U fosilních paliv — benzinu a nafty — nezačíná příběh drahé energie eurem. Ani válkou na Ukrajině. A rozhodně ne až teď, trumpovským fiaskem v Perském zálivu. Jedna z nejdůležitějších kapitol strategického a energetického debaklu Evropské unie se rýsovala mnohem dřív: v rentiérské, monopolní a soukromnické logice, kterou EU ztělesňuje. Energetické drama, jímž dnes Unie prochází, vyrůstá z něčeho mnohem hlubšího: z neoliberální stavby, jež si za vstupenku do exkluzivního klubu účtuje velmi vysokou cenu. Okrajovým státům přiznává právo ztratit svrchovanost i nejlépe vzdělanou mládež a podřídit vlastní výrobu západnímu diktátu.
Supermoc zastírání aneb Jak se chystala loupež
Všechno začíná ve chvíli, kdy Evropská komise vyhlásila válku monopolům! Jenže tahle válka mířila — čirou náhodou, jak jinak — na monopoly „státní” a sledovala ještě jiný, skrytější cíl: přestavět energetiku tak, aby sloužila rentiérské logice. Unie proto monopoly nerozbíjela. Objevila účinnější způsob, jak je „zničit”: nezakázat je, ale donutit státy k jejich prodeji. Mistrovský tah! A to vše pod pláštíkem slibované „liberalizace”, jejíž zhoubnost se v jiných dějinných chvílích ukázala už mnohokrát.
Směrnice o liberalizaci energetických trhů, jednotný trh a Lisabonská agenda určily žádoucí algoritmus: a) oddělit síť od výroby; b) otevřít dveře domácímu i zahraničnímu kapitálu; c) zakázat státu křížové vlastnické podíly. Unie přitom dala najevo, jakou hrůzu v ní budí národní svrchovanost, nezávislost národů, a nakonec i jejich svoboda. Za kolektivní svobodu, o niž je připravila, slíbila svobodu individuální: kupovat, platit, vybírat si, snadno se zadlužit a ztratit sociální kořeny.
Zbytek cesty už byl snadný! Komise umí ohýbat národní vlády podle zájmů, které zastupuje, pomocí propletené sítě podmínek, doporučení, plánů, agend a strategií, pevně ukotvené v unijních fondech a v hospodářské politice, na niž jsou fondy navázané. Do dnešního stavu nás pak dovedly samotné národní vlády, dychtivé předvést „modernost”, „ambici”, „pragmatismus” a „slušné chování” (samé vzájemně si odporující pojmy). Právě v tom spočívá bruselská supermoc zastírání: mistrovsky svalit veškerou vinu na zvolené vlády a pro sebe si podržet byrokracii totalitní, nevyzpytatelnou, autoritářskou a neuniknutelnou.
Státy EU se vzdávají kontroly nad energetikou
Klidně se dá říct: ještě, než vznikla, už byla! Dřív, než se zrodila jednotná měna a odnesla s sebou obrovský kus národních svrchovaností, hlavně u okrajových zemí odkázaných na Fond soudržnosti, zbavily se největší státy budoucí eurozóny svého nejcennějšího strategického „majetku”. Itálie rozprodala ENI (velká italská nadnárodní energetická a ropná společnost) ve čtyřech veřejných nabídkách mezi lety 1995 a 1998 a „osvobodila” stát zhruba od sedmdesáti procent firmy.
Španělsko „otevřelo” kapitál Repsolu a Cepsy a kohoutek tekl, dokud nevyschl. Británie neměla co prodávat: poslední státní podíl v BP pustila z rukou v letech 1979 až 1987, celou dekádu před ostatními (britský stát ostatně BP nikdy většinově nedržel). I Francie, která si v elektřině udržela klenoty typu EDF (Velká francouzská energetická společnost, která se zabývá výrobou a distribucí elektřiny, zejména z jaderných zdrojů), dnes je opět zcela státní, znárodněná v roce 2023, se musela „osvobodit” od Totalu.
Recept byl důmyslný: stát dostal několik miliard eur, pravidelně pod záminkou nějakého schodku či dluhové krize vyrobené v Bruselu, a na oplátku předal soukromým akcionářům nekonečný, plynulý tok monopolního zisku. Vzdal se vlastnictví, kontroly, příjmu i páky energetické a průmyslové politiky. Otěže si zčásti podržela jen Itálie: v ENI zhruba třicet procent, dnes třiatřicet. Nic víc. Německo, Belgie, Nizozemsko ani Lucembursko státní palivové monopoly nikdy neměly.
Euro, urychlovač spalování státní přítěže
Jednotná měna nebyla jen měnou: byla katalyzátorem, vysavačem strategických aktiv a svěrací kazajkou. Ve stínu jejího příchodu smetla Unie poslední zbytky svrchovaného trhu s fosilními palivy. Šlo o nástroj hospodářského sbližování se zabudovaným dogmatickým neoliberálním receptem: „zmenšit stopu státu v ekonomice”. Tehdy neexistovala televizní zpráva, ekonomický sloupek ani vystoupení stran „umírněného středu”, které by v prosazování téhle zásady projevily špetku umírněnosti. Výsledek byl přímočarý: co se dalo prodat, to se prodalo!
Portugalsko předvedlo učebnicový příklad postupné privatizace. Suverenistické křídlo levice mělo tehdy ještě značnou sílu a přinutilo „umírněný střed” — ve skutečnosti radikálně neoliberální — hledat pro poslední ránu portugalským palivům co nejzastřenější cestu: čtyři prodejní bloky Galpu mezi lety 1999 a 2006, doražené vstupem třiadvacetiprocentního podílu na burzu v říjnu 2006.
Pod záminkou boje se schodkem a veřejným dluhem, za vlád Durãa Barrosa a Manuely Ferreiry Leiteové, „portugalské Thatcherové”, bylo Portugalsko „osvobozeno” od strašlivého monopolu Galpu. Odolaly jen Řecko, Finsko a Rakousko se státními podíly nad třicet procent. Řekové v roce 2021 souhlasili s prodejem dvaceti procent z pětatřiceti a půl, které v Hellenic Petroleum ještě drželi; obchod se uzavřel v roce 2023.
Závěr je prostý: než euro v roce 2002 fyzicky vstoupilo do oběhu a stvrdilo systém eurodolaru, byla evropská energetická mapa dávno překreslená. Národní monopoly už národům nepatřily, existovaly však dál, jen změnily majitele, z veřejného na soukromého. Patřily trhu. A patřit trhu, jak uvidíme, znamená mít vlastníka. Vlastníka, který musí vydělávat víc. Mnohem víc!
Tuhle bruselskou strategii nelze oddělit od dvou dalších věcí: od role petrodolaru coby kotvy americké měny a od požadavku, aby se obchody s ropnými produkty odehrávaly v jiných než národních měnách — čehož euro dosáhlo. A od vstupu dolarizovaného mezinárodního kapitálu do privatizovaných firem. I tady jsme obětí dolaru, petrodolaru a eurového systému, který dolaru slouží.
Rozšíření: energetické rodinné stříbro jako vstupné do klubu „evropského snu”
Předchozí kapitoly byly ústupem. Velké rozšíření z let 2004 až 2013 už bylo kapitulací, vydíráním a poddanstvím. Země střední a východní Evropy si vstup do klubu „evropského snu” musely zaplatit rafineriemi, ropovody a ropnými společnostmi. Vstupné znělo: odevzdat trhu něco velmi výnosného a zároveň část kotvy hegemonní rezervní měny. Východní rozšíření posunulo — stejně jako sjednocení Německa — osu evropské moci definitivně pryč: nejdřív od Francie, potom od francouzsko-německé dvojice, až na druhý břeh Atlantiku, pod poručnictví bruselské byrokracie.
Chronologie mluví jasně a vydá za víc než prázdné řeči o opaku. V prosinci 2004 prodalo Rumunsko kontrolu nad Petromem rakouské OMV: 669 milionů eur rumunskému státu za počátečních 33,34 procenta, k tomu navýšení kapitálu za 830 milionů eur, které OMV vyneslo na 51 procent — a do veřejných financí se ani nepromítlo. Celkem obchod ocenil Petrom na 2,2 miliardy eur. Dar jménem rumunského lidu!
Česká republika prodala zhruba 63 procent Unipetrolu polskému PKN Orlen za pouhých 11,3 miliardy korun, tehdejším kurzem asi 380 milionů eur. V Litvě koupil týž Orlen v roce 2006 jedinou baltskou rafinerii, Mažeikių Naftu — „těžké” sovětské dědictví —, celkem asi za 2,3 miliardy dolarů, z nichž litevskému státu připadlo jen kolem 850 milionů. Vilnius obchod výslovně zdůvodnil národní bezpečností: rafinerii se totiž pokusili koupit Rusové! A co si ji prostě nechat?
Maďarsko patří k nemnoha výjimkám, a není to náhoda. Ruský Surgutněftěgaz koupil v roce 2009 od rakouské OMV 21,2 procenta MOL; maďarský stát jej v roce 2011 odkoupil zpět za 1,88 miliardy eur a zatlačil tak ruský vliv. Za Orbána zůstal stát referenčním akcionářem — možná právě proto k němu lidé Sorosova ražení chovají takovou nenávist. V Maďarsku jsou paliva levnější než ve většině Unie.
Mnohem levnější. Natolik dostupnější, že mi jeden bruselský eurokrat na konferenci v Budapešti tvrdil: „Maďarský stát paliva dotuje.” Ventiloval tam svou nenávist, jenže Orbánovi nevyčítal, jaký je konzervativní, reakční pravičák — vyčítal mu, jaká je katastrofa v ekonomice a ve spravedlnosti. Ten pán by se možná měl podívat výš, na vlastní předsedkyni Unie. Faktem zůstává: v Maďarsku, kde léta platily cenové stropy na paliva, stojí dnes pohonné hmoty méně než ve většině evropských zemí. Druhou výjimkou je Polsko. Jeho ropná společnost PKN Orlen zůstává pod státní kontrolou a v roce 2022 ji stát ještě posílil fúzí Orlenu s Lotosem. A hádejte, jaké tam mají ceny? Inu: jedny z nejnižších v celé Unii!
Inkaso hlavní výhry!
Evropský trh byl na šok připravený. Dnešní role Unie — živit americké energetické zisky, podpírat dolar s petrodolarem a držet vysoké ceny paliv — může být důsledkem korporativní stavby, kterou Brusel roztočil. Nebo je to naopak a vysoké ceny i posílené toky finančního kapitálu jsou důsledkem převzaté role. To nevíme. Víme však, jak to dopadlo: státy přišly o majetek nejvyšší důležitosti pro evropský rozvoj, národům zůstalo mnohem dražší palivo, ztráty pak vlády doháněly vyšší daní z ropných produktů — a evropská ekonomika je peklo na zemi. S výjimkou zemí, kde palivový sektor zůstal zcela nebo zčásti veřejný, je nákup benzinu či nafty pro průměrného evropského zaměstnance i pro drobného živnostníka neúnosný!
Vidíme přitom něco velmi prostého: celé jednadvacáté století sledujeme nekonečnou řadu ropných skoků, které přinesly brutální spekulativní zisky, a ještě brutálnější ceny paliv. Prudké vzestupy a mátožné poklesy se staly nástrojem spekulace — ne pro státy, nýbrž pro soukromé držitele kapitálu. Evropským národům a nespekulativní ekonomice zbyly ceny do nebe a drtivé daně, které mají vynahradit dřívější ztráty.
Od roku 1999, kdy euro vzniklo „na papíře” a barel se prodával kolem deseti až dvaceti dolarů, vzrostla cena ropy na několikanásobek: cyklus 147 dolarů v roce 2008, ukrajinská válka v roce 2022 a šok roku 2026.
Jen v roce 2022 nashromáždila pětice ropných obrů — ExxonMobil, Shell, Chevron, BP a TotalEnergies — asi 200 miliard dolarů zisku, nejvíc v dějinách: Shell překonal rekord svých 115 let existence, ExxonMobil se dostal na 59,1 miliardy dolarů. Od začátku války na Ukrajině nastřádala tatáž skupina podle některých odhadů bezmála půl bilionu dolarů, zhruba 467 miliard.
Pohyb kapitálu nelže: ve Spojených státech připadla polovina mimořádných zisků fosilního sektoru za rok 2022 nejbohatšímu jednomu procentu, chudší polovina obyvatel dostala procento vytvořeného bohatství (údaj se nám nepodařilo ověřit z veřejných zdrojů). Na téhle horské dráze se Spojené státy staly výsadním dodavatelem Unie a největším producentem ropy na světě!
Realita mimo Unii: svrchovanost jde proti proudu
Nemá cenu být naivní ani povýšený. Za hranicemi Unie ukazuje mapa cen týž trend. V dubnu 2026 stál litr benzinu v Rusku asi 0,80 dolaru a v Bělorusku 0,90 — proti zhruba 2,50 eura v Německu, 2,60 v Dánsku a 2,90 v Nizozemsku, tedy nejvyšším cenám „vyspělého” světa. Rusko i Bělorusko si vzaly zpět veřejnou kontrolu ztracenou v devadesátých letech a s protimonopolní politikou Unie, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky — namířenou ovšem výhradně proti monopolům státním — nechtějí mít nic společného.
Srbsko, věčný kandidát klubu, a tedy pod tlakem na „reformu” svého sektoru, bylo na 1,90 eura, hluboko pod nizozemskou cenou. A to je přitom sevřené kontinentálním obklíčením a vlastní ropu nemá.
Vysvětlení tedy není zeměpisné a nemá smysl je zamlouvat. Kde stát ovládá hodnotový řetězec — těžbu, rafinaci, dovoz —, tam si může vybrat: palivo je strategické zboží, ne spekulativní komodita. Nižší vnitřní cenou pak vrací lidem příjem, který Unie odevzdala trhu — a rozhodla se k témuž přinutit i ostatní. Trh je lačný po zisku: chce ho vidět růst až do nebe a odsouvá stále větší krajíce bohatství do svých „offshorů” — odsáté z hospodářského a sociálního růstu států.
Nejpoučnější je snad případ Norska. Ceny u pump má mezi nejvyššími v Evropě, jenže kapitál Statoilu, dnešního Equinoru, otevřelo v roce 2001 tak, aby podíl státu nikdy neklesl pod dvě třetiny. Jak to tedy funguje? Peníze z vysokých cen nevykrmují akcionáře — plní státní fond, který patří každému Norovi, všem Norům.
Rusko a Bělorusko zvolily nízkou cenu ve prospěch spotřebitele, Norsko státní fond, Evropská unie akcionáře a oligarchii. Volili všichni. Liší se jen tím, komu peníze plynou. A přesně v tom je dnes rozdíl mezi životem uvnitř Unie a mimo ni. Zbytek jsou řeči, které mají omámit každého, kdo se příliš oddal samotě vlastních úvah a je brutálně vystavený rozháraným „informacím” ze sociálních sítí a manipulaci hlavních médií.
Unie jako stroj na chudnutí: pár vyvolených tloustne, ostatní hladovějí
Tím se vracíme na začátek a kruh se uzavírá. Mezi lety 1995 a 2009 předala Evropa soukromému kapitálu energetické monopoly, které předchozí generace vybudovaly společně a jimž vděčila za nesrovnatelný vzestup životní úrovně a příjmů. Nejprve dobrovolně, potom pod nátlakem rozšiřování.
Smíšená ekonomika vybavila státy strategickými a základními zdroji a umožnila zespolečenštit výsledky výroby: pozvedla vzdělání, zdraví, vědění, techniku i výživu všech Evropanů. Západní Evropa prožila mezi padesátými a sedmdesátými lety svých třicet zlatých let. Existence SSSR s vysokými sociálními standardy přinutila kapitál k dříve nemyslitelným ústupkům. Stovky milionů pracujících a jejich rodin mohly těžit ze zespolečenštění části výsledků vlastní práce. Evropa se stala nejrozvinutějším, nejprůmyslovějším, nejdemokratičtějším a lidsky nejvyspělejším světadílem na Zemi.
Se zánikem SSSR zmizela i „komunistická hrozba”, oslabily odbory i třídní strany dožadující se pro pracující slušného dílu bohatství — a nadešel čas účtování a sbírání kořisti. Nikdy se neučilo, čím fašismus doopravdy byl a jak vnitřně souvisí s kapitalismem, jakou roli sehrál třídní boj při zvyšování životní úrovně v Unii, k čemu jsou strany schopné žádat a navrhovat radikálně jiná řešení, měnit věci, tvořit zlomy. Výsledkem je dějinné bezvědomí, které nás vede k opakování týchž chyb. Kdo nezná své dějiny, je odsouzen prožít znovu tytéž tragédie!
Koncentrace bohatství v zemích nejvíc oslabených neoliberálními strategiemi, jež Unie rozjela ve službách Washingtonu a jeho hegemonního systému, znamená pro běžného občana bezmála trojnásobek ruské ceny benzinu — a mzdu, která křivku Brentu nekopíruje. Alternativa existuje: veřejná kontrola těchto strategických aktiv.
Norsko, na špici sociálních žebříčků a mimo bruselský klub, je toho důkazem: alternativa k neoliberalismu nebyla utopií, fungovala. Kdo teď zaplatí napáchané škody? Kdo nám vynahradí ztráty, které nám, našim dětem a vnukům způsobily vyřčené lži?
A pořád se najdou lidé, kteří těmhle pánům věří!
