Václav I. se narodil roku 1205 jako syn krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské. Samostatně vládl od roku 1230 až do své smrti v září 1253. Byl čtvrtým českým králem z rodu Přemyslovců a bratrem svaté Anežky. Pro ztrátu oka mu kronikáři dali přízvisko Jednooký.
V povědomí veřejnosti zůstává ve stínu otce i syna Přemysla Otakara II. Právě za jeho vlády však do Čech pronikla gotika a rytířská kultura, země odolala mongolskému vpádu a Přemyslovci ovládli Rakousy. Syn později sklízel, co otec zasel.
Korunovaný ještě za otcova života
Přemysl Otakar I. plánoval synovu budoucnost s velkým předstihem. Když byly Václavovi dva roky, zasnoubil ho s o pět let starší Kunhutou Štaufskou, dcerou římskoněmeckého krále Filipa Švábského. Dne 8. června 1216 zvolilo shromáždění v Praze jedenáctiletého Václava za krále. Volbu vzápětí potvrdil římský král Fridrich II. Tím se prosadilo nástupnictví v přímé linii od otce na syna a skončil starý řád, podle něhož vládl nejstarší člen rodu.
Korunovace se konala 6. února 1228 v pražském kostele sv. Víta. Obřad vykonal mohučský arcibiskup a Václav se až do otcovy smrti tituloval „mladším králem Čechů“. Když Přemysl Otakar I. v prosinci 1230 zemřel, začal se syn na listinách označovat jako čtvrtý král Čechů.
Turnaje, básníci a nová móda
Václavův dvůr se obracel k západu. Podle soudobého letopisce si právě v jeho době získaly v Čechách oblibu rytířské turnaje. Klání trvalo často několik dní a patřily k němu hostiny, pitky i lovy. Šlechtici v nich předváděli drahou zbroj, bohaté oděvy a zručnost, s jakou dokázali soupeře vyhodit dřevcem ze sedla.
K turnajům patřila poezie. Král zval ke dvoru německé minnesängry, pěvce dvorské lásky, a štědře je odměňoval. Nejznámější z nich, Reinmar von Zweter, pobyl v Čechách nejméně pět let a krále ve verších velebil. Nakonec však odešel nespokojen a stěžoval si, že se tu nejlepší strava dává volům a oslům. Po něm přišel Meister Sigeher a na sklonku vlády tyrolský básník Friedrich von Sonnenburg, který krále chválil za takovou štědrost, že by prý rozdal i trůn ze zlata. Podle Františka Palackého snad Václav sám skládal milostné písně v němčině, tato zpráva je však nejistá.
Móda zasáhla i jména. Za Václava I. začali šlechtici dědit rodové jméno podle hradu a nová sídla dostávala německé názvy, například Šternberk nebo Lichtenburk. Kamenné hrady byly do té doby v Čechách vzácné. Král jich založil celou řadu a šlechta jej rychle následovala. Na Zvíkově vyrostl palác s arkádami, vzácná ukázka rané světské gotiky. Staré Město pražské dal Václav obehnat hradbami s třinácti věžovými branami.
Novoty měly i kritiky. Kronikář zvaný Dalimil si o několik desetiletí později stěžoval na šlechtice, kteří utrácejí za turnajovou výpravu, v síních chovají smečky psů a v boji ztrácejí dřívější statečnost.
Rok 1241: Mongolové u hranic
Na jaře 1241 vpadla do střední Evropy mongolská vojska. Václav I. patřil k mála panovníkům, kteří nebezpečí vzali vážně. Vytáhl na pomoc svému švagrovi, polskému knížeti Jindřichu Pobožnému. Ten však na české oddíly vzdálené necelé dva dny cesty nepočkal. Dne 9. dubna 1241 se střetl s Mongoly u Lehnice, jeho vojsko bylo poraženo a on sám v bitvě padl.
Václav se stáhl a bránil hranice. Mongolský oddíl se pokusil proniknout do Čech přes Kladsko, narazil však na silný odpor a ustoupil. Nájezdníci pak prošli Moravou, kterou poplenili, a pokračovali do Uher. Na Moravě došlo i ke krátkému obléhání Olomouce.
Koncem roku 1241 zamrzl Dunaj a Mongolové se chystali táhnout k Vídni. Václav s německými spojenci jejich postup zastavil a jeho prestiž v sousedních zemích výrazně vzrostla. Brzy nato přišla zpráva o smrti velkého chána Ögedeje. Vojevůdce Bátú musel odjet na volbu nového vládce a Mongolové se o další vpád do Evropy už nepokusili.
Pozdější doba z těchto událostí vytvořila legendu o českém králi jako zachránci Evropy. Střízlivější pohled připomíná, že střety na českém a moravském území měly spíše podobu menších šarvátek a ústup Mongolů souvisel především s událostmi v jejich vlastní říši. Václavova zásluha spočívá v tom, že včas shromáždil vojsko, uhájil Čechy a posílil pověst přemyslovského státu.
Lovec, který nesnášel zvony
Král měl i své zvláštnosti. Nejraději trávil čas na lovu v lesích kolem Křivoklátu a Týřova nebo na Zvíkově nad soutokem Vltavy s Otavou. Při jedné štvanici mu větev vrazila do oka a král na ně oslepl.
Proslul také odporem ke zvonění. Podle dochovaného vyprávění nesnesl zvuk kostelních zvonů, a proto se v každém městě, kam přijel, zvonit zakazovalo. Soudobý letopisec zaznamenal, že si král oblíbil samotu a pobýval jen s několika lidmi na malých hrádcích postavených k tomu účelu. Neduživý byl prý už jako nemluvně. Zotavil se teprve u nové kojné, ženy pražského kováře.
Otec, syn a rakouské dědictví
Poslední roky vlády poznamenaly rodinné tragédie. V březnu 1247 zemřel králův prvorozený syn Vladislav, který se oženil s babenberskou dědičkou Gertrudou a měl Přemyslovcům otevřít cestu do Rakous. O rok později zvolila část velmožů bez králova vědomí za mladšího krále druhorozeného Přemysla. Spor přerostl v otevřenou vzpouru, Václav ji však v srpnu 1249 potlačil. Vítězství oslavil v kostele sv. Františka v klášteře své sestry Anežky obřadem, který připomínal novou korunovaci.
Otec a syn se usmířili a dále postupovali společně. Roku 1251 si rakouská šlechta zvolila Přemysla za vévodu a Přemyslovci pak na čtvrt století ovládli rakouské země.
Václav I. zemřel nečekaně 23. září 1253 na svém dvoře v Počaplích u Berouna, v dnešním Králově Dvoře. Jeho srdce a vnitřnosti uložili v tamním kostele Panny Marie, tělo spočinulo v Anežském klášteře na pražském Starém Městě.
Přemysl Otakar II. převzal zemi s rakouským dědictvím, sítí hradů a měst a s mezinárodní prestiží. Na těchto základech vybudoval středoevropskou velmoc, jejíž sláva otce zastínila.
