Alois Jirásek se narodil 23. srpna 1851 v Hronově, zemřel 12. března 1930 v Praze a celý život učil dějepis na gymnáziu — nejprve čtrnáct let v Litomyšli, potom v Praze. V roce 1920 usedl do Senátu za Československou národní demokracii. Mezitím napsal celou knihovnu historických románů, které se staly národní četbou.
Jeden z nich, Temno, vycházel v časopise Zlatá Praha od září 1912 a knižně vyšel u Jana Otty roku 1915. Právě tenhle titul udělal ze středoškolského profesora nejvlivnějšího vykladače české minulosti — a zároveň autora nejtrvanlivější dějinné deformace, jakou česká kultura vyprodukovala.
Román, který se stal učebnicí
Sílu Jiráskova vlivu dokládá slovník. Slovník spisovného jazyka českého u hesla „temno“ uvádí, že označení „doba temna“ pro pobělohorské období pochází z Jiráskova románu. Beletristická metafora se stala jménem celé epochy. Sto sedmdesát let dějin dostalo nálepku od člověka, který je nezkoumal jako historik, ale skládal z nich příběh.
Jirásek přitom pracoval poctivěji, než se dnes traduje. Studoval archiválie a odbornou literaturu, postavu myslivce Svobody převzal z prací historiků Antonína Rezka a T. V. Bílka. O to účinnější past nastražil: text vypadá jako doklad, chová se jako román a čte se jako svědectví. Ke svému působení navíc přišel v ideální chvíli. Knižní vydání vyšlo v dubnu 1915 jako hold k pětistému výročí upálení Jana Husa, do konce války se dočkalo dalších pěti vydání a ve velkých nákladech proniklo k vojákům na frontách i k politickým vězňům. Národ ve válce dostal do ruky knihu, která mu vysvětlila, kdo za jeho neštěstí může.
Co se do “temna” nevešlo
Odpor odborníků přišel rychle. Historik Josef Pekař dobu jiráskovského „temna“ za zdaleka temnou nepovažoval. Dnešní bádání jde ještě dál. Historička Ivana Čornejová označuje pojem „doba temna“ za mýtus a upozorňuje, že představa, podle níž po Bílé hoře neexistovala žádná česká literatura kromě lidové tvorby, věrně kopíruje výklad padesátých let.
Do Jiráskova obrazu se především nevešlo, že katolická strana vydala i lidi, bez kterých by nebylo co obrozovat. Misii Tovaryšstva Ježíšova často provázelo horoucí vlastenectví, jak dokazuje působení jezuitského historika Bohuslava Balbína. Jeho Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého za autorova života tiskem nevyšla, kolovala v opisech a vydal ji až roku 1775 František Martin Pelcl. Obrana češtiny tedy vzešla z pera řeholníka toho řádu, který u Jiráska ztělesňuje hlavní hrozbu.
Podobně to platí o pověstném páteru Koniášovi. Podle filologa a kulturního historika Martina Svatoše, předního znalce jeho života, jsou tradovaná čísla o třiceti až šedesáti tisících spálených knihách přehnaná, protože Koniáš zničil jen část toho, co zabavil; jako misionář s povinností kontrolovat četbu působil čtrnáct let, jako kající misionář, který neměl ani právo slídit po domech, dalších šestadvacet. Rozdíl mezi historií a Jiráskem spočívá v tom, že historie k tomu dodává i zbytek.
Spisovatel, kterého potřeboval Gottwald
Skutečná kariéra Temna začala až po únoru 1948. Takzvanou jiráskovskou akci zahájil oficiálně prezident Klement Gottwald 10. listopadu 1948. Do roku 1951 mělo vyjít dvaatřicet svazků Jiráskova díla v nákladu padesáti tisíc kusů a vůdčí roli v celém podniku hrál ministr školství Zdeněk Nejedlý, který jednotlivé svazky doplnil doslovy, jež měly zajistit správnou interpretaci. Souběžně uváděla divadla přednostně Jiráskovy hry a vznikaly filmy — Temno režiséra Karla Steklého z roku 1951, životopisná Mladá léta z roku 1953 i husitská trilogie Otakara Vávry z let 1954 až 1957.
Klíčový trik provedl Nejedlý ve výkladu. Povýšil Jiráskovy romány na úroveň historické vědy: nešlo podle něj o literární fikci, ale o historickou skutečnost. Ve školách tím dosáhl dvojího účinku — táž kniha sloužila jako povinná četba v češtině i jako podklad výuky dějepisu. Jiráskův Tábor se stal předobrazem komunistické společnosti a jeho obrazy minulosti měly doložit, že únor 1948 byl logickým vyústěním českých dějin.
Škrtání ve svaté knize
Péče o klasika měla svou odvrácenou stranu. Pasáže, které se ocitly v rozporu s oficiální linií — především obrazy církve a náboženské motivy — byly v Jiráskových románech upraveny nebo z nich prostě odstraněny. Autor, jehož dílo se vydávalo jako národní evangelium, procházel současně redakcí cenzora.
Vrchol kultu byl adresný. Jiráskovo muzeum vzniklo v pražském letohrádku Hvězda a volba místa byla záměrná: měla představovat symbolickou satisfakci za porážku na nedalekém bělohorském bojišti. Konec přišel tiše. Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše fungovalo ve Hvězdě do roku 1996; od roku 2017 je v přízemí stálá expozice věnovaná zakladateli letohrádku Ferdinandu Tyrolskému.
Co si s tím počít dnes
Jirásek zůstává výborný vypravěč a jako romanopisec obstojí. Lucerna je dodnes nejhranější původní českou divadelní hrou všech dob. Jiráskův Hronov, nejstarší divadelní přehlídka v Evropě, letos proběhl po šestadevadesáté. Problém začíná ve chvíli, kdy se román čte jako pramen.
Sto sedmdesát pět let po narození svého autora si Temno zaslouží místo v knihovně beletrie — a doba, kterou popisuje, si zaslouží jméno, které jí nedal spisovatel.
