Z tohohle hlediska je úplně jedno, jestli jeho předposlední film (Cry Macho, 2021) je stejně dobrý, jako nejlepší režijní počiny Million Dollar Baby (2004) nebo Nesmiřitelní (1992). Důležité je, že Eastwood, který 31. května oslavil pětadevadesátiny, je stále aktivní. Minulý rok měl premiéru jeho Porotce č. 2, kde nehraje. A “železný dědek” údajně plánuje další projekty.
Stařec a lidé na drátech
Mnozí si myslí, že to prosvítá skrz demence nebo ego starce, který neví, jak skončit v nejlepším. Ale opak je pravdou. Eastwoodovi prostě „jde o to, aby o něco šlo“. A to „něco“ bohužel ve filmu dnes nachází málo.
„Teďka, když mrkneš na filmy v Americe, je tam samá podívaná – lidi visí na drátech, lítají vzduchem, spousta komiksovejch postaviček a podobný věci. Vypadá to, že je to dobrej kšeft, pěkný zisky z toho lezou,“ říká se svým charakteristickým kovbojským úšklebkem na současný film. A dodává (jinde): „Film není o efektech. Film je o tom, co lidi cítí, když se dívají.“
Drsný hoch s mozkem vypravěče
A tak Eastwood točí stále stejně: s minimem času, financí a úsilí (je proslulý tím, že jeho natáčení musí „odsýpat“, často točí na „první dobrou“), zato s charakteristickou kamerou a režijním vedením („nejradši režíruju tak, jak bych chtěl, aby režírovali mně“). O lidech a jejich vývoji. O tom, že to tady není jednoduché a příjemné a nikdy nebude. Ale když se vrátíte k tomu, co je důležité, stojí to za to. A jestli vám někdo říká opak, je pomatený – nebo tím něco sleduje.
Eastwood se dostal k režii v 70. letech, už jako slavná hvězda westernů. Proslavil se v proslulých spaghetti westernech Sergia Leoneho i mnohých jiných. Miláčkem publika se stal i jeho policajt Drsný Harry. Chtělo by se říci, že hrál trochu sám sebe. Eastwood sám však říká, že od počátku směřoval k režii a produkci. Nechtěl jen hrát. Chtěl vyprávět. A ještě něco velmi specifického.
Nemít strach být chlap
Něco, co je třeba vyprávět stále. Kromě toho, že kvůli technologiím zmizel v posledních letech film, totiž paralelně z filmové krajiny téměř zmizela i témata, která Eastwooda inspirovala – protože téměř zmizely hodnoty, které představuje. A tak nemůže dělat nic jiného než prostě točit sám. Jak se sám vyjádřil: „Řekl bych, že jdu takovou cestou, kterou se ostatní bojí jít. Dělám filmy, co nikdo jinej nechce točit – mají strach.“
Se stejným záměrem šel zjevně natočit i „Macha“. Jednoduchý příběh starého muže, který učí mladého cápka na cestě z Mexika, jak být chlap, to totiž neměl v Hollywoodu snadné – natočit ho chtěli roky, ale pořád to nějak nešlo. Ono jak taky, v době vymožeností jako #metoo a „toxická maskulinita“. Můžeme se bavit o tom, jestli stará hvězda po devadesátce zvládne opanovat plátno tak, jako to uměla ještě v Gran Torinu (2008). Pro Eastwooda je ale důležité, co říká.
Poslední…?
„Nemám rád takový ten syndrom slabochů (co tu teď máme). Ať je feministka, jakkoliv zapálená, pokud je heterosexuální ženská, chce po svým boku chlapa, co má sílu – a taky citlivost. Ty nejjemnější lidi na světě jsou macho chlapi. Lidi, co jsou si jistí svou mužností a cítí se v ní dobře. Nemusejí kopat do dveří, chovat se hnusně k ženským, nebo si dělat srandu z gayů,“ řekl při propagaci filmu.
Jo jo, Eastwood se nebojí. Jeho způsob natáčení a života je stejně americký jako krajina západu, kterou tolikrát zachytil – a nejspíš stejný, jako on sám: nekomplikovaný, přímočarý, bez zbytečné omáčky, a přitom hluboký, pravdivý a lidský.
Drží se svého „kopyta“ (westerny prý točí rád proto, že je to vlastně jediný opravdu americký filmový žánr). A bude to dělat, dokud nepadne. Ne proto, že chce nebo může, ale proto, že je to potřeba.
Možná, že by to sám okomentoval v duchu starého vtipu: Poslední zhasíná. Tedy – pokud se nenajde někdo, kdo bude starci naslouchat, jako mladý Rafo v Machovi. Někdo, kdo jako poslední pistolník zůstane stát, když velikán padne. Pak možná máme naději.
