Před padesáti sedmi lety, 29. července 1968 zastavily na nádraží v Čierné nad Tisou dva zvláštní vlaky. Jeden přivezl československou státní, stranickou a vládní delegaci v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem a druhý delegaci sovětskou, vedenou generálním tajemníkem ÚV KSSS Leonidem Brežněvem.
Poslední varování?
Jednání trvala oproti původním předpokladům čtyři dny (od 29.7. do 1.8.), probíhala dílem ve vládních vagónech a dílem v odborářské klubovně u nádraží.
Dle zažitých mainstreamových historicko-politických „narativů“ byl hlavním tématem jednání sovětský tlak na ukončení politických a ekonomických reforem československého socialistického režimu organizovaných a orchestrovaných vedením Komunistické strany Československa, přičemž alternativou (v případě nevyhovění sovětskému požadavku) měla být vojenská invaze SSSR a jeho satelitů z Varšavské smlouvy.
Bylo tomu ale skutečně tak? Nebo pouze takto? Rozhodovalo se o invazi skutečně až v Čierné nad Tisou? A šlo o skutečné vyjednávání, v rámci, kterého bylo možné „vstupu vojsk“ reálně zabránit?
Dle oficiálních výkladů se na přelomu července a srpna 1968 Sověti v čele s Leonidem Brežněvem pokoušeli československé komunistické vedení přimět k tomu, aby zastavilo tzv. reformní proces. Mělo jít o poslední varování před vojenskou intervencí.
Jen o reformy nešlo
Skutečností je, že armády pěti států Varšavské smlouvy (SSSR, Polsko, NDR, Maďarsko, Bulharsko – Rumunsko se odmítlo invaze zúčastnit) vstoupily do Československa dvacet dní po ukončení jednání v Čierné nad Tisou.
Ale šlo v této vysoké hře pouze o poměrně decentní reformy československého režimu, jejichž cílem rozhodně nebyla změna socialistického ekonomického systému v kapitalistický, ani pokus o parlamentní demokracii s garancí lidských práv a občanských svobod pro každého, a už vůbec ne odchod Československa z „tábora míru a socialismu“ do západních vojenských a politicko-ekonomických struktur? Určitě ne.
Sovětům samozřejmě i tyto malé reformy vadily, protože mohly inspirovat další státy východního bloku, a tak by jejich ukončení uvítali. Českoslovenští zástupci na jednání naopak tyto reformy hájili s tím, že „demokratizační proces neznamená ústup ze socialistické cesty“. Je možné, že československá delegace doufala, že se jí podaří s představiteli Sovětského svazu uhrát nějaký kompromis, který zmírní napětí. Ale to bylo, ve světle toho, co víme dnes, značně naivní.
V rámci čtyřdenních jednáních, která jsou do velké míry zmapována, se uskutečnila i jedna zcela soukromá debata mezi Alexandrem Dubčekem a Leonidem Brežněvem. O čem přesně v sovětském vlaku mluvili, se dodnes neví nic. Oznámil tam už tehdy Brežněv Dubčekovi, že vstup vojsk je neodvratný? Vůbec to nelze vyloučit.
Stínový zvací dopis
Podle mnoha zdrojů zástupci KSČ v Čierné nad Tisou Sovětům mj. přislíbili, že znovu zavedou cenzuru, zakážou Klub angažovaných nestraníků i sdružení bývalých politických vězňů K 231 a odvolají některé funkcionáře. To je velice pravděpodobné. Ale z hlediska dalšího vývoje nešlo o nic podstatného. Bez ohledu na to, zda by to Dubček a spol. udělali nebo ne.
Jediným hmatatelným výstupem jednání v Čierné byla dohoda o následném setkání vedení šesti států Varšavské smlouvy v Bratislavě: Žádná jiná dohoda se nedosáhla ani nepodepsala. Delegace těchto šesti zemí Varšavské smlouvy (Bulharsko, Maďarsko, Polsko, NDR, Československo a SSSR) se pak skutečně sešly již 3. srpna v Bratislavě, kde bylo na závěr podepsáno společné prohlášení, jež obsahovalo i dvě klíčové věty.
První z nich, později využívaná Moskvou jako ospravedlnění srpnové invaze, označovala „ochranu a upevnění socialistických vymožeností“ za „společnou povinnost všech socialistických zemí“. Československé zástupce uklidnila formulace, že spolupráce se bude odehrávat na principech „suverenity, národní nezávislosti a územní nedotknutelnosti“.
Teprve v roce 1992 vydaly ruské archivy další dokument, který má spojitost s bratislavskou schůzkou. Takzvaný zvací dopis, v němž představitelé konzervativního křídla KSČ žádali o pomoc „všemi prostředky“ proti nebezpečí kontrarevoluce. Tento dopis podle očitých svědků předal v Bratislavě nejvyššímu sovětskému představiteli Leonidu Brežněvovi Vasil Biľak, tehdy šéf slovenských komunistů a člen předsednictva ÚV KSČ.
Ale debaty o tomto „zvacím dopise“ jsou jen další stínohrou. Šlo a jde pouze o alibistický propagandistický argument. Sovětské komunistické vedení se ve strategických záležitostech nikdy neřídilo přáními, natož „pokyny“, funkcionářů satelitních režimů. Jestli něco nemělo na rozhodování o invazi naprosto žádný vliv, tak je to onen „zvací dopis“.
Přijdeme vám na pomoc
To ale obě znesvářené strany odmítly. O necelé tři týdny později dali Sověti rozkaz k okupaci Československa. Po návratu z jednání v Čierné byla naše delegace vítána v Praze jako po vyhrané bitvě. Jenže naši představitelé občany zdaleka neinformovali o skutečné vážnosti situace ani o reálném rozložení sil. Naprosto zamlčeli hrozbu invaze. Můžeme s klidným svědomím konstatovat, že Dubček a jeho soudruzi tehdy veřejnosti lhali.
“Z Čierné jsme odjeli s umírněným optimismem, že se to povedlo uhrát. Kriegel se Smrkovským předvídali, že hrozí intervence. Dnes víme, že to Sověti měli připravené,” to napsal později známý, historik Jan Křen, bývalý poradce Josefa Smrkovského. Optimismus však zdaleka nebyl na místě.
Jan Křen dále uvedl, že jednání v Čierné byla napjatá a že Sověti se hodně vztekali. Poměry v Československu označili za kontrarevoluci, člena naší delegace Františka Kriegela (předsedu Ústředního výboru Národní fronty) běžně označovali za „Žida z Haliče“. “Pamatuji si, jak jim na to Smrkovský řekl: Eto něgoraznaja provokacia.“. To doplňuje historik Jan Křen.
Citujme ze stenozáznamu jednání: Leonid Brežněv: „Dali jste nám slib, že budete bojovat. Ze své strany však prohlašujeme, že jsme ochotni vám v tomto boji poskytnout neomezenou pomoc. A jsme na tuto pomoc už plně připraveni. Kdyby se náš plán zhatil, bylo by těžké svolávat nějaké nové setkání. To říkám zodpovědně. Proto vám přijdeme na pomoc.“. (31. července 1968).
Jednání ve Varšavě 14 dní před Čiernou
Lze toto vykládat jinak než jako jasné avízo sovětské vojenské intervence? Ale jednáni v Čierné nebylo prvním projevem nespokojenosti Sovětů s československým vývojem. Již 15. července schválili ve Varšavě (na schůzce, které se českoslovenští zástupci odmítli zúčastnit) představitelé Bulharska, Maďarska, Polska a Německé demokratické republiky text dopisu adresovaného československému komunistickému vedení, ve kterém Brežněv kritizoval poměry v naší zemi.
V kontextu všech těchto informací se jednání tehdejšího československého vedení, jeví jako nepřijatelně nezodpovědné, bohorovné a lehkomyslné. Při veškerém respektu k názoru, že ani jiný typ chování by k odvrácení intervence nejspíše nevedl, k čemuž se ještě dostaneme. Během července už Sovětský svaz plánoval, jak dále postupovat. V poslední dekádě července se už v sousedních státech Československa soustředila a připravovala vojska Varšavské smlouvy.
Probíhala cvičení, ladila se komunikace. V podstatě už nejpozději okolo 25. července byla „spojenecká“ vojska připravena dát se do pohybu. 23. 7. až 10. 8. probíhalo v západních oblastech Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Lotyšska největší týlové vojenské cvičení v dějinách Sovětských ozbrojených sil. Do armády byly povolány tisíce záložníků.
Bylo tehdejší československé vedení skutečně jen souborem naivků, cyniků a otevřených kolaborantů (podobnost s dneškem možná není náhodná?). Vždyť, tu byl poměrně nedávný, jen dvanáct let starý případ sovětské invaze do Maďarska. Z hlediska pohledu vedoucích československých politiků tu však byly dva důležité rozdíly.
Část dubčekovské garnitury se uklidňovala tím, že u nás nedochází k pouličním násilnostem a že u nás neprobíhají naprosto žádné debaty o změně zahraničně politické orientace země. Ostatně, to by ani nebylo za tehdejší geopolitické konstelace možné.
Tehdejší tajemník Ústředního výboru KSČ Zdeněk Mlynář ve svých pamětech píše, že Brežněv v Moskvě, na jednáních, kam byli po invazi českoslovenští představitelé „importováni“ prohlásil, že sovětští vojáci došli v roce 1945 tam, kam došli, a že na tom se nic měnit nebude, i kdyby měla být třetí světová válka.
Poláci a Bulhaři navrhovali invazi
Když 3. srpna 1968 odešly z Československa sovětské jednotky, které tu zůstávaly po velkém vojenském cvičení Šumava, tak se ještě na chvíli zdálo, že varianta vojenské intervence není ve hře. Ovšem Sověti už nejpozději 13. srpna (telefonát Brežněva s Dubčekem, kde jej peskoval za neplnění požadavků z Čierné) situaci vyhodnotili tak, že vedení KSČ není ochotno nebo schopno provést opatření, která byla dohodnuta. V polovině srpna se tedy jednoznačně přiklonili k vojenské alternativě řešení situace. Přesněji řečeno, k načasování jejího zahájení na noc z 20. na 21. srpna.
Krátce před půlnocí 20. srpna 1968 tak překročily armády pěti států východního bloku československé hranice. Přičemž rozhodně nelze říci, že šlo pouze a jedině o sovětské rozhodnutí, ke kterému se satelitní režimy neochotně připojili.
První tajemník Polské sjednocené dělnické strany Władysław Gomułka označoval dění v ČSSR za „kontrarevoluci“ už od jara 1968 a generální tajemník Bulharské komunistické strany Todor Živkov krátce poté jako první navrhl použití vojenské síly proti Československu. Naopak rumunský generální tajemník a prezident Nicolae Ceaușescu řešení formou invaze od počátku tvrdě odmítal a rumunská armáda se jí nezúčastnila. Sovětům se v této věci postavil a nejen, že to přežil, ale dalších dvacet jedna let zůstal pevně ve své funkci.
Ceaușescu a Tito se Brežněvovi postavili
Co už naopak nepřežil, byla rumunská „nesametová“ revoluce v roce 1989. Ale za to, že zachoval tradici historicky pevného česko-rumunského spojenectví zpečetěného společně prolitou krví ve válce o jižní Slovensko v roce 1919 a při osvobozování Československa v letech 1944 a 1945, mu patří naše úcta. A dodejme, že invazi odmítal a na československé straně stál i legendární maršál Tito, „šéf“ Jugoslávie.
Co tedy mohlo být tím hlavním důvodem srpnové intervence o níž bylo definitivně rozhodnuto na zasedání předsednictva ÚV KSSS v Moskvě ve dnech 15. - 17. 8.? Při hledání odpovědi na tuto otázku se musíme vydat trochu dále do historie.
Sovětské vedení se minimálně od poloviny padesátých let (minulého století) intenzivně zabývalo myšlenkou, jak zařídit trvalou přítomnost sovětských vojsk v Československu. Sovětská armáda byla již pevně usazena v Polsku, v Maďarsku, v NDR, v Rumunsku a v Bulharsku. Československý prezident a první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný však rozmístění sovětské armády v Československu vytrvale odmítal.
Proto také sovětské politbyro v čele s Brežněvem nic nenamítalo proti tomu, když byl Novotný na přelomu let 1967 a 1968 ze svého postu odvolán a nahrazen Dubčekem. Rozmístit sovětské divize v Československu, to byla letitá Brežněvova idea. Jakkoliv někteří historici dodnes říkají, že Brežněv až do poslední chvíle v srpnu roku 1968 váhal, zda poslat do Československa tanky a že byl v podstatě v politbyru přehlasován, je to nesmysl a lež.
Operace Javor
Naopak, Brežněv uvažoval o trvalé „alokaci“ sovětské armády v Československu již mnoho let předtím, v reakci na dosud ne zcela vysvětlitelný odchod Rudé armády z československého území po jeho osvobození v roce 1945. S výjimkou odchodu sovětských jednotek z malých částí dánského a norského území, šlo o jediný bezprostřední odchod sovětských vojsk ze státu, na jehož osvobození se podílela.
Ani jedna ze sovětských skupin vojsk nacházejících se ve státech střední Evropy a Balkánu neměla ve své výzbroji potřebné jaderné hlavice, ovšem na polském a východoněmeckém území se jaderná munice nacházela v příslušných skladech. Na československé území měla být dle vojenských plánů jaderná munice převážena až v okamžiku vypuknutí případného konfliktu. Vzhledem k potenciálně plánovaným západním jaderným úderům v Československu však musela být jaderná munice připravena k dispozici mnohem dříve, aby bylo možné provést vyzbrojení nosičů.
Aby jaderné zbraně byly připraveny k akci podle plánu, musela se jaderná munice zcela jednoznačně nacházet na území Československa, čímž by naše země vstoupila do tzv. jaderného klubu. Tato varianta však byla v naprostém rozporu s tehdy poměrně úspěšně pokračujícími mezinárodními jednáními ohledně nešíření jaderných zbraní. Československý precedens, přítomnost jaderných zbraní či jaderných náloží v Československu, by tak s největší pravděpodobností znamenal následně i nuklearizaci ozbrojených sil Spolkové republiky Německo (tzv. Západního Německa).
To bylo pro Sovětský svaz něco nepředstavitelného. A tak v průběhu šedesátých let došlo k rozhodnutí sovětského vedení o tzv. Akci Javor, tedy o výstavbě tří tajných skladů jaderných zbraní na československém území. Tyto sklady musely zůstat pod sovětskou kontrolou. Na československém území tak měly být rozmístěny minimálně tři malé strážní a technické jednotky sovětských vojsk.
Československé státní i vojenské vedení bylo o tomto rozhodnutí informováno a zavázala se jej realizovat. Velmi detailně a precizně o této méně známé, ale o to zásadnější, dějinné události v minulosti psali např. historik Jiří Fidler a politický analytik a publicista Štěpán Kotrba.
Bylo o intervenci rozhodnutu už v Sofii v březnu 1968?
V případě vyzrazení tohoto plánu, natož v případě odhalení existence skladů jaderných zbraní na československém území hrozilo, že Sovětský svaz i Československo budou oprávněně napadeny za porušení smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Což by znamenalo i faktický konec této smlouvy, se všemi představitelnými následky.
Původní plán Akce Javor tak pozbýval svého smyslu, pokud by na československém území nebyly rozmístěny alespoň dvě sovětské divize s velitelstvím skupiny vojsk, podobně jako např. v Polsku. O této problematice mělo jednat zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Sofii počátkem března 1968. Okolo této schůzky ovšem existuje dodnes mnoho nejasností. Stenografické zápisy ze sofijského zasedání existují v několika národních verzích, jež se vzájemně značně liší.
Vyplývá z nich však několik závěrů. V prvé řadě ten, že sovětská politika se snažila dohodu o nešíření jaderných zbraní uzavřít stůj co stůj. Jednoznačně je v zápisech uveden i důvod této snahy – obava z předání jaderných zbraní západnímu Německu. Ze stejného důvodu se za sovětský názor postavili českoslovenští, polští a východoněmečtí představitelé.
Naproti tomu rumunská delegace se stavěla proti podpisu smlouvy, pokud nejaderné země nedostanou velmocenskou záruku, že proti jejich území nebudou použity jaderné zbraně. Těžko říci, zda byl názor rumunské delegace jen politickým manévrem, nebo zda šlo o cílenou rumunskou snahu narušit sovětské plány.
Problém sofijského jednání však není v tom, co o něm víme, ale v tom, co zůstalo dodnes utajeno. Je totiž známo, že kvůli odlišným názorům Rumunska se představitelé zbývajících šesti členských států Varšavské smlouvy sešli ještě jednou, separátně.
Mohla se tudíž odehrát i jednání vrcholného československého a sovětského vedení ohledně rozmístění několika sovětských divizí na československém území. Jsou to spekulace, ale s velmi reálným základem. Pokud k takovému jednání došlo, lze důvodně předpokládat, že českoslovenští představitelé rozmístění sovětských vojsk na československém území opět odmítli.
SSSR usiloval o rozmístění jednotek v ČSR už od 50. let
Pro sovětské vedení tak nastalo dilema. Aby bylo možné realizovat sovětské představy, musely se na československém území nacházet jaderné zbraně. Pro Moskvu tak existovaly pouze dvě možnosti: buď se vzdát možnosti rozšíření jaderných zbraní ve střední Evropě, nebo na československém území rozmístit vlastní vojska.
V souvislosti s tím, že okupační mocnosti (včetně Sovětů) opustily v polovině padesátých let poražené Rakousko, požadovalo v červnu 1953 sovětské politické vedení umístění svých vojsk na československém území. Celkem mělo jít o zhruba 30 000 vojáků. Sovětská vojska měla být dislokována na jižní Moravě a na západním Slovensku. Československo tuto možnost odmítlo, za což se ale muselo zavázat ke zvýšení početních stavů své armády o 13 000 vojáků a ke zrychlení modernizace zbraňových systémů.
Po Sovětském svazu mělo (muselo mít) tehdejší Československo i nejvyšší výdaje na obranu na jednoho obyvatele ze všech států Varšavské smlouvy. Finanční zatížení NDR a Polska, přestože se nacházely na hlavním strategickém směru v Evropě, ohledně výdajů na obranu bylo oproti našemu přibližně poloviční. Československé vojenské výdaje rostly rychleji, než byl procentní přírůstek našeho hrubého domácího produktu.
V roce 1964 navrhl sovětský maršál Zacharov umístit na území ČSSR pro potřeby Československého frontu sovětské spojovací útvary. Náčelník Generálního štábu Československé lidové armády generálplukovník Otakar Rytíř s návrhem na rozmístění těchto jednotek v ČSSR nesouhlasil.
Jedním z pokusů, jak čelit tomuto sovětskému tlaku, bylo převedení Pohraniční a Vnitřní stráže v roce 1966 pod Ministerstvo národní obrany, díky čemuž došlo k navýšení početního stavu Československé lidové armády z 204 000 na 235 000 osob.
Sovětský svaz nabízel, že po rozmístění svých jednotek u nás může dojít ke snížení československých vojenských výdajů. Naopak v rámci ekonomického nátlaku naléhal na přezbrojení naší armády moderní technikou a snažil se o omezení československé zbrojní výroby. K sovětskému rozhodnutí o přítomnosti jeho vojsk v Československu prostě došlo již dávno před tzv. Pražským jarem 1968.
O rozmístění vojsk rozhodly dávno před rokem 1968 Pershingy
Pro Sověty byla vrcholnou prioritou tzv. strategická vojenská parita na západní hranici Varšavské smlouvy. Tuto paritu porušilo rozmístění amerických střel krátkého doletu MGM-31 Pershing schopných nést jaderné hlavice v Západním Německu ve druhé polovině šedesátých let.
Dolet těchto střel byl v rozpětí 185 km až 740 km, a to s vysokou přesností. Jedno z jejich odpališť se nacházelo 37 km od československých hranic. Jak jsme již zmínili, československé vedení v této souvislosti (v říjnu 1965) odsouhlasilo úkol od Sovětů a Varšavské smlouvy vybudovat tři objekty Javor na uskladnění jaderných hlavic (konkrétně mělo jít o raketový komplex Temp-S a spojovací linku do těchto objektů).
Speciální bojové hlavice na území Československa měli mít pod kontrolou sovětští specialisté. Příslušná dohoda byla podepsána 15. prosince 1965. Zatímco střely Temp-S dostaly speciální jednotky Československé lidové armády k uskladnění i ovládání, jaderné hlavice a odpalovací klíče měla mít na starosti pouze jednotka sovětských specialistů pod přímým sovětským velením. V případě válečného konfliktu se Západem by sovětská strana vydávala jadernou munici československým raketovým vojskům.
Ovšem československé vedení, úkol postavit v daném smluvním termínu podzemní sila pro sovětské jaderné hlavice nesplnilo, a ještě velmi pravděpodobně Brežněvovi lhali. Aby tedy bylo pro Američany a státy NATO zcela evidentní, že případný útok Pershingů na Československo bude cestou k válce se všemi státy Varšavské smlouvy, byly tedy s vysokou mírou pravděpodobnosti rozhodnuto použít mnohonárodnostní vojenské síly umístěné v Československu jako živý štít.
V květnu roku 1968 byla do Československa vyslána delegace vedená maršálem Koněvem, která měla mj. prověřit pravdivost slov představitelů československého státu o stavu připravenosti objektů na uskladnění hlavic pro jaderné střely Temp-S. Zjistil, že úkol nebyl splněn a sklady připraveny nejsou.
Nabubřelí břídilové Pražského jara
Tyto objekty byly dokončeny a předány Sovětské armádě až v roce 1969. Javor 50 u Bíliny, Javor 51 u Míšova a Javor 52 u Bělé pod Bezdězem. K umístění hlavic došlo v roce 1970. Lze se jen domnívat, co by se stalo, kdyby československá strana dokončila a odevzdala objekty Javor Sovětům včas, tedy právě v roce 1968. Zda by pak došlo pouze k „neviditelnému“ přesunu desítek či stovek sovětských vojenských specialistů do Československa, anebo by, dříve či později, došlo k výrazně početnějšímu rozmístění sovětských vojáků u nás, lhostejno pod jakou legendou. Možná ne.
To už dnes nerozsoudíme. Ale jsme povinni v souvislosti s československým rokem 1968 uvádět všechny relevantní informace, které máme k dispozici. A naopak, nejsme povinni vyjadřovat svůj obdiv a „povinnou solidaritu“ tzv. mužům pražského jara, tehdejším vedoucím představitelům Komunistické strany Československa a československého státu.
Ani v nejmenším si to nezaslouží. Byli to, s čestnou výjimkou prezidenta Ludvíka Svobody, povětšinou nabubřelí břídilové, kteří hazardovali s osudy své země a jejích občanů.
Více se o okolnostech pohnutých srpnových dní roku 1968, dozvíte po otevření Brány poznání.
