Na první pohled přitom Kris Kristofferson vůbec nevypadá jako člověk, který měl skončit u písní o tulácích, kocovinách, unavených vztazích a neklidných duších. Narodil se do vojenské rodiny, studoval angličtinu v Oxfordu, sloužil v armádě a dlouho se zdálo, že jeho život povede cestou kázně, prestiže a uznání, tedy přesně tou, která bývá pro podobné muže připravena předem. Jenže právě odsud se rozbíhá jeho nejdůležitější vnitřní pohyb: místo aby přijal identitu, kterou pro něj nachystala rodina, vzdělání i společenské postavení, rozhodl se vsadit na nejistotu.
Skladatel, herec a zpěvák
Tohle rozhodnutí nebylo romantické v laciném smyslu. Znamenalo ztrátu bezpečí, střet s otcem i odchod ze světa, v němž by byl snadno uznávaným mužem s hodností, řádem a pevným místem. Otec – sám profesionální voják – Kristoffersona po „zběhnutí“ z vojenské dráhy prý dokonce vydědil. Kristofferson neztratil jen kariérní perspektivu, ale i rodinu, kořeny – vlastně všechno kromě osudu, který se rozhodl následovat.
V Nashvillu začínal odspodu. Bral různé práce, pohyboval se na okraji hudebního světa a trvalo, než se jeho texty dostaly k lidem, kteří je dokázali vynést na světlo. Právě tehdy se ukázalo, jak silný hlas v sobě má. Hlas člověka, který rozumí únavě, samotě, touze po svobodě i ceně, kterou za ni člověk platí. Jeho písně nejsou hymny vítězů, ale ranní zprávy z barů, motelů a prázdných dálnic.
Kristofferson nebyl jen skladatel. Stal se zpěvákem, hercem i tváří určité podoby mužství – drsné, ale zranitelné. Jako herec působil sebejistě, jeho texty však často mluvily za muže, kteří si sami sebou nejsou jistí vůbec. Možná i proto nepůsobí jeho tvorba jako póza: svobodu neoslavuje z bezpečné vzdálenosti, ale z místa, kde dobře ví, co všechno může člověk ztratit.
Být na cestě, něco ztratit, něco najít
Zvláštní je, jak jeho písně žily v podání jiných. Me and Bobby McGee s Joplin, další skladby s Johnnym Cashem a jinými interprety – často se stalo, že svět znal píseň, ale ne nutně autora. Z hlediska slávy je to svým způsobem špatně. Z hlediska smyslu tvorby ale Kristofferson vstoupil do širšího proudu: jeho texty a melodie se staly jazykem, kterým mluvili i ostatní.
Ve druhé polovině života se k seznamu životních těžkostí přidaly zdravotní potíže a problémy s pamětí, zřejmě pramenící z lymské boreliózy, kterou mnoho let trpěl. Pro člověka, který celý život vsadil na slova, text a přítomnost na pódiu či scéně, je to těžká zkouška. Snad je v tom další vrstva jeho příběhu: muž, který psal o slabosti a křehkosti druhých, se s nimi nakonec setkal i u sebe.
Svoboda a zkušenost
Ztráta a nález, které se v jeho osudu opakují, mají několik podob. Ztrácí jistotu rodinného zázemí a slíbené kariéry, ale nachází pravdivější způsob života. Ztrácí možnost být „vzorným synem systému“ i vlastního otce, ale získává schopnost mluvit za ty, kteří klopýtají, a přesto se znovu zvedají. A často se vzdává i viditelného autorství, aby jeho písně mohly žít vlastním životem v hlasech jiných. A vlastně i to nakonec – ztrácí.
Kris Kristofferson tak není jen herec, zpěvák a autor slavných skladeb. Je to člověk, který vědomě opustil život, jaký se od něj čekal, a našel vnitřní svobodu, která není bez následků ani bez bolesti. Právě díky tomu dokázal dát slova zkušenosti, kterou každý autentický člověk tak dobře zná: být na cestě, něco ztratit, něco najít – a přitom se nezříkat pravdy o sobě.
