V první polovině 19. století se Spojené státy proměnily v zemi, která začala sama sebe vnímat téměř jako nový biblický národ. Na východním pobřeží rostla města, továrny chrlily železo a zbraně, obchodníci bohatli, noviny křičely o velikosti Ameriky a politici stále hlasitěji opakovali jediné slovo: expanze.
Americká společnost si začala vytvářet vlastní mytologii. Myšlenka „Manifest Destiny“ – tedy údajného osudu rozšířit Spojené státy od Atlantiku až k Pacifiku – získala téměř náboženský charakter. Mnozí kazatelé, politici i novináři mluvili o Americe jako o národu vyvoleném samotným Bohem. Protestantští moralisté spojovali obchodní úspěch s božím požehnáním a bohatství s důkazem správnosti vlastního systému. Kdo vítězil, ten měl podle této logiky pravdu.
Hlad po zemi, zlatě a moci
Na jihu Spojených států mezitím sílila moc plantážníků, obchodníků s bavlnou a spekulantů s půdou. Obrovské prostory na západě představovaly příležitost k rychlému zbohatnutí. Každá nová hranice znamenala nové farmy, nové doly, nové železnice a nové banky. Americká republika začala připomínat dravý stroj, který potřeboval stále další prostor.
Mexiko stálo této expanzi přímo v cestě.
Po získání nezávislosti na Španělsku zůstalo obrovskou, ale oslabenou zemí. Vnitřní převraty, ekonomické problémy i regionální chaos komplikovaly správu vzdálených území. Přesto šlo stále o prostor s hlubokou katolickou tradicí, se starými městy, misiemi, indiánskými komunitami a hispánskou kulturou, která měla ke světu anglosaského protestantismu velmi daleko.
Nejvýbušnějším bodem se stal Texas. Mexická vláda původně povolila příchod amerických osadníků do této oblasti. Očekávala hospodářský rozvoj a posílení osídlení severních hranic. Jenže noví přistěhovalci si přinesli vlastní jazyk, vlastní zákony, vlastní protestantské kazatele a často i otroky, přestože mexické zákony otroctví omezovaly. Texas se začal měnit v americkou kolonii uvnitř Mexika.
Staronový příběh
Napětí rychle rostlo. Američtí osadníci odmítali respektovat mexickou autoritu a otevřeně mluvili o připojení ke Spojeným státům. Roku 1836 vypukla texaská revoluce. Legendy o Alamu se později staly součástí amerického národního mýtu, jenže za romantickými obrazy hrdinů stáli často dobrodruzi, spekulanti a ozbrojení muži, kteří chtěli půdu a moc.
Když Spojené státy roku 1845 Texas anektovaly, cesta k válce už byla téměř připravená. Prezident James K. Polk patřil mezi nejagresivnější zastánce expanze. Toužil po Kalifornii, Novém Mexiku i pacifických přístavech. Americká armáda byla přesunuta do sporného pohraničí a čekalo se na záminku.
Ta přišla rychle. Pohraniční střet mezi americkými a mexickými jednotkami posloužil Washingtonu jako ideální důvod k vyhlášení války. V amerických novinách začala mohutná propaganda. Mexiko bylo líčeno jako zaostalá a neschopná země, která překáží „pokroku“. Protestantský sever i jih se v mnoha ohledech spojily v přesvědčení, že americká moc představuje vyšší civilizaci.
Jenže pod vznešenými slovy o svobodě a osudu se skrýval velmi starý příběh: silnější stát zatoužil po cizí zemi. A měl dostatek vojáků, peněz i sebevědomí, aby si ji vzal.
Válka pod hvězdami a pruhy
Roku 1846 se severoamerický kontinent ponořil do války, která změnila jeho budoucnost. Spojené státy vstoupily do konfliktu s obrovskou energií. Politici ve Washingtonu mluvili o obraně národních zájmů, noviny slibovaly rychlé vítězství a tisíce dobrovolníků vyrážely na jih s představou slávy, dobrodružství a bohaté kořisti.
Americká armáda tehdy ještě nepůsobila jako moderní vojenská velmoc pozdějších desetiletí. Vedle pravidelných jednotek ji tvořily davy dobrovolníků, mezi nimi mnoho hrubých dobrodruhů z pohraničí. Někteří přišli bojovat z vlastenectví, jiní viděli válku jako příležitost k rabování, získání půdy nebo rychlému společenskému vzestupu.
Vojáci postupovali do mexického vnitrozemí ve jménu republiky, svobody a pokroku. Za nimi však zůstávala smrt, vypálené domy a chaos. Americké loďstvo bombardovalo přístav Veracruz. Dělostřelba ničila město po celé dny. Civilisté umírali pod troskami domů, zatímco američtí důstojníci sledovali útok jako technickou demonstraci nové síly Spojených států.
Mexická armáda bojovala statečně, ale trpěla nedostatkem vybavení, peněz i jednotného velení. Generál Antonio López de Santa Anna se pokoušel organizovat odpor, jenže země byla vyčerpaná dlouhodobým chaosem. Přesto se Mexičané bránili tvrdě a v některých bitvách způsobili Američanům těžké ztráty.
Hrdinové
Jedním ze symbolů celé války se stal prapor svatého Patrika – Batallón de San Patricio. Tuto jednotku tvořili převážně irští katoličtí emigranti, kteří původně sloužili v americké armádě. Mnozí z nich však zažívali tvrdé ponižování. Protestantští američtí důstojníci zacházeli s katolíky téměř jako s méněcennými lidmi.
Proto když válka vstoupila do mexického katolického prostředí, část Irů přešla na druhou stranu. Pod zelenou vlajkou se symbolem svatého Patrika bojovali proti armádě, v níž ještě nedávno sloužili. Pro Mexiko se stali hrdiny. Pro Spojené státy zrádci.
Americká armáda nakonec postupovala stále hlouběji do nitra země. V září 1847 dorazily jednotky až k hlavnímu městu. Bitva o pevnost Chapultepec se proměnila v krvavou lázeň. Mladí kadeti mexické vojenské akademie bojovali téměř do poslední chvíle. Mexická paměť si je dodnes připomíná jako Niños Héroes – dětské hrdiny.
Když nad hlavním městem zavlála americká vlajka, Spojené státy ukázaly celému světu novou tvář své moci. Tvář republiky, která mluvila o svobodě a současně pochodovala cizím hlavním městem. Tvář země, která se prezentovala jako obránce civilizace, zatímco její vojáci otevírali cestu budoucímu nemilosrdnému impériu.
Kříž proti dolaru
Pod dýmem střelného prachu v Mexiku probíhal hlubší konflikt dvou civilizačních představ o světě. Na jedné straně stála stará hispánská a katolická tradice Mexika. Její kořeny sahaly do dob španělských misií, klášterů, procesí, poutí a venkovských komunit, v nichž církev tvořila přirozené centrum života. Města nesla jména světců, zvony určovaly rytmus dnů a víra prostupovala kulturou stejně přirozeně jako jazyk.
Na druhé straně rostl nový svět anglosaského protestantského kapitalismu. Svět bankéřů, obchodníků, spekulantů, železničních společností a průmyslníků. Svět, který spojoval hospodářský úspěch s morální nadřazeností. Bohatství se stávalo domnělým důkazem Božího souhlasu. Síla představovala argument sama o sobě.
Právě v této době začala Amerika vytvářet vlastní mesiášský obraz. Nové území mělo být „civilizováno“, přetvořeno a podřízeno americkému modelu života. Jenže pod slovy o civilizaci se skrýval tvrdý tlak peněz, půdy a moci.
Když Spojené státy ovládly obrovská mexická území, otevřela se cesta k obrovským ekonomickým změnám. Do Kalifornie proudili zlatokopové, obchodníci a dobrodruzi. Staré hispánské osady ustupovaly novému světu saloonů, bank a spekulací. Pozemky měnily majitele rychlostí, která ničila celé původní komunity.
Na úkor domorodců
Nejtěžší úder však dopadl na indiánské obyvatelstvo. Mnohé indiánské kmeny žily mezi dvěma mlýnskými kameny už dávno před válkou. Po americké expanzi se tlak dramaticky zvýšil. Nové železnice, pevnosti, doly a farmy ukusovaly další a další území.
Americká propaganda často mluvila o „divočině“, kterou je třeba zkrotit. Ve skutečnosti šlo o původní svět, jenž překážel novému impériu. Indiánské vesnice mizely, tradiční kultury se rozpadaly a celé národy byly vytlačovány stále dál.
Katolické misie sice také měly své stinné stránky a dějiny španělské kolonizace nebyly vždy jen poklidnou procházkou. Přesto nesly jasnou představu duchovního řádu, v němž člověk zůstával součástí vyššího celku a měl svoji přirozenou důstojnost. Nový americký model přinesl jinou “mravnost” – rychlost, obchod, individuální úspěch a neustálý tlak na růst.
Tento střet se propsal i do krajiny. Tam, kde dříve stály staré kostely, misie a venkovská náměstí, vyrůstala obchodní centra nového pohraničního světa. Místo procesí přicházela horečka spekulací. Místo poklidného života komunit nastupoval dravý rytmus trhu.
Dolar začal vítězit nad křížem.
Ukradený jih a dědictví nenávisti
Když roku 1848 skončila válka podpisem smlouvy z Guadalupe Hidalgo, Mexiko utrpělo jednu z největších územních ztrát v rámci všech konfliktů v dějinách. Spojené státy získaly obrovské oblasti dnešní Kalifornie, Arizony, Nového Mexika, Nevady, části Colorada, Utahu a další území. Mexiko přišlo téměř o polovinu svého původního teritoria.
Noviny v USA oslavovaly velikost republiky, politici mluvili o historickém vítězství a nová území slibovala nepředstavitelné bohatství. Krátce nato přišla kalifornská zlatá horečka a Amerika vstoupila do období dalšího prudkého hospodářského růstu. Přístavy na Pacifiku otevřely nové obchodní cesty a budoucí impérium získalo svůj západní prostor.
Jenže pod leskem vítězství zůstala dlouhá stopa bolesti. Tisíce Mexičanů se probudily v zemi, která už náhle nebyla jejich. Rodiny ztratily půdu, staré majetkové vztahy se rozpadaly a mnozí obyvatelé bývalých mexických území se ocitli pod vládou lidí, kteří jimi pohrdali. Anglosaská nadřazenost se rychle proměnila v tvrdý rasový a kulturní tlak.
Americký Západ pozdějších legend tedy nevznikl jako romantický prostor kovbojů a svobody. Rodil se v atmosféře násilí, drancování a neustálého boje o půdu. Mnohé hispánské i indiánské komunity mizely pod tlakem nových osadníků. Starý svět byl převálcován rychlostí, kterou Mexiko nedokázalo zastavit.
Amerika si během této války poprvé naplno vyzkoušela pocit, že může násilím přepisovat mapu podle vlastních potřeb.
