Podle vlastních zápisů nechal drobný zeman z Nitranské stolice roku 1776 vložit na hlavu na severu Madagaskaru titul „krále králů“. Slovenská národní banka toto výročí připomněla tento týden novou stříbrnou dvacetieurovou mincí. Móric Beňovský zůstává jednou z nejpozoruhodnějších a zároveň nejspornějších postav středoevropského osmnáctého století.
Zeman, který nemínil zůstat doma
Matúš Móric Michal František Serafín August Beňovský se narodil 20. září 1746 ve Vrbovém u Piešťan. Ve svých pamětech si později přidal pět let a uváděl rok 1741. Skutečné datum doložil až zápis ve vrbovské matrice pokřtěných.
Po smrti rodičů se zapletl do sporu o dědictví s nevlastními švagry a před nitranským stoličním soudem raději odešel na Spiš, která byla tehdy zčásti v polské zástavě. Oženil se se Zuzanou Hönschovou ze Spišské Soboty a roku 1768 vstoupil do Barské konfederace, polského odboje proti ruské intervenci.
Následovalo vězení na Ľubovni, útěk, ruské zajetí, Kazaň a nakonec vyhnanství v Bolšerecku na Kamčatce. Odtud se postavil do čela vzpoury vyhnanců, zmocnil se lodi a pustil se přes Kurily k japonským břehům, na Formosu a do Macaa. V červenci 1772 vystoupil na francouzském pobřeží jako první Evropan, který proplul severním Tichým oceánem - sedm let před Jamesem Cookem.
Vládce v Antongilském zálivu
Ve Versailles v něm poznali muže, jakého potřebovali. Ludvík XV. mu svěřil úkol vybudovat na severovýchodě Madagaskaru obchodní stanici, která by zásobovala plantážnické ostrovy Mauricius a Réunion rýží, hovězím dobytkem a otroky. Ostrov měl přitom ve Francii pověst hrobu bílého muže: předchozí pokusy o osady tam buď vymřely na tropické nemoci, nebo je vyvraždili domorodci.
Beňovský přistál v roce 1774 v Antongilském zálivu a založil osadu Louisbourg. Stavěl cesty a obydlí, mapoval krajinu, a především dělal to, v čem jeho předchůdci selhali — jednal s Malgaši jako s partnery. Neuměl jejich řeč a musel se opírat o tlumočníky, potomky evropských pirátů a malgašských žen.
Musel se orientovat ve svazcích a válkách mezi domácími královstvími, spřátelené kmeny chránil vojensky a rozvážně lavíroval mezi jejich zájmy. Právě tady, nikoli u francouzského dvora, spočívá jádro jeho velikosti. Dokázal si získat autoritu u lidí, kteří neměli jediný důvod bílému příchozímu věřit.
Podle vlastního líčení uzavřel v říjnu 1776 mír mezi znesvářenými státy na severu ostrova a shromáždění náčelníků ho uznalo za potomka starobylého rodu Ramini a zvolilo ampansakabé - krále králů. Francouzští inspektoři mezitím poslali do Paříže zdrcující zprávu o hospodaření kolonie a Beňovský musel z ostrova odejít.
Spor o korunu
Doma ho ale čekaly pocty. Ludvík XVI. jej povýšil do generálské hodnosti, udělil mu řád svatého Ludvíka a doživotní důchod, Marie Terezie mu roku 1778 přiznala hraběcí titul. Spřátelil se s Benjaminem Franklinem, dopisoval si a jednal s Georgem Washingtonem.
Roku 1784 vyplul z Baltimoru na lodi Intrepid s penězi švýcarských obchodníků a na východním mysu Madagaskaru začal budovat vlastní panství, které nazval Mauritania. Francouzům na Île de France jeho rostoucí vliv ovšem nedal spát. A tak se nakonec postarali o jeho věčný spánek:
23. května 1786 padl při obraně své osady v boji s vysazeným oddílem ostrostřelců. Bylo mu necelých čtyřicet let.
