Pondělí 18. září 1916 začalo v desenském údolí docela obyčejně. V brusírnách se točila kola, z lesů nad vsí se ozývaly rány sekerou, v tanvaldské textilce rachotily člunky stavů a na obou březích Bílé Desné sušili lidé otavu. Vysoko nad nimi stála mladá přehrada, chlouba celého kraje: sypaná hráz dlouhá sto sedmdesát tři metry, v koruně přes pět metrů široká, uprostřed šoupátková věž a od nádrže podzemní štola dlouhá víc než kilometr, spojující dílo se sousední Souší.
Obě přehrady převzala komise týž den, 18. listopadu 1915, a obě měly chránit údolí před velkou vodou. Na tu měly zdejší rodiny bolestnou paměť — při povodni roku 1897 zahynulo jen na české straně Nisy sto dvacet lidí. Soustavu na Černé a Bílé Desné navrhl inženýr Wilhelm Plenkner, stavět se začalo v říjnu 1912 a hotové dílo přišlo na 484 tisíc korun. Do rozpočtu ovšem promluvila válka - a úsporná opatření po roce 1914 se podepsala na kvalitě stavby.
„Z hráze teče voda“
Několik minut po půl čtvrté odpoledne si dva lesní zaměstnanci všimli, že z tělesa hráze vytéká voda. Doběhli pro hlídače, ten se pokusil otvor ucpat. Marně. Správce stavby nařídil otevřít uzávěry a nádrž vypustit co nejrychleji, jenže pramen sílil každou minutou a dělníci u šoupat se začali bát o život. Místo raději opustili, a uzávěry tak zůstaly otevřené jen zčásti. Voda odtékala příliš pomalu, než aby to hráz zachránilo.
Do údolí se přesto podařilo poslat varování a lidé o hrozbě věděli zhruba hodinu předem. Jenže co si pod tím měli představit? Rozvodněnou říčku znali a hukot v korytě slyšeli mnohokrát. Podle vzpomínky desenského vikáře Eduarda Gnendigera si obyvatelé zprávu předávali z domu do domu, přeli se o ni a uklidňovali jeden druhého — nikoho ani nenapadlo, že se údolí během několika minut promění v bahnitou spoušť. Poslední klidné minuty tak mnozí strávili tím, že vážili, jestli má vůbec cenu opouštět dílnu.
Sedmdesát pět minut
Hodinu a čtvrt po prvním pramínku se hráz těsně u věže prolomila. Průrva se roztrhla do šířky asi čtyřiceti metrů a ven se vyvalilo zhruba dvě stě devadesát tisíc krychlových metrů vody — nádrž byla naplněná asi ze tří čtvrtin své kapacity. Každou vteřinu se dolů hnalo na sto padesát kubíků a za půl hodiny bylo po všem: přehrada zela prázdnotou a údolí nešlo poznat.
Vlna vzala nejdřív hájenku a panskou pilu v místě, kterému se dodnes říká Na konci světa; smetla je i se základy, takže přesnou polohu obou stavení lze dnes jen odhadovat. Pak přišla na řadu Desná — obytné domy, brusírny, hasičská zbrojnice. Vlna před sebou valila klády a trosky, v Tanvaldu zalila sklepy a přízemí domů a její následky pocítil i Železný Brod pětadvacet kilometrů daleko.
Nebyla to velká voda
Traduje se, že hráz povolila pod náporem přívalových dešťů. Nepovolila. Nádrž nebyla ani plná a obloha toho dne nepřinesla nic mimořádného — zkáza přišla zevnitř. Dlouho se také poukazovalo na nedostatečně zhutněný, příliš propustný materiál hráze; i tento výklad vzal za své, když odborná studie z roku 1996 tuto příčinu vyloučila. Označila za viníka erozi: v podloží hráze, respektive na jejím styku s podložím, a dále erozi vlastního tělesa a výpustní štoly. Voda si pod dílem i skrze ně po celé měsíce provozu tiše hloubila cestu; hráz nespadla naráz, jen se den po dni podemílala, až se utrhla. Krutá ironie zůstává: údolí nezaplavila velká voda z hor, nýbrž stavba postavená proti ní.
Soud, po kterém nebyl vinen nikdo
Sčítání trvalo dny. Po celá desetiletí se uvádělo dvaašedesát mrtvých, desenská kronikářka Dana Nývltová však z dobového soudního spisu doložila pětašedesát obětí — mezi nimi dva lidi, kteří zraněním podlehli v tanvaldské nemocnici 20. září a 24. října 1916. Voda smetla tři desítky domů a jedenáct brusičských dílen, přes tři sta osmdesát lidí zůstalo bez střechy nad hlavou a tisícovka bez práce. Nic podobného tehdejší Rakousko-Uhersko nepamatovalo.
Vedoucí kolaudační komise Karel Podhajský se zastřelil. Stavitelé stanuli před soudem a řízení se táhlo sedmnáct let; tečku udělal až osvobozující rozsudek tanvaldského soudu v září 1932. Sousední Souš byla hned po katastrofě vypuštěna a znovu napuštěna teprve po přestavbě v letech 1925 až 1927. Přehradu na Bílé Desné už neobnovil nikdo.
Co si údolí pamatuje
Vlna po sobě nenechala ani původní koryto, a tak muselo být vybudováno nové, vedené údolnicí a stabilizované kaskádou osmačtyřiceti kamenných stupňů. Ty tam stojí dodnes, a kdo kolem nich stoupá k rozvalinám hráze, jde vlastně podél jizvy, s níž se krajina vyrovnala po svém. V říjnu 1937 odhalili v Desné za hojné účasti lidí památník — pamětní desku osazenou do balvanu. Přinesla ho tam sama povodeň.
V roce 1916 se v tomto údolí mluvilo převážně německy; osada nesla jméno Dessendorf a jména obětí znějí dnešnímu uchu cize. A přece se o desku, o balvan i o zbytky hráze starají lidé, pro které je místo domovem. Sklářské a brusičské řemeslo tu nezaniklo, jen přešlo do jiných rukou; naučná stezka vychází z centra Desné od zvoničky a míjí značku, kam až tenkrát sahala voda. Kraj si postavil útulnu, opravil vyhlídky, zachránil šoupátkovou věž a katastrofě dal skoro laskavou přezdívku — Protrženka.
Osmnáctého září 2026 je to od onoho pondělí sto deset let. Nezůstala po něm hrdinská legenda ani nikdo, koho by šlo pohodlně obvinit; zůstala prázdná mísa nádrže, kamenné schody v řece a jeden balvan v obci, na němž stojí jména těch, kdo se toho pondělí domů nevrátili. Snad právě takhle se u nás doma pamatuje nejlíp: bez patosu, bez pomsty, zato pečlivě a natrvalo.
Hory tehdy daly lekci o tom, že pokrok potřebuje pokoru — a tenhle kout Čech si ji, na rozdíl od mnoha jiných míst, dodnes připomíná nahlas.
