Řád johanitů (maltézští rytíři) se zrodil nenápadně z prostého špitálu pro poutníky v Jeruzalémě. V 11. století získali italští kupci z Amalfi povolení zřídit u jeruzalémského kostela Santa Maria Latina útulek pro poutníky, který poskytoval přístřeší, stravu a základní ošetření těm, kdo přicházeli ke svatým místům.
Začalo to v Jeruzalémě
Postupně se z útulku stal dobře organizovaný špitál zasvěcený sv. Janu Křtiteli. Základní myšlenka byla prostá a radikální: přijímat nemocné bez ohledu na původ a vyznání a prokazovat jim úctu jako svým „pánům“. V tomto postoji k trpícím se po celé dějiny řádu zrcadlilo pevné přesvědčení, že služba slabým je nejvlastnějším výrazem křesťanské víry.
Klíčovou postavou prvotní jeruzalémské komunity byl bratr Gerard. Ujal se vedení špitálu a kolem roku 1099, po dobytí Jeruzaléma křižáky, stál u proměny volného bratrstva v řeholní společenství. Bratři se řídili řeholí sv. Augustina, skládali věčné řeholní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti (plus čtvrtý slib služby nemocným) a spojovali modlitbu s každodenní prací ve špitále.
Nový řád mnichů-rytířů
Rozhodující krok nastal v roce 1113, kdy papež Paschal II. bulou Pie postulatio voluntatis uznal Špitál sv. Jana v Jeruzalémě jako plnoprávný řád, podřízený přímo papeži. Z někdejšího útulku při kostele se stal mezinárodní řeholní institut, se sítí špitálů a domů v přístavech, odkud poutníci vyráželi do Svaté země. Již tehdy se profiluje trojí členění členů: kněží, služební bratři pečující o nemocné a ozbrojení bratři – zárodek budoucího vojenského charakteru.
Ten se začal naplno rozvíjet se vznikem křižáckých států v Palestině. Johanité, původně špitální bratři, byli stále častěji voláni k ochraně poutníků a strategických míst. Získávají hrady, opevňují pohraničí, jejich rytíři se účastní bitev po boku křižáckých panovníků.
Řád tak přijímá paradoxní, ale pro středověk typickou podobu: je současně religiozním, špitálním a vojenským řádem, mnišskou komunitou i rytířským společenstvím. V době rozkvětu křižáckých držav patří johanitům nemocnice v Jeruzalémě, Akkonu, Tripolisu i jinde; jejich hrady jsou oporou na ohrožených hranicích a jejich vojáci tvoří jednu z nejdisciplinovanějších složek křižáckých vojsk.
Odchod ze Svaté Země
Pád Jeruzaléma roku 1187 a následná ztráta dalších měst však znamenají pro řád těžkou ránu. Po definitivním pádu Akkonu roku 1291 musí johanité Svatou zemi opustit a dočasně se uchylují na Kypr. Ten se ukáže jako příliš „těsný“ a politicky komplikovaný, a tak řád hledá nové sídelní panství, které by mu poskytlo nezávislost a současně strategickou pozici ve východním Středomoří.
Volba padne na Rhodos: ostrov na křižovatce námořních cest. Byla tu ovšem taková drobnost: byl majetkem byzantské říše. Johanité ho v první třetině 14. století dobyli – jeho obráncům, byzantské posádce, nabídli opravdu rytířské podmínky kapitulace, které posádka okamžitě přijala.
Ostrov pak přetvořili v pevnost – vlastní stát. Z johanitů se rychle stává námořní mocnost, která brání křesťanské lodě, bojuje s piráty (a sama se občas uchyluje k pirátským metodám) a stojí v první linii střetu s expanzivní osmanskou říší.
Dvojí obléhání Rhodu
Právě Rhodos byl místem dvou velkých osmanských obléhání, která předznamenávala maltské drama. První útok dokázali johanité, opřeni o své hradby, disciplínu a víru, odrazit. Při druhém obléhání však proti nim stála obrovská, až dvousettisícová armáda, podporovaná mohutným loďstvem a velmi moderním dělostřelectvem.
Rhodos je po dlouhé měsíce drasticky ostřelován a podkopáván, bratři i civilisté trpí hladem, podvýživou a nemocemi. Velmistr Philippe Villiers de l’Isle Adam si uvědomoval, že tak dramatické přesile nelze vzdorovat donekonečna. Po půl roce hrdinné obrany se rozhodl jednat, aby zachránil životy zbývajících bratří i obyvatel.
Kapitulace je sjednána za čestných podmínek: řád smí ostrov opustit se zbraněmi, všemi svými devocionáliemi a insigniemi, i s částí majetku, a těm, kdo se rozhodnou odejít, je zaručeno bezpečí a svoboda vyznání na pět let. Přesto jde o hořký odchod – johanité jsou už podruhé v historii bez domova.
Léta bez domova
Následují léta bez vlastního území, kdy řád putuje po Středomoří, dočasně sídlí v italských přístavech a neúnavně jedná s evropskými panovníky o novém teritoriu. Tradice a prestiž johanitů jsou sice stále značné, ale všichni evropští vládci se zdráhají vzdát se strategicky důležitého kusu svého území.
Teprve císař Karel V., vědom si turecké hrozby ve Středomoří, přichází s nabídkou: předává řádu Maltu a přilehlé menší ostrůvky. Pro císaře je to promyšlený krok – z řádu se má stát nárazník proti osmanské expanzi, strážce střední části Středomoří. Pro johanity je Malta darem i výzvou: chudý, kamenitý ostrov s mizivými zdroji, ale strategickou polohou.
Nový domov – Malta
Největším hrdinou maltského období je velmistr Jean Parisot de La Valette. Zkušený rytíř a velitel, zocelený boji s Turky, chápe, že Malta bude dříve či později cílem velkého útoku. Proto od počátku systematicky buduje opevnění.
Vystavěl novou pevnost sv. Elma na mysu ovládajícím vstup do přístavu, nechal opravit a modernizovat starší pevnosti sv. Michaela a sv. Anděla a propojil je v soustavu opevnění, která by měla odolat i moderní dělostřelbě. Vše směřuje k jedné klíčové zkoušce. Ta přišla v roce 1565.
Velké obléhání
Na jaře toho roku se u Malty objeví osmanská flotila a s ní přibližně čtyřicetitisícová armáda, včetně elitních janičářů a sipáhiů. Cílem je jednou provždy zlomit moc johanitů a získat strategický opěrný bod pro další postup na západ.
Proti nim stojí sotva šest tisíc obránců: asi 600–700 řádových rytířů, necelé tři tisíce profesionálních vojáků a žoldnéřů a kolem tří tisíc maltských milicionářů a dobrovolníků. Přes tento ohromující nepoměr sil se La Valette rozhodne bojovat do posledního muže.
Nerovný boj
První nápor se soustředí na pevnost sv. Elma. Osmanští velitelé se domnívali, že se s touto obranou vypořádají během jediného dne. Malá pevnost na špici poloostrova byla klíčem k ovládnutí vstupu do zálivu. Dělostřelba byla opravdu drtivá.
Obránci, smíšená posádka rytířů a vojáků, odolávají téměř měsíc. Pevnost se postupně mění v trosky. Všichni obránci do jednoho padnou, ale jejich odpor stojí Osmany tisíce životů a získá rozhodující čas pro ostatní. Když je sv. Elmo konečně dobyt, velmistr už má posílené a připravené postavení v Birgu a Senglee.
Následující týdny a měsíce patří k nejdrsnějším epizodám vojenských dějin 16. století. Birgu i Senglea jsou neustále ostřelovány, hradby se hroutí, obránci je v noci opravují a ve dne se brání dalším útokům.
La Valette, v té době už starý muž, bojuje na hradbách se zbraní v ruce a svým příkladem povzbuzuje vojáky i civilisty. Kapitulaci odmítá, protože ví, že tentokrát by byla horší než smrt. Obránci bojují s vědomím, že nebrání jen vlastní ostrov a sídlo řádu, ale i celou křesťanskou Evropu.
Nečekané rozuzlení
Rozhodující obrat nakonec přinesou události na sklonku léta. Osmanská armáda je vyčerpána, zásoby slábnou, šíří se nemoci a v táboře roste únava a nejistota.
V té chvíli podnikne velitel starého hlavního města Mdiny, španělský rytíř Vincenzio Anastagi, odvážný výpad s malým oddílem jízdy do tureckého tábora. Přepadnou týlové zázemí, zapálí stany a zásoby a pobijí část raněných. Vojensky je to akce skromná, psychologicky však drtivá: turečtí velitelé se v prvním zmatku domnívají, že dorazily početné křesťanské posily, a dávají příkaz k ústupu a nalodění.
Když vzápětí pochopí, že šlo „jen“ o smělou akci malé skupiny, pokoušejí se seřadit vojska a vrátit se do boje. V tu chvíli však už skutečně připlouvají slíbené posily ze Sicílie – kolem osmi tisíc španělských vojáků, rozhořčených dlouhým zdržením a zprávami o ukrutnosti útočníků a utrpení obránců.
Turecký debakl
Bez otálení zaútočí na rozvrácené osmanské šiky. Úder čerstvých sil dopadá na unavenou armádu, která už tak je v chaosu. Turci se dají na zmatený ústup, který se mění v úprk. Velké obléhání Malty končí pro útočníky naprostým debaklem.
Současníci i pozdější generace vnímali toto vítězství jako jeden z rozhodujících momentů v zápase křesťanské Evropy s Osmanskou říší. Velké obléhání představuje spolu s pozdější bitvou u Lepanta symbolickou hranici, na níž se islámská expanze na Západ zastavila.
Můžeme proto bez nadsázky říci, že těch několik tisíc obránců, vedených několika stovkami rytířů, nebránilo jen ten nepatrný kousek maltské skály, ale i prostor pro další existenci civilizace založené na křesťanských hodnotách.
Založení Valetty
La Valette si ovšem uvědomuje, že hrdinství samo osobě nestačí – Malta musí dostat novou, důkladně promyšlenou podobu. Již 28. března 1566 je na poloostrově Xiberras položen základní kámen nového hlavního města Valletta, pojmenovaného po velmistrovi.
Město je vybudováno podle renesančních ideálů: široké, rovné ulice v šachovnicové síti umožňují lepší proudění vzduchu, hygienu i přehled nad prostorem. Vallettu obkružují moderní bastionová opevnění, která navazují na přebudovanou pevnost sv. Elma a proměňují město v opevněný klenot nad Velkým přístavem.
La Valette v reakci na zkušenost obléhání vytvořil novou, téměř nedobytnou metropoli. Současně buduje ideální město, které není jen pevností, ale i centrem kultury, víry a řádového života.
Velmistrův odkaz
Sám velmistr se dokončení svého díla nedožil. Zemřel roku 1568 na Maltě a je pochován v řádovém konventním kostele, dnešní konkatedrále sv. Jana ve Vallettě. Katedrála sama o sobě je jedinečným uměleckým dílem.
Celou podlahu pokrývá asi 400 barevných čtverců – mramorových náhrobních desek rytířů a hodnostářů řádu, s erby, alegorickými postavami a symboly smrti a slávy. Oratoř je vyzdobena Caravaggiovými obrazy, z nichž nejslavnější je Stětí sv. Jana Křtitele.
La Valettovi nástupci pak pokračují ve výstavbě města, paláců a kostelů, Malta prožívá období slávy: je respektovaným malým státem uprostřed Středomoří, symbolem hrdinství a pevného postoje.
Co s rytíři v nové době?
V dalších dvou stoletích se však okolní svět postupně mění. Osmanská moc začíná ztrácet na agresivitě a ustupuje, válčení na moři přechází stále více do rukou národních flotil velkých států, války v Evropě už mají jinou podobu než ve středověku. Co s rytíři v nové době?
Vojenské řády – templáři už neexistují, jen johanité a němečtí rytíři přežívají – se jeví čím dál tím více jako anachronismus. Maltský řád si udržuje prestiž, stále bojuje s piráty a vysílá lodě, ale jeho někdejší vojenská nezastupitelnost je ta tam. V prostředí osvícenství působí uzavřený rytířský stát, žijící z komend a nadací rozsetých po Evropě jako relikt jiné epochy.
Napoleonova lest – okupace Malty
Do tohoto zvláštního světa vstoupí na konci 18. století Napoleon. V roce 1798, na cestě do Egypta, připlouvá se svou flotilou k Maltě. Na oko žádá jen krátkodobý azyl, doplnění vody a zásob. Jakmile jsou však francouzská vojska na ostrově, ukáže se jejich skutečný záměr.
Řád, oslabený vnitřně i politicky, již není schopen účinné obrany proti moderní armádě. Navíc má ve svých řadách mnoho francouzských rytířů, kteří se ocitají ve střetu loajalit. Během několika dní je Malta obsazena, velmistr donucen ke kapitulaci a johanité jsou z ostrova vyhnáni.
Napoleonovi však nejde pouze o politické ovládnutí. Zabavuje veškerý majetek řádu na Maltě: poklady shromažďované po staletí, devocionálie, zásoby i finanční prostředky. Všechno, co mělo sloužit jako trvalé zázemí pro špitální a duchovní činnost, se rázem mění v šikovnou metodu financování imperiálního tažení – na Egypt.
Tak končí období johanitského státu na Maltě – epocha bojovných rytířů z Rhodu a Malty se uzavírá.
Proměna řádu
Zdálo by se, že tím dějiny řádu končí. Ale podobně jako po ztrátě Rhodu, ani teď se johanité nevzdávají. V 19. století se jejich centrum přesouvá do Říma a řád začne postupně nacházet novou podobu svého poslání.
Svět se změnil: rytířské formace v plátové zbroji už na moderním bojišti nemají místo, ale potřeba péče o nemocné, opuštěné a oběti válek nezmizela. Řád se vrací ke svým původním kořenům – ke špitální a charitativní službě – a rozvíjí je v nových podobách.
Stává se mezinárodní humanitární institucí – zakládá nemocnice, organizuje záchranářské a zdravotnické služby, pomáhá uprchlíkům a obětem katastrof, stará se o staré a nemocné. Jejich poslání shrnuje novodobé motto „Obrana víry a služba chudým“.
Stát ve státě
Formálním sídlem dnešního Suverénního řádu maltézských rytířů je Magistrální palác v Římě na Via dei Condotti. Tento palác, který má exteritoriální status, funguje jako malé srdce někdejšího rytířského státu: zde sídlí velmistr a vládní orgány.
Zde se také koordinuje rozsáhlá síť humanitárních projektů po celém světě. Řád udržuje diplomatické vztahy s desítkami států a jeho dobrovolníci a pracovníci působí na všech kontinentech. To, co před téměř tisíci lety dělali bratři v jednom špitále v Jeruzalémě, se v 21. století odehrává v globálním měřítku.
Nová etapa na Maltě
Přesto zůstává Malta pro johanity symbolickým domovem. V závěru 20. století se po dlouhých jednáních podařilo dosáhnout dohody, podle níž byla část pevnosti sv. Anděla v Birgu – někdejšího sídla velmistrů – předána řádu do dlouhodobého užívání.
Nad hradem dnes znovu vlaje vlajka řádu vedle vlajky Maltské republiky. Johanité zde nejsou jako vládci, ale jako čestní hosté: provozují kulturní a reprezentativní aktivity, připomínají historii a současně uskutečňují svou charitativní misi.
