František Palacký se narodil roku 1798 do zbožné evangelické rodiny venkovského učitele v moravských Hodslavicích. Od raného mládí projevoval nadání ke studiu společenských věd a cizích řečí, během svého života se naučil plných deset jazyků! Otec si z něj přál mít pastora a vyslal ho za tím účelem na studia do Uher. Mladý Palacký pak studoval v Trenčíně a Prešpurku, dnešní Bratislavě, kde mimo jiné navázal osobní přátelství s později proslulým česko-slovenským jazykovědcem, slavistou a propagátorem archeologie Pavlem Josefem Šafaříkem.
Působení v českém obrozeneckém prostředí
Možná i toto přátelství Palackého definitivně nasměrovalo k vyhraněnému zájmu o historii. Opustil myšlenku na duchovní dráhu a rozhodl se naplno věnovat českým dějinám. S určitou mírou mladické drzosti tehdy oslovil nejváženější autority českého obrozeneckého prostředí, Dobrovského a Jungmanna a s jejich podporou přijel roku 1823 do Prahy.
Josef Jungmann se vyznačoval oddaností věci národa a optimistickou důvěrou v jeho budoucnost. Když shledal stejné přesvědčení u Palackého, ochotně mu předal řadu svých zkušeností i metodologických rad a uvedl ho do pražské vlastenecké společnosti. Palacký se tehdy stal členem neformální skupiny soustředěné kolem vědeckého časopisu Krok, tzv. Jungmannovy básnické a vědecké školy. Díky svým schopnostem a neúnavné pracovitosti si velmi brzy získal respekt.
Nestor české jazykovědy, Josef Dobrovský, si ověřil jeho spolehlivost, když jej nakrátko sám zaměstnal. Díky spolupráci s Dobrovským si Palacký osvojil jeho přísnou kritičnost a vědeckou poctivost. Dobrovský posléze Palackého doporučil známému mecenáši věd a umění Františku Josefovi, hraběti Sternberg-Mannderscheid. Ten se stal Palackého dlouhodobým podporovatelem. Pro hraběte Františka a jeho bratrance Kašpara ze Sternbergu, známého činovníka Vlasteneckého muzea v Čechách, vypracoval Palacký rozsáhlou genealogii a stal se rodovým archivářem Sternbergů.
Předseda Královské české společnosti nauk
V roce 1827 se oženil s Terezií Měchurovou, sestrou svého známého, hudebního skladatele Leopolda Měchury a dcerou velice zámožného pražského advokáta Jana Měchury. Sňatkem s ní získal Palacký nejen milující a pečlivou manželku, ale i hmotné zabezpečení. Den, kdy se dozvěděl, že Tereziin otec se sňatkem souhlasí, označoval později Palacký za „nejšťastnější z dosavadního života“.
Roku 1829 byl přizván do řad vážené Královské české společnosti nauk, které se roku 1835 stal dokonce předsedou. S podporou hraběte Františka Sternberga byl posléze jmenován oficiálním historiografem českých stavů a pověřen chronologickým zpracováním českých dějin Geschichte von Böhmen, jež pak vycházelo na pokračování v letech 1836-1867. Toto dílo se stalo základem pro jeho slavné Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, poprvé vydané roku 1848, ve kterých text faktograficky rozšířil, a především zdůraznil národní koncepci dějin.
Právě to ho spojuje s jeho pozdějšími následovníky, konkrétně s Josefem Pekařem. Zatímco Palacký byl evangelík a vyzdvihoval význam husitství, Pekař byl katolík a připomínal přínosy éry Přemyslovské, Karlovské a barokní. Proto bývá někdy stavěno Palackého a Pekařovo pojetí dějin proti sobě. To je však hodně zjednodušující. Pro Palackého i Pekaře je totiž zásadní osou a smyslem české historie otázka přežití a prosperity národa, jemuž je osudem dáno sídlit vedle silného a po staletí expandujícího souseda. Řečeno Palackého jazykem, šlo o to, obstát v tisíciletém česko-německém „stýkání a potýkání“.
Dějiny národu českého odmítnutí německého sněmu
V době vydání Dějin národu českého bylo Palackému už padesát let a patřil k uznávaným autoritám. Nebyl jen historikem, ale také organizátorem vlasteneckých a společenských akcí a zakladatelem spolků, jako byla Matice česká nebo pozdější Svatobor. Jeho aktivity zasahovaly do oblastí vzdělanosti, kultury i politiky. Byl obhájcem občanských svobod a se zájmem sledoval demokratizační procesy v Evropě, když se však v německém Frankfurtu konal sněm volených zástupců zemí tehdejšího Německého spolku (dnes bychom řekli spolkových zemí), a on obdržel pozvání, aby se „za Čechy“ stal členem přípravného výboru Velkoněmeckého parlamentu, razantně to jménem českého národa odmítl v otevřeném dopise známém jako Psaní do Frankfurtu z 11. dubna 1848.
Palacký totiž ihned pochopil, že přijmout účast na sněmu by znamenalo rezignovat navždy na české státní právo, na dávnou suverenitu i vlastní kulturní a jazykovou identitu. Bylo by to přihlášení se k němectví. Ideový jed v líbivém balení (německých) liberálních svobod. Místo toho přišel s ideou austroslavismu, čili spolupráce Slovanů uvnitř habsburské monarchie, s cílem přeměnit ji ve federaci rovnoprávných národů. Palacký si uvědomoval ekonomické a bezpečnostní výhody velké říše. Vyjádřil to známým výrokem: „Kdybychom neměli Rakousko, museli bychom si ho vymyslet“. Bohužel jeho naděje byly pozdějším vývojem zklamány, což glosoval neméně slavnou větou: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“
Série evropských revolučních nepokojů roku 1848 zastihla Palackého uprostřed příprav na konání Slovanského sjezdu v Praze, který organizoval a měl mu předsedat. Sjezd byl ale předčasně ukončen 12. června 1848 kvůli revolučnímu povstání v Praze. Podobně skončilo i Palackého působení v Ústavodárném Říšském sněmu, do kterého byl zvolen v červnu 1848 a který byl rozpuštěn už v březnu následujícího roku.
Pražské revoluční nepokoje roku 1848
Během pražských červnových bouří si Palacký držel odstup od přílišného radikalismu, plnil nevděčnou roli prostředníka mezi povstalci a armádou a mírnil emoce. Svou autoritou dokonce přesvědčil povstalecké studenty, aby propustili zajatého prezidenta Českého gubernia, hraběte Leopolda Lva Thun-Hohensteina. Přesto byl po potlačení povstání považován rakouskými úřady za zkompromitovanou osobu.
Raději se proto dočasně stáhl z veřejného života a věnoval se mimo jiné práci na dlouho zamýšleném naučném slovníku. Plán vytvořit českou encyklopedii choval Palacký už od mladých let, jeho realizace se však povedla až jeho mladšímu spolupracovníkovi Františku Ladislavu Riegerovi.
Šlo o tzv. Riegerův slovník naučný, který vycházel v letech 1860-1890 a dosáhl celkem dvanácti svazků. Kromě Palackého se na vypracování jeho jednotlivých hesel podílely takové osobnosti jako W.W, Tomek, K. J. Erben nebo Jan Evangelista Purkyně. Rieger se v roce 1853 oženil s Palackého dcerou Marií a stal se jeho zetěm. Společně také založili první českou politickou stranu. Její oficiální název byl Národní strana, později ale byla známa také jako strana staročeská. Vyjadřovalo to fakt, že šlo o nejstarší českou politickou stranu, ale také její konzervativní zaměření, které se projevovalo spoluprací s českou šlechtou.
Předseda politické strany Staročechů
Palacký se přirozeně stal prvním předsedou této strany. Osobní Palackého politické smýšlení je těžké charakterizovat. Nekompromisně hájil zájmy národa, zároveň ale odmítal přílišný radikalismus. Ostře proto odsuzoval zejména Marxův komunismus. Napsal: „Komunismus, byť i bez krvavého boje všech proti všem provésti se dal, uvedl by v krátce celé pokolení lidské do stavu zhovadilosti…“
K Palackého aktivnímu návratu do politiky došlo v době politického tání, v roce 1861. V březnu toho roku byl zvolen do Českého zemského sněmu a o měsíc později jej císař František Josef I. jmenoval doživotním členem panské sněmovny. Těšil se mimořádné úctě národa, a nakonec i nejvyšších kruhů monarchie. Jeho síly se už ale výrazně ztenčovaly. Zemřel 26. května 1876. Jeho poselství spočívá v citátu, ve kterém o sobě píše:
„Jsem Čech rodu slovanského a se vším tím nemnohým, co mám a co mohu, oddal sem se zcela i na vždy ve službu svému národu.“
A těm, kteří pochybovali (a pochybují) o smyslu českého vlastenectví vzkázal:
„I kdybych byl cikánského rodu a třeba jeho poslední potomek, ještě za povinnost bych si ukládal přičinit se všemožně o to, aby aspoň čestná památka po mně zůstala v dějinách člověčenstva“
