Engelbert Dollfuss vedl Rakousko jako spolkový kancléř od května 1932 do července 1934. Chtěl z malé alpské republiky vybudovat křesťanský stát postavený na sociálním učení katolické církve.
Nacistickou stranu v Rakousku zakázal a postavil se Hitlerovým plánům na připojení své země k Německu. Dne 25. července 1934 ho ve vídeňském kancléřství zastřelili nacističtí pučisté. Bylo mu jedenačtyřicet let.
Ministrant z Texingu
Narodil se 4. října 1892 v Texingu v Dolních Rakousích. Byl nemanželským synem selské dcery Josephy Dollfussové a mlynářského tovaryše. Vyrůstal na statku otčíma v Kirnbergu, v prostém venkovském prostředí.
Malý Engelbert ministroval a toužil stát se knězem. Místní farář se za něj přimluvil u biskupa. Chlapec díky tomu získal stipendium a v roce 1904 nastoupil do arcibiskupského chlapeckého semináře v Hollabrunnu. Po maturitě v roce 1913 vstoupil do vídeňského kněžského semináře. Teologii studoval jen několik měsíců, pak přešel na práva. Přišel tím o církevní podporu a jeho finanční situace se zhoršila. Víře však zůstal věrný celý život. Zapojil se do katolického studentského hnutí a sociální učení církve se později stalo základem jeho politiky.
Malý voják, velká odvaha
Když v roce 1914 vypukla válka, přihlásil se dvaadvacetiletý student jako dobrovolník. Měřil však jen 151 centimetrů. Odvodní komise ve Vídni ho proto odmítla. Dollfuss to zkusil znovu v St. Pöltenu – a tam ho uznali schopným služby.
Nastoupil k tyrolským zeměbrancům a důstojnickou školu v Brixenu absolvoval s vyznamenáním. Na italské frontě velel kulometnému oddílu. V říjnu 1916 se vyznamenal úspěšnou obranou horského sedla Schrimmlerjoch. Za války získal čtyři vyznamenání, mezi nimi stříbrnou medaili za statečnost první třídy. Válku zakončil v hodnosti nadporučíka v záloze.
Drobná postava ho provázela i v politice. Nacisté se mu vysmívali přezdívkou „Millimetternich“, která spojovala jméno slavného státníka Metternicha s milimetry. Dollfuss však už na frontě prokázal, že odvaha se centimetry neměří.
Stát podle papežské encykliky
Po válce dokončil studia ve Vídni a v Berlíně a získal doktorát. Věnoval se zemědělství, které znal z domova. Působil jako tajemník Dolnorakouského rolnického svazu a podílel se na vzniku Dolnorakouské zemědělské komory. Zákon o jejím zřízení z velké části sepsal sám. V roce 1927 stanul v jejím čele a jako agrární odborník získal mezinárodní uznání. V roce 1931 usedl do křesla ministra zemědělství a 20. května 1932 převzal úřad spolkového kancléře.
Zemi zmítanou politickou krizí řídil pevnou rukou: od března 1933 vládl nařízeními a v únoru 1934 potlačil ozbrojené povstání sociálně demokratického Schutzbundu.
Jeho hlavním cílem byla proměna celé společnosti. 11. září 1933 vyhlásil na sjezdu německy mluvících katolíků ve Vídni program sociálního, křesťanského státu na stavovském základě. Vzorem mu byla encyklika Quadragesimo anno, kterou vydal papež Pius XI. v roce 1931. Papež v ní vyzýval státníky, aby společnost vedli od boje tříd ke svorné spolupráci stavů. Dělníci a podnikatelé téhož oboru měli místo nepřátelství společně hájit zájmy svého povolání.
Nová ústava vstoupila v platnost 1. května 1934. Začínala slovy: „Ve jménu Boha všemohoucího, od něhož vychází veškeré právo…“ Součástí ústavního pořádku se stal i konkordát se Svatým stolcem. Rakousko se tak výslovně přihlásilo ke katolickým kořenům.
Muž, který zakázal nacisty
V lednu 1933 se v Německu dostal k moci Hitler. Rakouští nacisté zesílili nátlak a požadovali účast ve vládě. Když neuspěli, sáhli k teroristickým útokům. Dollfuss odpověděl rázně a 19. června 1933 nacistickou stranu v Rakousku zakázal. Už v květnu dal vyhostit bavorského nacistického ministra Hanse Franka, který ve Vídni vystupoval proti rakouské vládě, a spolu s ním vyhostil další stovku německých nacistů.
Rakouský kancléř se tím ocitl v otevřeném střetu s Hitlerovým Německem. Nacisté z Mnichova řídili podzemní činnost a připravovali jeho svržení.
V Československu mu mnozí nerozuměli. Český dobový tisk o něm psal, že si „chce hrát na Hitlera“. Vůdci poražených rakouských sociálních demokratů našli útočiště právě u nás. Jejich pohled na kancléře tak k české veřejnosti doléhal z první ruky. Stranou pozornosti přitom zůstávalo, že Dollfuss stál Hitlerovi v cestě k připojení Rakouska.
„Chtěl jsem jen mír“
Dne 25. července 1934 v 12.53 vjely do dvora spolkového kancléřství na vídeňském Ballhausplatzu nákladní vozy. Sedělo v nich asi 150 esesáků převlečených do uniforem rakouské armády. Stráž se nechala oklamat. Jiná skupina obsadila rozhlas a odvysílala falešnou zprávu, že Dollfuss odstoupil.
Kancléř se pokusil uniknout postranním schodištěm. Ve 13 hodin ho zasáhly dvě střely. Pučisté mu nepřivolali lékaře a odepřeli mu i kněze. Zemřel v 15.45. Jako jeho poslední slova se traduje věta: „Chtěl jsem jen mír. Ostatním ať Pán Bůh odpustí.“
Puč v kancléřství se zhroutil ještě týž den. Pro Hitlera znamenal zahraničněpolitickou ostudu. Rakousko si udrželo nezávislost až do března 1938.
Uznání přišlo i od nečekaného autora. Dramatik Bertolt Brecht napsal v roce 1941 hru Zadržitelný vzestup Artura Uie, v níž v nadsázce zobrazil Hitlerovu cestu k moci. Dollfuss v ní vystupuje pod jménem Dullfeet jako Hitlerův protihráč. Brecht ho vylíčil v kladném světle.
V Rakousku se o Dollfussovi dodnes vedou spory. Jeho portrét visel v klubu lidovecké strany v parlamentu až do roku 2017. Nad vchodem kaple v Geitzendorfu je nápis s jeho posledními slovy. Nacisté ho zakryli, dnes je opět k vidění.
Rakouský historik Ernst Hanisch kulantně poznamenal, že představa stavovského státu jako odpůrce nacismu je pro rakouskou levici emočně těžko snesitelná.
Malý velký muž Engelbert Dollfuss odpočívá na vídeňském hřbitově v Hietzingu.
