Eparchius Avitus vládl západní části římské říše od července 455 do října 456. Purpur přijal v Galii, kde se narodil a kde ležely jeho statky, a do Říma dorazil až po dvou a půl měsících. Město mezitím uklízelo po vandalském plenění a jeho obyvatelům docházelo obilí. Vláda muže z Auvergne trvala rok a tři měsíce a skončila bitvou dvou římských armád na severu Itálie.
Učil krále Vergilia
Avitus se narodil kolem roku 395 do senátorské rodiny v Auvergne. Jeho otcem byl podle všeho Agricola, konzul roku 421. Ještě předtím se mladý Avitus vypravil k mocnému vojevůdci Constantiovi vyjednat snížení daní pro svůj kraj a uspěl. Následovala kariéra, jaká byla v pozdním Římě vzácná: zastával nejvyšší úřady vojenské i civilní. V roce 437 porazil u Clermontu hunské nájezdníky a přinutil Vizigóty ukončit obléhání Narbonne, o dva roky později se stal prétoriánským prefektem Galie.
Pak se stáhl na venkovský statek zvaný Avitacum, který historikové kladou k dnešnímu jezeru Aydat. Jeho podobu známe díky pozdějšímu popisu v jednom dopise: v lázních prý horká voda protlačovaná olovněnými trubkami vytékala do nádrže se vzlykavým zvukem a studená lázeň snesla srovnání s veřejnými termami.
Do dějin ho ovšem nejvíc zapsalo učitelské působení. Na vizigótském dvoře v Toulouse vedl mladého Theodoricha k učení veršů z Vergilia. V roce 451 téhož spojenectví využil a přesvědčil Vizigóty, aby se postavili Attilovi po boku Aetia.
Purpur z Toulouse
Na jaře 455 povolal Avita do služby císař Petronius Maximus, jmenoval ho vrchním velitelem a vyslal jako vyjednavače zpátky do Toulouse. Uprostřed jednání dorazily zprávy ze dvou stran najednou: Maximus je mrtvý a Vandalové vyplenili Řím.
Theodorich II., mezitím vizigótský král, naléhal na svého bývalého učitele, aby purpur vzal sám. Devátého nebo desátého července 455 postavili galští předáci Avita na navršený pahorek a místo diadému mu na krk nasadili torkves, mohutný kovový nákrčník. Stejným způsobem kdysi provolali císařem Juliana. Římský senát ho uznal kolem pátého srpna, tedy dávno předtím, než nový císař vůbec dorazil do Itálie.
Cestou nechal Avitus v Ravenně gótský oddíl pod velením Vizigóta Remista, jehož povýšil na vrchního velitele. Barbar v takové funkci byl v římských dějinách první. Do Říma vjel Avitus 21. září 455.
Konzul bez kolegy
První leden 456 začal slibně. Avitus se ujal konzulátu, jak bylo u císařů v prvním plném roce vlády zvykem. Oslavnou báseň přednesl jeho zeť Sidonius Apollinaris, asi třiadvacetiletý, a vysloužil si za ni bronzovou sochu na Trajánově fóru.
Jenže konstantinopolský dvůr Avita jako konzula nepřijal a jmenoval si dva vlastní. Rozdělení říše, které mělo být formalitou, se proměnilo v trvalé tření. Vandalové v březnu 456 zničili Capuu, načež Avitův velitel Ricimer dvakrát zvítězil, u Agrigenta na souši a u Korsiky na moři, kde zničil vandalské loďstvo o šedesáti lodích.
Na západě mezitím Theodorich vytáhl s Avitovým souhlasem do Hispánie proti Suebům a pátého října 456 je rozdrtil u řeky Órbigo nedaleko Astorgy. Vítězství si připsal jménem Říma. Fakticky tím začalo vizigótské dobývání Španělska, a hlavně to znamenalo, že císařův nejmocnější spojenec byl v rozhodující chvíli o tisíc kilometrů daleko.
Bronz z pomníků
V Římě se situace obracela. Vandalské lodě ovládaly námořní cesty, obilí docházelo a k tomu bylo třeba živit cizí vojsko, které císař přivedl z Galie. Dav z hladu vinil Avita a vymohl si, aby své galské spojence z města poslal pryč. Císař propustil i gótskou gardu, jenže v pokladnici nebylo zlato na její žold. Nechal proto z veřejných staveb sejmout bronzové ozdoby a prodat je obchodníkům.
Tím si Řím rozhněval definitivně. Obyvatelům města nevadilo ani tak placení žoldu barbarům, jako pohled na pomníky zbavené kovu. Ke vzteku ulice se přidala nechuť senátu, protože Avitus jmenoval do úřadů výhradně Galy.
Vzpoury se ujali velitelé Ricimer a Maiorianus. Sedmnáctého září 456 nechali v paláci u ravennského přístavu zabít vrchního velitele Remista. Senát Avita sesadil a císař, který ještě před rokem vjížděl slavně do Říma s vojskem, vyrazil na sever shánět posily.
Z císaře biskupem
K rozhodujícímu střetnutí došlo u Piacenzy 17. nebo 18. října 456. Avitus zaútočil na mnohem silnější armádu, přišel o velkou část mužů i o nového vrchního velitele Messiana a uprchl do města. Vítězové mu darovali život a naložili s ním nápaditě: milánský biskup Eusebius z něj udělal biskupa piacenzského. Sesazený císař v biskupském rouchu byl v římských dějinách novinkou.
Co následovalo, prameny líčí každý jinak. Podle Řehoře z Tours se Avitus dozvěděl, že ho senát chce nechat zabít, a vydal se s dary k hrobu mučedníka Juliána v Brioude; cestou zemřel a byl pohřben světci u nohou. Byzantský kronikář Jan z Antiochie zaznamenal, že zemřel hlady, a dodává i verzi o uškrcení. Španělský kronikář Hydatius počítal ještě rok 457 jako třetí rok Avitovy vlády, což naznačuje, že ho část Galie nadále považovala za císaře.
Rodina se z pádu vzpamatovala. Syn Ecdicius se o patnáct let později prosekal vizigótským obležením Clermontu s osmnácti jezdci a stal se vrchním velitelem říše. Zeť Sidonius psal oslavné básně dalším císařům. A o samotném Avitovi napsal kronikář Victor z Tunnuny čtyři slova, která shrnují celou jeho vládu:
Byl to muž naprosté prostoty.
