Retušéři sklonění nad skleněnými deskami, operátoři u aparátů a dámy vítající hosty v čekárnách — a především dlouhá fronta lidí čekající na příležitost nechat se zvěčnit u pražském podniku, kterému se neřeklo jinak než „Továrna na fotografie". A bylo to výstižné. Šlo o jeden z největších fotografických závodů v Čechách. V jeho čele stál muž, který původně studoval na chemika.
Jan Langhans se totiž k fotografii dostal oklikou. Vystudoval potravinářskou chemii na pražské technice, chvíli působil v cukrovaru ve Žlebech — a přitom ho čím dál silněji táhlo něco úplně jiného. S fotografováním se seznámil ještě za studií, první snímky - portréty vlastní rodiny - pořizoval doma.
Roku 1876 si otevřel skromný ateliér v Jindřichově Hradci, sotva zahradní boudu. O čtyři roky později už držel v ruce živnostenské povolení pro Prahu a usadil se ve Vodičkově ulici, v domě, jenž brzy nato koupil a předělal celý k obrazu svého řemesla.
Venkovan předběhl město
Do Prahy vstupoval jako nováček z venkova v době, kdy tu už fungovaly desítky ateliérů. Kvalitní portrét byl tehdy vizitkou — kdo něco znamenal, nechal se vyfotografovat. A nároků přibývalo. Nejlepším pražským portrétistou býval dlouho Jindřich Eckert, dodnes pokládaný za nejvýznamnějšího českého fotografa devatenáctého století. Roku 1880 mu ve městě přibyl vážný soupeř. Langhans se mezi špičku propracoval pozoruhodně rychle a už roku 1882 se stal jako jeden z mála Čechů členem prestižní vídeňské Fotografické společnosti.
Uspěl mimo jiné proto, že myslel podnikatelsky způsobem, na jaký ostatní teprve přicházeli. Dům ve Vodičkově nabízel příjemné čekárny, tři běžné ateliéry a k tomu jednu obří místnost, kam se vešlo až sto fotografovaných najednou — nic takového neměl v Praze nikdo druhý. Firemní automobil brázdil město jako pojízdný reklamní poutač. Ateliér vydával pohlednice a užitkové předměty, na zahradě se dokonce natáčely němé filmy. A pobočky rostly jedna za druhou: Plzeň, České Budějovice, Hradec Králové, Náchod. A hlavně letní filiálka v Mariánských Lázních, kde Langhans osobně portrétoval lázeňské hosty — mezi nimi i pozdějšího anglického krále Eduarda VII.
Staré snímky jako nové
A teď k tomu, co mnohého dnešního diváka zarazí. Prohlížíte si portrét starý sto dvacet let a máte pocit, jako by ho někdo pořídil včera. Ten dojem není klam — stojí za ním konkrétní řemeslné volby, k nimž Langhans dospěl.
Jeho poznávacím rukopisem byla úprava, které se říkalo „do ztracena". Okolí postavy se jednoduše potlačilo, vymaskovalo, rozplynulo do neurčita, a veškerá pozornost tak spočinula na tváři. Právě tenhle princip — vytržená osoba, žádné rušivé pozadí — dnes používá studiová i profilová fotografie úplně samozřejmě. Před sto lety působil neobvykle dynamicky a bezprostředně, protože se vymykal tehdejší zálibě v malovaných kulisách.
Druhým tajemstvím byla platinotypie, tisková technika s nádherně sytými tóny bez tvrdé absolutní černi a s jemnou kresbou ve stínech. Langhans si ji osvojil v devadesátých letech a zůstal jí věrný až do první světové války; stal se v ní naprostým mistrem. Ta měkká, hluboká šeď je jedním z důvodů, proč snímky nestárnou tak, jak bychom čekali — chybí jim ostrý kontrast, co by je jednoznačně zařadil do dávné minulosti.
A do třetice šlo o celkový posun k civilnosti. V osmdesátých letech ateliér ještě sázel na malovaná pozadí a rekvizity — balustrády, plůtky z březových větví, vějíře a knihy v rukou, aby portrét působil nenuceně. Postupně se ale téhle divadelnosti zbavoval a mířil k co největší jednoduchosti. Pozadí se ztišilo do decentního náznaku, člověk zůstal sám za sebe. Tvář, světlo, výraz — nic víc. Tím se Langhans, aniž to mohl tušit, přiblížil modernímu pojetí portrétu na desítky let dopředu.
Galerie tváří na skládce
Fotografování osobností se stalo Langhansovým celoživotním posláním. Pečlivě budoval takzvanou Galerii osobností — sbírku portrétů herců, malířů, spisovatelů, politiků i vědců, kteří prošli jeho ateliérem. Inspiroval se přitom slavným pařížským Nadarem a vytvořil jeden z největších souborů svého druhu v Evropě. Zaznamenal celou jednu epochu: T. G. Masaryk, Antonín Dvořák, Ema Destinnová, Jan Kubelík, Josef Suk, malíři i lékaři, šlechtické rody i panovníci.
Jenže osud se k tomuhle pokladu zachoval krutě. Po znárodnění ateliéru v roce 1948 připadl podnik družstvu a jméno zakladatele začalo mizet z paměti. Na počátku padesátých let putoval celý archiv negativů jako „svědectví buržoazního života" na skládku v pražských Kyjích a byl téměř zcela zničen. Zmizely statisíce skleněných desek — práce několika generací.
Zdálo se, že je konec. Pak ale přišel podzim roku 1998. Při přípravách na rekonstrukci navráceného domu se ve staré zamčené skříni našly stovky krabic se skleněnými negativy. O dva roky později, při natáčení reportáže pro švýcarskou televizi, se objevila další část. Dohromady přes devět tisíc portrétů, které skládce unikly — herci, politici, spisovatelé, vědci, tváře, o nichž se myslelo, že jsou navždy pryč.
Tiché svědectví
Dnes o Langhansův odkaz pečuje nadace v témže domě ve Vodičkově ulici a dvousvazková publikace System Langhans za zpřístupnění tohoto dědictví získala roku 2025 cenu Magnesia Litera. Od narození Jana Langhanse v červenci 1851, v podkrajské osadě Klášter u Vilémova, uplynulo sto sedmdesát pět let — a jeho snímky neztratily nic ze své naléhavosti.
Když stojíme před těmi zachráněnými tvářemi, díváme se na skladatele, jehož melodie zpíváme dodnes, na vědce s objevy, jež pořád platí, na herečky, o nichž vyprávěly babičky. Je to podivuhodný pocit — potkat pohledem člověka, který stál před stejným aparátem jako celá jedna generace, jež pak utvářela zemi, v níž žijeme.
Langhans zachycoval lidi se živým odleskem v očích — a právě proto k nám pořád mluví. Muž, co začínal jako chemik v zahradní boudě, nám zanechal galerii, ve které se česká paměť potkává tváří v tvář sama se sebou.
