Devátého srpna roku 1791 dorazil na Pražský hrad slavnostní průvod, jaký tehdejší Praha nepamatovala celá desetiletí. V kočáře taženém šestispřežím, pod vojenskou eskortou a v doprovodu jedenácti dalších kočárů se zástupci šlechty z Čech, Moravy a Slezska, se do hlavního města Království českého vracel jeho nejvzácnější poklad: Svatováclavská koruna.
Koruna ve vlastnictví nebeského ochránce země
Abychom pochopili, co onen srpnový den pro Čechy znamenal, musíme se vrátit do poloviny čtrnáctého století. Svatováclavskou korunu dal roku 1346 zhotovit Karel IV. pro svou korunovaci českým králem, k níž došlo v neděli 2. září 1347. Otec vlasti ji však nechápal jako insignii toliko své vlastní moci.
Papežskou bulou Klementa VI. ji zasvětil svatému Václavovi, věčnému knížeti a patronovi české země. Koruna měla trvale spočívat na světcově lebce, uložené v relikviářové bustě ve svatovítském chrámu, a panovníci si ji od nebeského ochránce země měli pouze propůjčovat na den korunovace.
Český král tak nebyl vlastníkem koruny, nýbrž jejím dočasným správcem. Myšlenka, která nemá v Evropě obdoby a která povyšuje svatováclavskou korunu z klenotnického skvostu na duchovní základ české státnosti.
Ale i po řemeslné stránce jde o dílo výjimečné. Koruna z ryzího zlata váží 2,36 kilogramu, měří na výšku i na šířku 19 centimetrů a tvoří ji čelenka ze čtyř dílů, z nichž každý vrcholí velkou lilií. Tvarem navazuje na koruny přemyslovské i na vzory francouzských králů. Zdobí ji safíry, spinely, smaragdy a perly mimořádné velikosti. Ve zlatém křížku na jejím vrcholu je uložen trn z Kristovy trnové koruny. K souboru klenotů později přibylo renesanční královské žezlo a jablko, zhotovené v šestnáctém století za Ferdinanda I. Habsburského.
Osudy klenotů zrcadlily osudy naší země
Osudy klenotů věrně zrcadlily osudy české země. Zikmund Lucemburský je za husitských bouří vyvezl z Čech. V letech 1451 až 1619 byly uloženy v Kapli svatého Kříže na Karlštejně a do Prahy putovaly jen ke korunovacím a královským pohřbům. V pohnutém sedmnáctém století se pak přemisťovaly ze svatovítského chrámu do Úřadu desek zemských i na Staroměstskou radnici.
Nejtěžší rána však přišla za Marie Terezie. Panovnice, znepokojená postojem českých stavů za válek o rakouské dědictví, dala klenoty odvézt do vídeňské klenotnice. Josef II., který korunovací okázale pohrdal a českým králem se korunovat nedal, je tam ponechal a s nimi jako by ve Vídni zůstala uvězněna i sama idea českého království.
Leopold II. byl z jiného těsta než jeho osvícensky nedočkavý bratr. Rozuměl česky, ctil zemské tradice a dobře věděl, že v časech, kdy za hranicemi zuří francouzská revoluce, je moudřejší opírat trůn o staré právo než o modernistická úřednická nařízení.
Triumfální pouť klenotů z Vídně do Prahy
Žádostem stavů proto vyhověl. Počátkem srpna 1791 převzali jejich zástupci ve Vídni korunu Karla IV., žezlo a jablko Ferdinanda I., královský plášť, mitru, pás i štolu a ve dnech 5. až 9. srpna je slavnostně převezli do Prahy.
Cesta se proměnila v triumfální pouť a klenoty byly po příjezdu veřejně vystaveny na oltáři ve svatováclavské kapli, kde se jim klaněly zástupy věřících. Šestého září 1791 se pak Leopold II. nechal ve svatovítské katedrále korunovat českým králem.
Praha žila touto událostí celé měsíce. V Klementinu se konala první průmyslová výstava v českých zemích a v Nosticově divadle zazněla opera La clemenza di Tito, kterou pro korunovaci složil Wolfgang Amadeus Mozart.
Návrat klenotů roku 1791 nebyl pouhým převozem cenností. Leopold II. téhož roku zřídil Zemský úřad strážců koruny. Jeden zastupoval stav panský, druhý rytířský. Klenoty spočinuly v Korunní komoře nad svatováclavskou kaplí, kde jsou uloženy dodnes.
Návrat pod ochranu svatého Václava
Svatováclavská koruna posloužila ke korunovaci už jen jednou. 7. září 1836 jí byl korunován Ferdinand V. Dobrotivý, poslední korunovaný český král. Ještě jednou, za prusko-rakouské války roku 1866, musely klenoty do Vídně, a jejich návrat následujícího roku se opět proměnil v mohutnou vlasteneckou manifestaci.
Ke koruně se váže i temná pověst. Kdo si ji nasadí neprávem, do roka zemře. Připomíná se v té souvislosti zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který si ji podle pamětníků roku 1941 provokativně nasadil. Do roka padl za oběť atentátu.
Protože tato koruna patří světci, jenž stojí nad proměnami režimů i staletí. Právě proto stojí za to připomínat si onen devátý srpen roku 1791, kdy se koruna po letech vídeňského zajetí vrátila tam, kam podle vůle svého zakladatele patří.
Do srdce české země, pod ochranu svatého Václava.
