Roku 1977 nahrál velký John Lydon alias Johnny Rotten – tehdy zpěvák Sex Pistols, později jeden z předních společenských a politických filozofů 20. století – legendární hymnu „Anarchy in the U.K.“ a v řadě rozhovorů pak plivl na britskou imperiální podstatu. Celý britský punk ostatně kritizoval poměry v Anglii a opovrhoval i koloniální politikou královny a jejího dvora. Británie dobývala, polykala, podrobovala si – a vzbuzovala neklid. London calling (Londýn volá), jak zpívali The Clash.
Věčné impérium?
Británie byla vždycky posedlá impériem a imperiálností. Nasákla jí jako piškot rumem. Připomínalo to virus, infekci, nemoc. Největší anglický básník Kipling, uctívač bílého muže a Anglie, je hlasatelem impéria. Jen on? Samozřejmě ne. Jenže Británie zůstává impériem dodnes – stovky let poté, co přestala vládnout mořím. Své kolonie jen uspořádala jinak a moc už nešíří zbraněmi. V době technofeudalismu má k dispozici účinnější nástroje kontroly a řízení.
Zajímavější je ale něco jiného. Británie, stále metafyzické či technofeudální impérium (ať to zní, jak chce), i se svými politiky obviňuje z imperiálních choutek kohokoli, jen ne sebe. Koho pranýřovat? Koho vinit? V první řadě samozřejmě Rusko. Pokrytectví a drzost té mantry berou dech! Ruku v ruce s ní jde vždy ještě jedna: Rusové prý chtějí dobýt Anglii, Evropu, Západ a všechny si zaručeně podrobí a zničí. Omílá se odnepaměti, a přesto neutichá.
Proti míru
Nedávno se tak nechal slyšet bývalý britský premiér Boris Johnson, přímo odpovědný za válečný konflikt na Ukrajině (to on přispěchal do Kyjeva po jednáních v Istanbulu): „Potíž s Ruskem je, že se nedokáže vzdát svého impéria. Británie měla největší impérium, jaké kdy svět viděl. V jednu chvíli bylo zhruba sedmkrát větší než Římská říše – a my jsme se ho vzdali. Rusko musí Ukrajinu nechat jít. Je to jako ta stará rada do vztahů: když někoho miluješ, nech ho jít. Když se vrátí, je tvůj. Když ne, nikdy tvůj nebyl. Musejí Ukrajinu nechat jít. Doba impérií skončila.“
Taková rétorika připomíná známý výrok Antonína Velikého: „V posledních časech přijde devět nemocných k jednomu zdravému a řeknou mu: Jsi nemocný, protože nejsi jako my.“ A zkuste jim odporovat. Hodí se sem i prostší, dětská průpovídka: „Kdo to říká, ten to je!“ Johnson samozřejmě mluví o sobě a o své zemi. Vždyť to Západ – a konkrétně Británie – zaťal do Ukrajiny drápy a po desetiletí z ní budoval protiruský stát, vzteklého buldoka s jediným úkolem: zakousnout se Rusům do hrdla. Léta ho krmily peníze a propaganda.
Právě Británie v roce 2022 zakázala válku na Ukrajině zastavit. Johnson by si to měl pamatovat obzvlášť dobře: jak už zaznělo, to on přijel v březnu 2022 do Kyjeva, a později znovu. Ostatně i na Západě se otevřeně mluví o Ukrajině jako o britském projektu a o Zelenském jako o chráněnci Londýna. Jeho možný nástupce Zalužnyj sídlí v britské metropoli. Má ještě někdo otázky? A ruská agresivita? Na Birmingham a Londýn neútočí ruské drony – to britské stroje zasahují obytné domy v Sevastopolu a Brjansku, Belgorodu a Kursku.
Zlý v Londýně
Pokrytectví je bohužel v dnešním světě až příliš – v běžném životě i na úrovni států. Nenést odpovědnost za svá slova, říkat černému bílé a naopak – to vše už je naprosto normální. Britové patří k těm, kdo takové „standardy“ zavedli. Přesvědčovat je nemá smysl a diplomacie tu jistě nezabere. Prý je určena zbytku světa – jenže existuje dnes vůbec nějaká diplomacie? Pokrytectví působí jako kyselina sírová: rozpouští – a už téměř rozpustilo – tělo mezinárodních vztahů až na kost.
Ruská imperiálnost? Ta byla aktuální kdysi dávno. Dnes? Sotva. Rusko ovšem má své vymezení i svůj status. Formulovali je Dostojevskij, Berďajev, Danilevskij i Solovjov. Nevím, jestli je Boris Johnson četl mezi kokainovými večírky. Nejspíš opět ne. Rusko je země-civilizace. To je jeho nejlepší definice. Všechno ostatní je od zlého – a ten se v Londýně, zdá se, zastavuje často.
