Praha na podzim 1791 slavila. Nový císař Leopold II. se nechal v katedrále sv. Víta korunovat českým králem a ve městě pak pobyl několik týdnů. V neděli 25. září zavítal do Karolina na slavnostní zasedání Královské české společnosti nauk. Na závěr schůze se ujal slova učený kněz Josef Dobrovský. Mluvil německy a mluvil o věrnosti Slovanů habsburskému domu. Jeho zdvořilá řeč se přesto stala raným veřejným hlasem na obranu češtiny.
Praha v korunovační horečce
Leopold II. nastoupil na trůn v roce 1790 po smrti svého bratra Josefa II. Na rozdíl od něj si českou korunu skutečně nasadil. Svatováclavské korunovační klenoty se z Vídně vrátily do Prahy na konci srpna 1791 a korunovace proběhla 6. září.
Země se snažila ukázat v nejlepším světle. V letním refektáři Klementina, dnešní Všeobecné studovně Národní knihovny, vznikla výstava domácích výrobků. Sto padesát vystavovatelů předvedlo textil, sklo a kovové zboží, turnovské šperky, broušená zrcadla i proslulé nakléřovské knoflíky a krajky. Výstava patřila k vůbec nejstarším průmyslovým přehlídkám v Evropě.
Stavové objednali také slavnostní operu. Napsal ji Wolfgang Amadeus Mozart. Jeho Titus měl premiéru ve večer korunovace v Nosticově, dnešním Stavovském divadle. Dvůr ji přijal chladně a hrabě Zinzendorf ji označil za nudnou. Traduje se, že císařovna dílo odbyla slovy „una porcheria tedesca“, tedy zhruba „německá patlanina“. Výrok se však poprvé objevil až v roce 1871 v literárních črtách Alfreda Meissnera, a patří proto spíše k pražským legendám.
Obránce češtiny, který se ji učil ve škole
Josef Dobrovský se narodil v roce 1753 v uherském Győrmetu u Rábu jako syn českého dragounského poddůstojníka. Česky se naučil až na gymnáziu v Německém Brodě a v Klatovech. Místní chlapci se mu zpočátku posmívali, nadávali mu a házeli po něm kamením.
Po studiu filozofie v Praze vstoupil v roce 1772 k jezuitům, protože se chtěl vydat na misii do Indie. Řád byl však o rok později zrušen. Dobrovský se stal vychovatelem v hraběcí rodině Nostitzů, přijal kněžské svěcení a působil v generálním semináři na Hradisku u Olomouce. Do Prahy se vrátil v lednu 1791. Přezdívalo se mu modrý abbé. Patřil k deseti zakládajícím členům Společnosti nauk z roku 1784.
Věrnost jako argument
Přívlastek „královská“ udělil Společnosti Leopold II. teprve v roce 1790. Program zasedání byl sestaven tak, aby panovník pochopil, jak je věda důležitá. Dobrovskému připadla čestná úloha schůzi uzavřít. Jeho řeč nesla název O oddanosti a náklonnosti slovanských národů k arcidomu rakouskému.
Název zněl jako poklona, obsah však mířil dál. Dobrovský císaři připomněl, že Slované tvoří většinu obyvatel jeho říše. Označil je za sílu, která může trůn v budoucnu chránit před nepřátelskými útoky. Z toho plynul prostý závěr: kdo je oporou panovníka, zaslouží si jeho ohled. Doporučil proto, aby úřady a vrchnosti jednaly s česky mluvícími lidmi česky.
Vedle řeči předal Dobrovský vzácnému hostovi několik českých básní, které vyšly na oslavu korunovace. Čeština se tak dostala do rukou panovníka i jako tištěné slovo. Pozdější badatelé v řeči vidí první základy austroslavismu, který později rozvinul František Palacký.
Dodatek, který císař neslyšel
Nejodvážnější část řeči v Karolinu nezazněla. Když text vyšel tiskem, obsahoval dodatek, který Dobrovský před císařem nepřečetl. V něm výslovně svěřoval český jazyk panovníkově ochraně.
Tištěné slovo navíc oslovilo mnohem víc lidí než slavnostní sál. Řeč otiskl Václav Matěj Kramerius ve svých c. k. Vlasteneckých novinách a dostala se k širší vzdělané veřejnosti. Kramerius tehdy vedl v novinách a brožurách celou kampaň za práva českého jazyka a národa. Dobrovského řeč byla jejím nejvýznamnějším veřejným vystoupením.
Šest tisíc zlatých a cesta na sever
Na znamení spokojenosti daroval císař Společnosti 6000 zlatých. Tisíc z nich dostal Dobrovský na výzkumnou cestu do Švédska. Měl tam prohlédnout literární památky, které byly z Čech odvezeny na sklonku třicetileté války.
Cestu podnikl v letech 1792 a 1793 v doprovodu hraběte Joachima Šternberka. Pokračoval až do Petrohradu a Moskvy, kde ho překvapilo velké množství památek důležitých pro studium slovanských jazyků. Jeho pozdější Základy jazyka staroslověnského z roku 1822 se staly základem vědecké slavistiky.
Katedra jako trvalá stopa
Řeč měla i hmatatelný výsledek. Česká dvorská kancelář 28. října 1791 přislíbila zřízení řádné profesury českého jazyka a literatury na pražské univerzitě. K podporovatelům tohoto rozhodnutí patřil i Dobrovský. Leopold II. se vzniku katedry už nedožil. Dekret o jejím zřízení podepsal v květnu 1792 jeho nástupce František.
Prvním profesorem se v lednu 1793 stal František Martin Pelcl, který s Dobrovským dříve vydával staré české kroniky. V konkurzu porazil tři soupeře. Ve své úvodní řeči hovořil o tom, že čeština je prospěšná obyvatelům českých zemí i státním zájmům monarchie. Navázal tak přímo na myšlenku z Karolina.
Dobrovský zastával zásadu, že právě tam, kde nás k něčemu svádí srdce, musí rozum hledat protiargumenty. Stejně postupoval i před císařem. Lásku k mateřštině předložil jako věc užitečnou pro celou říši. Pro obranu češtiny tak našel řeč, které panovník rozuměl.
