Léto 1866 postavilo české země do role bojiště ve sporu Pruska a Rakouska o vliv v Německu a celé střední Evropě. Válku rozhodla 3. července bitva u Hradce Králové, kde se střetlo na 436 tisíc mužů — dodnes největší bitva na českém území. Praha se rozhodla neriskovat: už 1. července se prohlásila „otevřeným městem" a stáhla vojsko i policii, aby se o ni nebojovalo. Pruské oddíly do ní vstoupily 8. července a zůstaly dvaasedmdesát dní, než konflikt uzavřel srpnový pražský mír.
Půl milionu mužů a jediný den
Rozměr té války dnes leckoho překvapí. Než Prusové dorazili ku Praze, prošli sérií střetů u Náchoda, Trutnova, České Skalice, Mnichova Hradiště a Jičína. Vše vyvrcholilo u Hradce Králové, druhé největší bitvě celého 19. století — víc vojáků svedla do pole jen „bitva národů" u Lipska roku 1813. Za jediný den tu obě strany ztratily desítky tisíc mužů; jen rakouská armáda přišla o víc než čtyřicet tisíc padlých, raněných, nezvěstných a zajatých. Večer střetnutí uzavřela jedna z největších jezdeckých srážek evropských dějin — u Střezetic se proti sobě rozjelo na deset tisíc rakouských a pruských jezdců. Válka se přitom nevedla jen v Čechách — na jihu se Rakousko současně bilo s Itálií, spojenkyní Pruska, jíž po porážce odstoupilo Benátsko.
Přes tato čísla měly války té doby k pozdějším totálním jatkám 20. století daleko. Armády se bily mezi sebou, kdežto města většinou vyvázla. Roku 1866 navíc na českém území poprvé působil Červený kříž, založený krátce předtím Švýcarem Henri Dunantem, a platila čerstvá ženevská konvence z roku 1864.
Když nad Hradem zavlál cizí prapor
Praha byla nervózní už před příchodem vojsk: ještě před prázdninami zavřela školy včetně univerzity, učebny proměnila v ubytovny a od konce června do ní přijížděly lazaretní vlaky s raněnými. Zpráva o porážce pak spustila paniku. Během prvního červencového týdne uprchlo z města na třináct tisíc lidí, mezi nimi i místodržitel hrabě Lažanský.
Ráno 8. července vjela do Prahy Špitálskou branou na Poříčí nejdřív asi stovka husarů, za nimi generalita a děla na modrých lafetách. Nad Pražským hradem zavlál černobílý pruský prapor a před Hradem zamířilo čtyřiadvacet děl na okupované město. V komnatách českých králů se ubytoval generálmajor Rosenberg-Gruszczyński. Do metropole, kde tehdy žilo něco přes sto padesát tisíc lidí, se nastěhovalo kolem osmi tisíc pruských vojáků.
Prušáci v kvartýru a plné kavárny
Obavy z drancování se nenaplnily. Okupační sbor tvořili zeměbranci — starší ženatí muži ze středních vrstev, kteří se chovali mnohem slušněji, než se Pražané odvažovali doufat. Mužstvo se ubytovalo ve vyprázdněných kasárnách, do měšťanských domů putovali hlavně důstojníci, přesto muselo hned druhého dne najít lůžko v soukromí na tři tisíce mužů. Živit hosty musela obec, jež jen první den dodala čtyřicet tisíc bochníků chleba. Zaopatření okupantů nakonec město přišlo na víc než čtyři sta padesát tisíc zlatých. Na venkově vojáci rekvírovali a místy i plenili — Praha se téhle zkušenosti vyhnula.
Metropole se sice proměnila v jeden velký vojenský tábor, přesto v ní kypěl život. Hostince, kavárny i divadla praskaly ve švech. Za výdělkem se sem sjely také „dámy polosvěta", jak je nazval novinář Servác Heller — od elegantních koket po zoufalé nešťastnice, které plnily hlavní ulice i náměstí. Pruská správa navíc popustila uzdu cenzuře: volně kolovaly protirakouské texty a divadla směla uvést dříve zakázané hry. Pražané si užívali nezvyklé svobody, vůči habsburskému domu ale zachovávali loajalitu.
Podpis U Modré hvězdy a dlouhý stín
V srpnu se z okupace stala společenská událost. Do Prahy zamířily hvězdy pruské politiky — král Vilém I., náčelník štábu Moltke i „železný kancléř" Bismarck — a zvědavci se sjížděli v davech, jen aby je zahlédli. Předběžný mír zpečetily obě strany už 26. července na zámku v Mikulově a z přílivu lidí do Prahy se stal svého druhu válečný turismus. Válku pak s konečnou platností uzavřel 23. srpna 1866 pražský mír, podepsaný v pokoji hotelu U Modré hvězdy na Příkopě (budova později padla kvůli stavbě nového sídla národní banky). Krátce nato Prusové Prahu opustili.
Poklidné pražské léto ovšem stálo na počátku vážných změn. Poražené Rakousko ztratilo své postavení v Německu, čímž otevřelo cestu k jeho sjednocení pod Pruskem roku 1871. Uvnitř monarchie porážka urychlila rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867: říše se rozdělila na dvě poloviny a Maďaři získali rozsáhlou samostatnost.
Češi oproti tomu na obdobné „rakousko-české vyrovnání" marně čekali, což na desítky let rozjitřilo národnostní napětí. Ozvěny té války navíc sahaly hluboko do 20. století — mezi raněnými u Hradce Králové byl i mladý pruský poručík Paul von Hindenburg, pozdější německý prezident, který o šedesát sedm let později jmenoval kancléřem Adolfa Hitlera.
