Stačí projít úzkou skalní štěrbinou zvanou Síq – a svět se náhle změní. Z růžových útesů Wádí Músa hledí dokonalá průčelí chrámů a hrobek, tak krásná, až se tají dech. Kdo to vybudoval a kam zmizel? Příběh skalního města Petra je příběhem jednoho z nejnadanějších a nejzapomenutějších národů – Nabatejců.
Nechtěný objev
V roce 1812 se jistý výstřední Švýcar jménem Johann Ludwig Burckhardt ve službách anglické společnosti zvané Africká asociace vydal na cestu přes jižní Jordánsko, převlečený za arabského kupce.
Původně měl pro anglické obchodníky najít cestu do bájného města Timbuktu, ale osud ho zavedl do Jordánska. Od místních Beduínů se doslechl o podivuhodných troskách ztracených v poušti v úzkém skalním kaňonu zvaném Wádí Músá – Mojžíšovo údolí.
Když konečně prošel stinnou soutěskou zvanou Síq a stanul před monumentálními průčelími vytesanými do růžové skály, užasl. Netušil pochopitelně, na co vlastně narazil. Teprve později se ukázalo, že jde o Petru – ztracené hlavní město starověkého Nabatejského království, zapomenuté na dlouhá staletí.
Z lupičů ochránci
Nabatejci byli původně kočovný arabský kmen, který se dokonale přizpůsobil drsnému pouštnímu prostředí. Na rozdíl od jiných etnik znali poušť jako své vlastní boty – věděli, kde se skrývají prameny, jak uchovávat vzácnou vodu a jak se orientovat v krajině, kde ostatní viděli jen nekonečný písek a skály.
Někteří historikové se domnívají, že zpočátku Nabatejci možná spíše přepadávali obchodní karavany, které s náklady koření, kadidla a dalšího cenného zboží putovaly mezi Arábií a Středomořím.
Brzy si však uvědomili, že existuje výnosnější a udržitelnější způsob obživy – místo aby kupce okrádali, začali jim nabízet ochranu a doprovod. Za úplatu je bezpečně provedli zrádnými pouštními cestami, zajistili jim vodu i přístřeší, a z někdejších lupičů se tak postupně stali nepostradatelní strážci obchodních tras.
Tento způsob života jim vyhovoval. Neměli zájem něco pěstovat, protože to by je připoutávalo k půdě a činilo zranitelnými. Ze všeho nejvíc si cenili svobody a volnosti.
Bez otroků
Nabatejská společnost byla na svou dobu pozoruhodně otevřená a rovnostářská. Ženy požívaly značnou právní nezávislost – mohly vlastnit majetek, dědit jej a samy o něm rozhodovat, což se výrazně lišilo od postavení žen u sousedních národů. Mohly také vstupovat do chrámů a přinášet oběti bohům.
Nabatejci neměli otroky, a co je ještě zajímavější, měli k otroctví zásadní odpor. Je o nich známo, že pokud se naskytla příležitost, otroky osvobozovali.
Pokud jde o jejich jazyk, původně mluvili jedním ze starých arabských dialektů, ale pro písemný styk a záznamy užívali aramejštinu, tehdejší obchodní a diplomatický jazyk celého Blízkého východu.
Z aramejského písma si postupně vyvinuli vlastní nabatejské písmo, které se stalo přímým předchůdcem moderní arabské abecedy – jedním z nejtrvalejších odkazů, jaký po sobě tento národ zanechal.
Král číšník
O nabatejských zvycích nám zanechal pozoruhodné svědectví řecký zeměpisec Strabón, který psal na počátku 1. století n. l. Podle jeho zprávy pořádali Nabatejci každoročně společné hostiny ve skupinách po třinácti osobách, přičemž u každého stolu hrály a zpívaly dvě dívky. Pití vína podléhalo přísným pravidlům – nikdo nesměl vypít více než jedenáct pohárů, a pokaždé pil z jiného zlatého poháru.
Nejpozoruhodnější však bylo chování krále. Ten sice pořádal velkolepé hostiny, ale zároveň obsluhoval sám sebe, a zčásti dokonce i své hosty. Takový projev rovnostářství ze strany vládce byl v antickém světě něčím naprosto výjimečným – představit si římského císaře nebo egyptského faraona, jak osobně podává pokrmy svým poddaným, by bylo nemyslitelné.
Nabatejci zkrátka ctili bohatství a obchodní úspěch, ale zároveň si udržovali zvláštní smysl pro rovnost a skromnost, který jejich sousedům připadal přinejmenším podivuhodný.
Vyznavači kamenných kvádrů
Nabatejci vyznávali polyteistické náboženství. Jejich nejvyšším bohem byl Dušara, ochránce královského rodu, jehož zpočátku nezobrazovali v lidské podobě, ale uctívali ho v podobě posvátných kamenných bloků zvaných betyly. Významné místo v panteonu zaujímaly i bohyně al-Uzzá, spojovaná s krásou a mocí, a al-Lát, považovaná za velkou bohyni Severní Arábie.
Díky rozsáhlým obchodním kontaktům přirozeně vstřebávali kulturní a náboženské vlivy okolních civilizací – do jejich panteonu tak pronikla egyptská bohyně Isis i řecká Tyché, bohyně štěstěny.
Stejně tak se řecké a římské architektonické prvky mísily s původním nabatejským stavitelstvím, což dalo Petře její jedinečný, nezaměnitelný ráz.
Nabatejci byli navíc v otázkách víry pozoruhodně tolerantní – v Petře se vedle domácích božstev svobodně uctívali i řečtí a římští bohové a samotný Dušara byl časem ztotožňován s Diem či Dionýsem. Tato náboženská otevřenost byla přirozeným důsledkem života na křižovatce kultur, kde se denně potkávali obchodníci a poutníci z celého starověkého světa.
Vodohospodářští inženýři
Rozkvět Petry by však nebyl možný bez jednoho klíčového faktoru – vody. Petra leží v srdci pouště, kde roční úhrn srážek dosahuje pouhých 150 milimetrů, a přesto zde Nabatejci dokázali zásobovat město s více než třiceti tisíci obyvateli po celý rok.
Vybudovali důmyslnou síť kanálů vytesaných do skály, keramických potrubí, přehrad, usazovacích nádrží a stovek podzemních cisteren, které zachycovaly každou kapku dešťové vody i vodu z okolních pramenů. Potrubí bylo navrženo s pozoruhodnou technickou vyspělostí – keramické trubky měly zúžené konce pro snadné napojení, a celý systém využíval přirozený spád terénu k udržování stálého tlaku.
Město navíc těžilo ze své strategické polohy – ukryté v úzkém skalním údolí, přístupném prakticky jen úzkou soutěskou Síq, bylo prakticky nedobytné. Každý útočník, který by se pokusil projít touto stinnou štěrbinou v obrovských skalních stěnách, by se stal snadným terčem obránců. Navíc by nedokázal v poušti najít dostatek vody pro obléhání.
Veřejné lázně v poušti
Technická vyspělost Nabatejců daleko přesahovala stavbu nádherných budov. Z místního růžového pískovce vytesali monumentální chrámy, královské hrobky se složitými průčelími, obytné domy i amfiteátr.
V centru města archeologové odkryli velkolepý zahradní komplex s cestami lemovanými uměle zavlažovanými stromy, vinnou révou a datlovými palmami – a s obrovským bazénem širokým 44 metrů a pavilonem uprostřed vodní hladiny.
Středem města procházela kolonádová ulice s nymfeem – okrasnou fontánou, která byla jednou z mála staveb v Petře vybudovaných z volně kladených kamenů, nikoli tesaných ze skály.
Díky propracovanému systému potrubí měla Petra natlakovanou vodu, která zásobovala veřejné fontány a nádrže. Město disponovalo i lázněmi, to vše uprostřed vyprahlé pouště. Byl v tom i jistý záměr – ukázat návštěvníkům i obchodním partnerům moc a bohatství Nabatejského království.
Vyloupení Petry
První velkou zkouškou obranyschopnosti nabatejských se stal rok 312 př. Kr., kdy na scénu vstoupil Antigonos Jednooký, jeden z nejmocnějších generálů a nástupců Alexandra Makedonského.
Antigonos zatoužil po nabatejském bohatství a vyslal svého důstojníka Athénaia se čtyřmi tisíci pěšáky a šesti sty jezdci, aby Nabatejce přepadli. Athénaios zaútočil na skalní pevnost, kde v tu dobu byly jen ženy, děti a starci – muži byli pryč na obchodních cestách.
Řekové nakradli stovky talentů stříbra, kadidlo a myrhu. S kořistí a zajatými ženami a dětmi, které hodlali prodat jako otroky, se vydali na ústup. Jenže podcenili svého protivníka.
Mstitelé na velbloudech
Nabatejští muži se vrátili během několika hodin a okamžitě vyrazili za útočníky. Na velbloudech se v poušti pohybovali mnohem rychleji než Řekové na koních. Ještě téže noci přepadli jejich tábor.
Řecký oddíl byl prakticky zničen – ze čtyř tisíc pěšáků nepřežil údajně nikdo a z šesti set jezdců uniklo jen asi padesát. Padl i velitel loupežné výpravy Athénaios.
Druhý řecký útok
Antigonos se ovšem nevzdal a vzápětí vyslal vlastního syna Démétria Dobyvatele s ještě větší armádou. Ale Nabatejci byli tentokrát připraveni – varováni kouřovými signály z hor ukryli majetek a uzavřeli skalní pevnost. Démétrios ji nedokázal dobýt.
Obránci města mu vysvětlili, že jeho útok postrádá smysl – země je neúrodná a oni se nikdy dobrovolně nevzdají a nestanou se otroky. Protože však byli především prozíraví diplomaté, kteří si zbytečně nedělali nepřátele, nabídli Démétriovi cenné dary – výkupné – výměnou za mír a odchod. Demétrios nakonec souhlasil.
Tato epizoda dobře vystihuje nabatejskou povahu – dokázali se tvrdě bránit, ale uvažovali pragmaticky a dávali přednost diplomacii před zbytečným krveprolitím.
Jak Syllaios vodil Římany za nos
Nabatejci si díky kontrole obchodních cest účtovali až dvacet pět procent z hodnoty zboží procházejícího jejich územím, což přirozeně přilákalo pozornost Říma. Kolem roku 26 př.Kr. vyslal císař Augustus římského prefekta provincie Egypt Aelia Galla s armádou asi deseti tisíc mužů na výpravu přes Arabský poloostrov k Rudému moři, aby zmapoval oblast a připravil půdu pro převzetí výnosného obchodu a ovládnutí celé oblasti.
Nabatejský král Obodas III. nabídl Římanům svého ministra Syllaia jako průvodce – zdánlivý projev přátelství a spolupráce. Syllaios však Římany systematicky vodil po celé měsíce po těch nejnehostinnějších pustinách, daleko od zdrojů vody, kudy žádná rozumná cesta nevedla.
Vojáci hynuli vyčerpáním, žízní a nemocemi; podle antických pramenů padlo v boji pouhých sedm mužů, zatímco nemocem a útrapám podlehly tisíce. Když Gallus konečně pochopil, co se děje, bylo už příliš pozdě – zbytky jeho zubožené armády se jen s obtížemi vrátily do Egypta.
Římská provincie
Tato lstivá taktika byla pro Nabatejce typická: žádné krveprolití, žádný otevřený konflikt s Římem, a přesto dokonale účinná obrana. Získala Nabatejcům ještě zhruba sto let nezávislosti.
V roce 106 n. l. však císař Traján nabatejské království definitivně anektoval, přeměnil je v provincii Arabia Petraea a nechal vybudovat silnici Via Nova Traiana, která spojila Sýrii přímo s přístavem Aila u Rudého moře. Tím Řím prakticky zničil nabatejský obchodní monopol a Petra začala pomalu, ale neodvratně upadat.
Z hrobek kostely
Nezemřela. však naráz. I po římské anexi zůstávala živým městem po staletí – a stala se svědkem jedné z velkých duchovních proměn starověku.
Nabatejci, kteří po tisíciletí uctívali Dušaru a al-Uzzú, začali od poloviny 4. století postupně přijímat křesťanství. Nebyl to zlom ze dne na den – pohanské chrámy zůstávaly otevřené ještě desítky let vedle prvních křesťanských komunit.
Přechod však byl upřímný a hluboký. Petra se stala sídlem biskupa a biskupové z Petry se účastnili církevních koncilů už od roku 343 n. l. – jeden z nich, biskup Asterios, se dokonce proslavil odvážným odporem proti ariánské herezi.
Staré nabatejské hrobky a svatyně dostávaly nový účel: monumentální Hrobka uren byla proměněna v kostel s nápisem zasvěceným Kristu Spasiteli a obří Ad-Dér, dnes zvaný Klášter, rovněž sloužil křesťanské bohoslužbě.
Postupně v Petře vyrostla celá katedrála zasvěcená Panně Marii s nádhernou mozaikovou podlahou, křtitelnicí a kaplí z modré egyptské žuly, která sloužila jako biskupská rezidence.
Začátek konce
Zlomovým okamžikem se stal 19. květen roku 363 n. l., kdy ničivé zemětřesení rozbořilo téměř polovinu města, pohanské chrámy proměnila v trosky, a co horšího – těžce poškodilo životně důležitý systém rozvádění vody.
Paradoxně to však urychlilo proměnu Petry v ryze křesťanské město. Ve zříceninách jednoho z kostelů archeologové objevili sto čtyřicet papyrových svitků z 6. století, které obsahují řecká, latinská i nabatejská jména obyvatel a dokazují, že město žilo a obchodovalo ještě dvě stě let po osudném zemětřesení – a že si jeho obyvatelé stále uchovávali nabatejskou identitu.
Zánik
Teprve další otřesy a přesun obchodních cest způsobily definitivní zánik Petry. Kolem 8. století ji opustili poslední obyvatelé a pouštní písek začal pomalu pohlcovat co zbývalo.
Ve 12. století tu ještě křižáci vybudovali pevnosti, ale pak i oni odešli. Růžové město upadlo v zapomnění. Teprve o šest set let později ohromilo Johanna Ludwiga Burckhardta a spolu s ním i celý svět.
Dodnes však zůstává větší část Petry neprozkoumaná – archeologové odhadují, že odkryli pouhých patnáct procent starověkého města, které nepochybně skrývá ještě mnohá tajemství.
