V Hořiněvsi u Hradce Králové se 22. února 1770 narodil muž, který se stal přirozenou součástí pražského hudebního života přelomu 18. a 19. století. Ne jako výstřední génius, ale jako spolehlivý, vzdělaný a respektovaný skladatel své doby. Jan Nepomuk Augustin Vitásek dnes nepatří mezi jména, která by se běžně objevovala v koncertních programech, přesto byl ve své době slyšen, hraný a ceněný. I to je jeden z mnoha dobrých důvodů se k němu vrátit.
Praha, hudba a vzdělanost
Vitáskova životní dráha je pevně spjata s Prahou. Studoval zde teologii i hudbu a velmi brzy se pohyboval v prostředí, kde se hudba brala vážně – jako nedílná součást duchovního i kulturního života. Praha konce 18. století byla městem kostelů s kvalitními hudebními provozy, šlechtických salonů i univerzitního světa. Vitásek do tohoto prostředí zapadl přirozeně.
Působil jako regenschori, pedagog a skladatel. Byl typem autora, který psal hudbu proto, aby zněla – při bohoslužbách, slavnostech, akademických příležitostech. Nezůstával v zásuvce, nebyl solitérem odtrženým od praxe. Jeho hudba byla součástí každodenního hudebního provozu, a právě to je jeden z klíčů k pochopení jeho významu.
Skladatel s jasným řemeslem a vlastním hlasem
Vitáskova tvorba je rozsáhlá a rozkročená mezi duchovní hudbu, kantáty, písně i instrumentální skladby. Stylově vychází z pozdního klasicismu, ale nese i jemné náznaky nastupující romantické citovosti. Je to hudba přehledná, zpěvná, formálně pevná a zároveň citlivá k textu i výrazu.
Není náhoda, že Vitáskova duchovní hudba byla velmi oblíbená – uměl pracovat s chórem, orchestrem i sólovými hlasy tak, aby celek působil přirozeně a srozumitelně. Nehonil se za efektem, ale za funkční krásou. A to je kvalita, která se časem paradoxně snadno přehlíží.
Vedle skladatelské práce měl Vitásek i výrazný pedagogický vliv. Podílel se na formování hudebního vkusu a vzdělání nastupujících generací, čímž jeho význam přesahuje samotné notové zápisy.
Mozartovský svět
Vitásek patří ke generaci, která vyrůstala ve světě formovaném mozartovským ideálem. Praha měla k Mozartovi mimořádně blízký vztah a jeho hudba zde zůstávala živá i dlouho po jeho smrti. Vitásek sám Mozarta osobně poznal, současně se pohyboval v kulturním prostoru, kde byla mozartovská estetika samozřejmou součástí hudebního jazyka.
V jeho skladbách lze cítit smysl pro melodiku, vyváženost a dramatickou přehlednost, která je tomuto světu vlastní. Vitásek nebyl epigonem, ale pokračovatelem – člověkem, který tento styl přenesl do další generace a aplikoval jej na potřeby své doby, zejména v oblasti duchovní hudby.
Vitásek pro dnešek
Vitáskovo dnešní zapomnění není výsledkem slabé kvality, ale spíše důsledkem proměny hudebního kánonu. Moderní pohled na dějiny hudby často pracuje s úzkým výběrem „velkých jmen“ a méně se zajímá o autory, kteří tvořili stabilní a funkční kulturní prostředí. Přitom právě tito skladatelé nám umožňují pochopit, jak hudba skutečně zněla a fungovala v každodenním životě minulých století.
Vitásek je ideálním průvodcem světem českého klasicismu: bez legend, bez patosu, ale s poctivou hudební prací a jasnou profesionalitou. Jeho dílo nabízí možnost slyšet minulost ne jako muzeální exponát, ale jako živou součást kulturní paměti.
Jan Nepomuk Augustin Vitásek nebyl výjimkou své doby – byl jejím reprezentantem. A právě proto stojí za to ho znovu poslouchat, číst a připomínat. Ne jako zapomenutou kuriozitu, ale jako skladatele, který pomáhal utvářet hudební tvář Prahy v době, kdy byla skutečným evropským hudebním městem.
