Desátý český král Jan Lucemburský (1296–1346) usedl na pražský trůn roku 1310 jako čtrnáctiletý a vládl až do své smrti. Korunován byl 7. února 1311. Kromě české koruny nosil titul hraběte lucemburského a v letech 1310–1335 také titulárního krále polského.
Byl jediným synem římského krále a císaře Jindřicha VII., vyrůstal na kultivovaném francouzském dvoře a do dějin vstoupil rovněž jako otec Karla IV. Potomci a kronikáři mu přiřkli hned několik přízvisek: Slepý, král cizinec či poslední rytíř Evropy. Život zasvěcený turnajům, válkám a diplomacii ukončil 26. srpna 1346 na bojišti u Kresčaku ve Francii.
Čtrnáctiletý ženich na cizím trůně
Do Prahy přijel Jan roku 1310, aby si vzal osmnáctiletou Elišku Přemyslovnu, poslední neprovdanou princeznu z vymírajícího rodu Přemyslovců. Sňatek měl spojit starou domácí dynastii s ambiciózním lucemburským rodem a mladému panovníkovi otevřít cestu k českému trůnu. Mladíka vychovaného na dvoře francouzských králů však v Čechách čekala sebevědomá a bojovná šlechta, která netoužila po silné panovnické ruce.
Jan se tak stal prvním českým králem, jemuž šlechta předložila volební kapitulaci a takzvané inaugurační diplomy — dokumenty, které mu výměnou za korunu svazovaly ruce a potvrzovaly stavovská privilegia. Mezi jeho hlavní protivníky patřil mocný Jindřich z Lipé.
Vleklé spory s domácí šlechtou i s vlastní manželkou krále brzy odradily od každodenní správy země. Intriky u dvora zašly tak daleko, že Jan uvěřil pomluvě, podle níž Eliška chystá jeho sesazení a touží vládnout jako regentka za jejich prvorozeného syna. Malého Václava, pozdějšího Karla IV., pak poslal na výchovu do Francie — rozhodnutí, díky němuž z chlapce vyrostl jeden z nejvzdělanějších panovníků tehdejší Evropy.
Rytíře znala celá Evropa
Zatímco doma Jan sbíral spory, v cizině zažíval slávu. Většinu života strávil v sedle a proslul jako neúnavný válečník i dobrodruh: účastnil se turnajů a válečných tažení ve Francii, Itálii, Německu i Uhrách a zasahoval do velké evropské politiky. Miloval pohyb, boj a lesk rytířských klání natolik, že se doma zdržoval jen zřídka.
Trpělivě budoval síť spojenectví, díky níž se Lucemburkové zařadili mezi nejvýznamnější dynastie své doby. Prostřednictvím sňatků svých dětí a promyšlených smluv proplétal lucemburské zájmy střední a západní Evropy. O jeho postavení vypovídá dobové úsloví, podle nějž se bez Boha a českého krále nedala vyřídit žádná důležitá věc.
Janův dvůr měl i uměleckou tvář. Jeho dlouholetým sekretářem a diplomatem byl slavný francouzský básník a hudební skladatel Guillaume de Machaut, který po králově smrti složil na svého ochránce oslavnou báseň.
Z častých panovníkových nepřítomností pramenila jeho přezdívka král cizinec. Za jeho vlády přesto do českých zemí nevpadlo žádné nepřátelské vojsko, a právě on položil základy k pozdějšímu vzestupu království za svého syna Karla IV.
Ztráta zraku
V posledních letech života Jana postupně zrazoval zrak. Podle dobových zpráv šlo patrně o dědičný oční neduh, který ho nakonec připravil o vidění docela. S postižením se však odmítal smířit a vystupoval dál, jako by stále viděl — v sedle, na cestách i ve zbrani. Ztráta zraku přicházela postupně a král podle pověsti marně vyhledával pomoc lékařů. Přesto zůstal až do konce zdatným jezdcem, který se na koni pohyboval s jistotou muže, jemuž oči dobře slouží.
Právě spojení nezlomné hrdosti, osobní statečnosti a věrnosti rytířskému kodexu cti mu vyneslo přízvisko poslední rytíř Evropy. Ideál, který jinde ve 14. století pomalu vyhasínal, dovedl Jan až do krajnosti. A dovedl ho k němu i ve chvíli, kdy už fyzicky nemohl spatřit nepřítele před sebou.
Toho bohdá nebude…
Rozhodující okamžik přišel 26. srpna 1346 na severu Francie, u vesnice Kresčak. Střetla se zde v jedné z prvních velkých bitev stoleté války francouzská rytířská jízda krále Filipa VI. s anglickým vojskem Eduarda III. Slepý Jan Lucemburský bojoval na francouzské straně a odmítl zůstat stranou.
Podle kronikáře Beneše Krabice z Veitmile tehdy pronesl památnou větu „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal”. Nechal se přivázat ke koním svých nejvěrnějších rytířů a v jejich čele vyrazil do vřavy. Z boje se už nevrátil. Přestože francouzská strana nastupovala s početní převahou, rozhodly ukázněná anglická pěchota a smrtící palba lučištníků. Jeho syn, pozdější císař Karel IV., byl v téže bitvě raněn, ale stačil se stáhnout.
Kresčak, kde angličtí lučištníci zlomili květ francouzského rytířstva, historikové označují za soumrak rytířského středověku. Pozdější kronikáři i badatelé se navíc shodují, že král svou poslední jízdu volil vědomě — jako důstojné zakončení rytířského života.
Otcem vlasti dnes nazýváme jeho syna Karla, byl to však Jan, kdo titulu českého krále vydobyl v Evropě zvučné jméno a svou smrtí jej navždy spojil s ideálem cti.
Pocta protivníka a neklid po smrti
Janova smrt zrodila jednu z nejtrvalejších legend evropské heraldiky. Anglický následník trůnu Eduard, zvaný Černý princ, měl po bitvě z úcty k padlému soupeři převzít jeho chochol ze tří bílých pštrosích per i heslo „Ich dien”, tedy „Sloužím”. Tři bílá pera od té doby patří ke znaku prince z Walesu a provázejí britské následníky trůnu dodnes.
Klid ovšem král nenašel ani po smrti. Jeho ostatky po staletí putovaly Evropou, z rakve dokonce jednou zmizela lebka a znovu se objevila až po desítkách let.
Roku 1980 se kosti naposledy vrátily do Prahy k průzkumu antropologa Emanuela Vlčka, který na nich rozpoznal smrtelná zranění odpovídající poslední bitvě — bodnou ránu v očnici levého oka a další v oblasti levé lopatky.
Dnes Jan Lucemburský odpočívá v katedrále v Lucemburku — panovník českých zemí, jehož životní pouť se z velké části odehrála daleko za jejich hranicemi.
