanitost svědčí o jejím hereckém rozsahu. Obermaierová nikdy nebyla herečkou jednoho typu, jednoho výrazu, jedné polohy.
Za zmínku stojí i její dlouholeté působení v seriálu Ulice na televizi Nova, kde po dvě desetiletí ztvárnila svéráznou Vilmu Nyklovou, postavu, která se stala nedílnou součástí seriálového univerza a získala si přízeň celé generace diváků.
Hlas, který promlouvá za druhé
Vedle herectví je Jaroslava Obermaierová rovněž uznávanou dabérkou. Již od sedmdesátých let propůjčuje svůj charakteristický, nezaměnitelný hlas řadě zahraničních hereček. Nejvýznamnější je bezpochyby její dlouholetá spolupráce jako českého hlasu americké hvězdy Whoopi Goldbergové, a je třeba říci, že jde o spojení mimořádně zdařilé. Obermaierové hlas má tutéž drsnou něhu, tentýž ironický podtón, tutéž schopnost být zároveň komický i dojemný, jakou má Goldbergová sama. V dabingu se tak potkaly dvě umělecké osobnosti, které si navzájem skvěle odpovídají, ačkoli se nikdy nesetkaly.
Odvaha mít vlastní názor
V posledních letech se Jaroslava Obermaierová stala výraznou a polemickou osobností i mimo svět herectví. Nikdy se netajila svými politickými postoji a patří k těm nemnohým českým umělcům, kteří se nebojí veřejně zastávat názory, jež neodpovídají mainstreamovému konsenzu.
I proto byla otevřenou kritičkou vlády Petra Fialy. Vadilo jí především neúnosné zdražování energií a životních nákladů, a také směřování zahraniční politiky. Její kritika je přitom motivována nikoli abstraktními ideologickými postoji, nýbrž zcela konkrétní lidskou zkušeností ženy, která se v pokročilém věku stará o nemocného syna, která vychází s důchodem a která denně pociťuje důsledky ekonomických rozhodnutí na vlastní kůži. Když mluví o tom, že valorizace důchodu činila pouhých tři sta korun, nemluví z politické tribuny, mluví z vlastní kuchyně.
Před prezidentskými volbami v lednu 2023 veřejně podpořila kandidaturu Josefa Skály, kandidáta KSČM. V rozhovoru, v němž svou podporu vysvětlovala, ocenila na Skálovi především jeho rozhled, vzdělanost a otevřenost, vlastnosti, které podle ní u řady jiných kandidátů postrádala. Řekla, že by si přála prezidenta, který má rád lidi a chce pro ně něco udělat. Zároveň si nedělala iluze o obtížnosti Skálovy cesty k úspěchu a přiznávala, že jeho kandidatura bude trnitá a problematická. Skála nakonec nedokázal shromáždit potřebný počet padesáti tisíc podpisů a voleb se neúčastnil, avšak samotný fakt, že se Obermaierová nebála svou podporu vyslovit veřejně, svědčí o jejím charakteru.
Lze s jejími názory souhlasit, či nesouhlasit, to je věcí každého jednotlivce. Co však nelze zpochybnit, je autenticita a upřímnost, s nimiž je zastává. V době, kdy se řada veřejně známých osobností chová diplomaticky opatrně a pečlivě zvažuje, co říct a co zamlčet, je Obermaierová osvěžující výjimkou. Mluví přímo, bez okolků, někdy drsně, ale vždy z přesvědčení. Je to tatáž nekompromisnost, kterou přináší i do svých hereckých rolí.
Možná právě proto je její hlas stále tak slyšitelný.
