Heinrich Mann není jen „další Mann“ z velké literární rodiny, nýbrž jedna z nejvýraznějších postav evropské prózy první poloviny 20. století: spisovatel ostrý, politický, nadaný, někdy jednostranný, ale téměř vždy pozoruhodně poctivý.
Levičák, rozpoznal společenskou lež
Jeho život tomu odpovídal. Narodil se v Lübecku do zámožné měšťanské rodiny, ale na rozdíl od dráhy spořádaného severoněmeckého měšťana jej to táhlo jinam: k literatuře, k velkoměstu, k Francii, k politické debatě. Z raného prostředí si odnesl cit pro měšťanský řád, ale ještě silněji odpor k jeho pokrytectví. Brzy se ukázalo, že Heinrich Mann rozhodně nebude spisovatelem smíru, nýbrž spisovatelem diagnózy. Viděl velmi přesně, kde se poslušnost vydává za ctnost, úspěch za pravdu a loajalita k moci za mravní zásluhu.
V tomto smyslu byl Heinrich Mann rozhodně mužem levice. Byl demokrat, odpůrce autoritářství, člověk otevřeně politický, v širokém slova smyslu progresivní. Konzervativnímu čtenáři může být mnohé z jeho postoje cizí, někdy i protivné. Jenže právě zde začíná to na něm cenné: nebyl levicovým moralistou z pohodlí salonu, nýbrž člověkem, který svou pozici vykoupil konfliktem, osaměním i exilem. Když rozpoznal společenskou lež, neuhnul před ní. Ať už se na jeho ideové předpoklady díváme jakkoli, tato mravní poctivost je na něm těžko popiratelná.
Jeho satirické romány to ukazují zřetelně. Professor Unrat i slavný Poddaný nejsou jen karikaturami jednotlivců, ale pitvou duchovního typu člověka, který obdivuje sílu a rád se jí podřizuje. Heinrich Mann v nich s mimořádným talentem odhaluje, že nebezpečí moderní společnosti neleží jen ve velkých tyranech, ale také v malých duších, které se naučily před mocí sklánět hřbet a tuto ohnutost ještě nazývat řádem. V tom je Mann až nepříjemně aktuální: ví, že mravní katastrofa společnosti začíná dávno před otevřenou diktaturou.
Románový diptych o Jindřichu IV.
Jeho vrcholné dílo, románový diptych Mládí krále Jindřicha IV. a Dovršení krále Jindřicha IV., ukazuje jinou, kladnější stranu jeho talentu. Mann zde nevytváří jen historickou fresku o francouzském panovníkovi, ale obraz ideálního vládce, který se snaží postavit rozum, státnickou uměřenost a lidskost proti fanatismu doby. Děj sleduje Jindřicha Navarrského od mládí přes krvavé náboženské války, bartolomějskou noc, střídání konfesních a politických pozic až po získání francouzské koruny a úsilí zacelit rozervanou zemi. Jádrem knihy není jen dobrodružství nebo dějinná kulisa, nýbrž otázka, co znamená vládnout lidsky v době, která lidskost sama ničí.
Právě zde se ovšem ukazuje také duchovní hranice Heinrichu Mannovi vlastní. Jeho Jindřich IV. je román hluboce humanistický, ale ne hluboce křesťanský. Katolicko-protestantský konflikt je v něm ústřední, avšak Mann jej nechápe především jako zápas o pravdu víry, nýbrž jako dějinné drama fanatismu a moci. Náboženství je tu často podřízeno vyššímu cíli občanského míru a státního rozumu. Katolická militantní strana je místy kreslena tak temně, že v ní lze skutečně spatřit až předobraz moderní totalitní organizace. Pro Manna je rozhodující člověk, mír, rozumné vládnutí a civilizační soužití — nikoli prvenství pravdy zjevené nebo duchovní autority.
To je síla tohoto románu i jeho omezení. Je velkolepý v tom, jak odhaluje hrůzu fanatismu a jak hájí politickou moudrost proti ideologickému šílenství. Zároveň však zůstává uzavřen v horizontu tohoto světa. Konzervativní kritika to vystihla už poměrně brzy. Hermann Sinsheimer v knize Heinrich Manns Werk z roku 1921 napsal, že Mann „nehledá Boha, nýbrž člověka“, a právě touto formulí se dotkl něčeho podstatného. Heinrich Mann dovede přesně pojmenovat nemoc společnosti, dovede se postavit lži, násilí i tmářství, ale jeho odpověď zůstává vposledku imanentní. Lékem je mu vzdělaný člověk, rozumný stát, poctivý vládce, humanita. To není málo, ale není to totéž, co spása. Není náhodou, že i Thomas Mann na něj z konzervativnější a duchovněji založené pozice kdysi útočil jako na „civilizačního literáta“, tedy autora, který věří spíše v pokrok a kulturu než v hlubší metafyzický řád.
Vyslovit vinu a podrobit se pravdě o sobě
A přece by bylo nespravedlivé uzavřít Heinricha Manna do této jediné výtky. Jeho tvorba je složitější. To dokládá například román Mutter Marie, méně známé, ale pozoruhodné dílo z poloviny dvacátých let. Jeho děj je odvážný a znepokojivý: mladá služka porodí dítě, odloží je, později jako bohatá baronka žije v přesvědčení, že v mladém muži jménem Valentin poznala svého syna, a současně je k němu přitahována. To vše vede k niternému dramatu viny, paměti a přiznání. Právě zde se objevuje katolické ladění, které by u Heinricha Manna leckdo nečekal. Motiv zpovědi, odpovědnosti a vnitřního soudu nad vlastním životem není jen dekorací, ale nese samotnou osu románu. Není to katolictví triumfální ani dogmatické, spíše katolictví jako prostor, v němž moderní člověk ještě vůbec může vyslovit vinu a podrobit se pravdě o sobě.
Možná právě zde je Heinrich Mann nejzajímavější i pro konzervativního čtenáře. Ne tam, kde s ním souhlasí, ale tam, kde je nucen jej brát vážně. Mann není autor, který by vedl k Bohu přímou cestou. Spíše ukazuje, co se děje, když člověk poctivě hledá pravdu o společnosti, o moci, o vině a o sobě samém, ale nedokáže nebo nechce tento pohyb dovést až k plně transcendentnímu řešení. Jeho nedostatek je zřejmý: věří člověku více, než je bezpečné. Jeho zásluha je však neméně zřejmá: věří mu natolik vážně, že odmítá lež, cynismus i pohodlné omluvy.
Krev, talent i rivalita
Také jeho rodinný příběh k tomu patří. S Thomasem Mannem jej spojovala krev, talent i rivalita; dělila je politika, styl i pojetí role spisovatele. Heinrich byl bezprostřednější, útočnější, satiričtější, občansky angažovanější. Thomas byl odstupnější, formálněji sevřený, déle zdrženlivý vůči otevřené politice. Jejich spor byl skutečný, ale ne poslední: později je znovu spojil společný odpor k nacismu a zkušenost exilu. I to je pro Heinricha Manna příznačné. Nebyl rodinným stínem, nýbrž samostatnou postavou velkého evropského dramatu.
Co si z něj tedy může odnést dnešní konzervativní čtenář? Především užitek z poctivého protivníka. Heinrich Mann se může mýlit ve svých posledních východiscích, ale nepatří k těm autorům, kteří by si vypůjčovali vysoká slova, aby zakryli mravní lenost. Je nadaný vypravěč, výborný pozorovatel a člověk, který se nechtěl smířit s ponížením člověka před mocí. Jeho chyba možná spočívá v tom, že nehledá dost vysoko. Jeho hodnota však spočívá v tom, že se dívá velmi pravdivě. A to je v každé době, zvláště v době ideologického hluku, ctnost vzácná.
