Antonín Janda nastoupil jako varhaník na kůr u sv. Víta v roce 1911 po Anatolu Provazníkovi ještě za Rakouska. Od doby Rudolfa II. měli varhaníci v pražské katedrále císařem daný titul dvorní varhaník a společensky uznávaný post varhaníka dómského. Janda na tomto postu odsloužil úctyhodných 50 roků. Od roku 1911 až do roku 1961.
Citlivý znalec
Narodil se v Praze 17. 8. 1891 a v katedrále byl až do své smrti 22. 5 1961. Úmrtí v nedožitých 70 letech bylo pro katedrálu spíše překvapením. Nastoupil po něm jako dómský varhaník Otto Novák, který v posledních letech Jandova života mu kvůli jeho prohlubující se oční vadě a jiným zdravotním problémům v katedrále často vypomáhal. Janda, snad kvůli svému handicapu, byl spíše uzavřený člověk, ale Otto Novák ho chodil navštěvovat i domů.
Žáci pražských středních škol měli v profesoru Jandovi vytrvalého hudebního pedagoga a vynikajícího varhaníka. Jeho duchovní skladby jsou dnes bohužel polozapomenuté, ale při různých příležitostech, například příležitosti narozenin Otto Nováka, byly jeho mše slyšet.
S platem několika stovek v katedrále musel varhaník hledat ještě jiné živobytí. Když v roce 1961 zemřel, činil jeho měsíční plat v katedrále hrubého 240,- Kč. Profesor Janda tedy učil a měl k tomu dobré základy.
Studoval varhanní oddělení Pražské konzervatoře v letech 1906 – 1909 a pak, už vlastně při zaměstnání, absolvoval v roce 1923 ještě mistrovskou školu ve třídě prof. Josefa Kličky a v roce 1924 skladbu u J. B. Foerstera. Mimo to měl i státní zkoušku z klavíru, varhan a zpěvu.
Byl zasvěceným znalcem konstrukce varhan a zejména měl cit pro barvu a charakter rejstříků. Podle jeho návrhu byly ve 30. letech 20. století postaveny, až do současné doby fungující, velké svatovítské varhany. Bylo to na podnět biskupa Antonína Podlahy a k jejich vysvěcení napsal Antonín Janda slavnostní Te Deum.
Regenschori baziliky sv. Jiří a skladatel
To byl také podnět biskupa Antonína Podlahy. Ustanovil Antonína Jandu varhaníkem a ředitelem kůru (regenschori) v bazilice sv. Jiří, kde měl povinnost varhanního doprovodu při bohoslužbách. Tím popustil uzdu také Jandově skladatelské činnosti. Napsal řadu skladeb menších formátů, které u sv. Jiří vyzněly lépe než v bazilice, drobnější skladby, moteta a samozřejmě skladby duchovní, staroslověnská propria na svátek sv. Ludmily a příležitostné skladby i pro nově založený ženský sbor. Ze mší jsou to výběrem: Missa slověnska, Missa Virgo gloriosa ad honorem Sancta Caecillia, Missa pro Pace, Missa basilicae S. Georgii, Mše glagolské…
Byl spoluzakladatelem Kancionálu svatojiřského, pro který napsal většinu písní a skladeb. Ve svém širokém záběru psal i hudby scénické.
Doufejme, že tak, jak byly slyšet jeho skladby u sv. Víta při různých příležitostech, nebudou zapomínány ani v budoucnu. Jeho hudba je charakteristická tím, že v ní dominuje varhanní doprovod. Řada jeho skladeb existuje pouze v rukopisech a skoro nikdo je nezná. Tento vzácný, skromný člověk a vynikající umělec si zaslouží, abychom na něj nezapomínali.
Postludium
V době Jandova působení na postu dómského varhaníka byl v katedrále ředitelem kůru Otto Albert Tichý. Spolupracovali na hudebním a liturgickém dění 25 let, až do Jandovy smrti.
Antonín Janda bydlel ve věži Mihulce nad Jelením příkopem a Otto Albert Tichý v domě na kraji Zlaté uličky. Pražsky romantické bydlení skončilo, když se ve vedení státu objevila jiná vedoucí síla než ta duchovní. Oba byli v 50. letech vystěhováni – ale v podstatě polepšili. Otto Tichý dostal byt v Tomášské ulici a Antonín Janda v domě U Glaubiců na Malostranském náměstí v prvním patře nad restaurací. Jedna z místností byla tak velká, že se tam vešly i malé domácí varhany.
Postludium je většinou varhanní improvizace, která uzavírá hudební doprovod bohoslužby a je její součástí. Tématem improvizace bývá například melodie poslední písně závěrečného průvodu nebo melodie k jiné liturgické příležitosti, například Svatováclavský chorál. V dnešní době se zdá, že pro některé věřící je postludium pokyn k odchodu.
Nechápou, že je to naopak Boží pozvání, chvilku ještě posedět při hudební závěrečné modlitbě pro harmonii duše.
