Dvacátého osmého ledna 1977 sedí v hledišti Národního divadla Karel Höger, Jan Werich, Miloš Kopecký, Jiří Sovák — tváře, které národ uctívá. Na jeviště vystoupí osmačtyřicetiletá žena a předčítá Provolání československých výborů uměleckých svazů. Předčítá je dobře: školený hlas, vedený dech, důrazy přesně tam, kde je text chce mít. Je to nejlepší herecký výkon toho večera — a zároveň chvíle, po níž Jiřina Švorcová už nikdy nedostane roli, jaká by jí patřila.
Z učitelky herečkou
Narodila se v Kociánovicích u Hradce Králové jako nejmladší ze čtyř dětí v chudé rodině; otec byl stavební dělník a rolník, matka vedla hostinec. O otce přišla v pěti letech a rodina se pak přestěhovala do Prahy. Studovala na učitelském ústavu, jenže ještě před maturitou zvítězil příklad staršího bratra Václava (Švorce), a ona se přihlásila na dramatické oddělení pražské konzervatoře. Mezi jejími učiteli byl Ladislav Pešek. Po absolutoriu roku 1950 strávila rok v Hradci Králové a o rok později ji režisér Jan Škoda angažoval na Vinohrady, tehdy ještě pod armádní hlavičkou. Zůstala tam čtyřicet let.
Nabízí se představa talentu zprvu oslnivého a časem vyhaslého; prameny ji obracejí naruby. Národní filmový archiv shrnuje její začátky střízlivě: nejprve představovala schematické typy uvědomělých dívek a žen a teprve postupně se propracovala k charakterním i komickým rolím klasického repertoáru.
Debutovala v přepisu Jiráskova Temna, výraznější byla její traktoristka v agitce Cesta ke štěstí. Skutečné herectví přišlo až potom — Marie Rysová v Kachyňově Králi Šumavy, Božena Němcová ve Vávrově Horoucím srdci. Na prknech Anna Karenina, Olga ze Tří sester, Matka Kuráž, Melánie z Topolových Hlasů ptáků. To nejsou role pro herečku průměrnou.
Zlom nepřišel z jeviště
Ten předěl má datum i adresu, jenže obojí leží mimo divadlo. V polovině sedmdesátých let se Švorcová ocitla v čele Svazu českých dramatických umělců a roku 1976 byla zvolena do ústředního výboru KSČ. Od té chvíle se její jméno objevovalo spíš ve zpravodajství než v titulcích. Postěžovala si na to sama: v době, kdy zastávala vysoké funkce, se jí umělecké nabídky vůbec nehrnuly. Herečku pohltila funkcionářka — ne proto, že by ji někdo zakázal, ale proto, že na herectví nezbyl čas ani vnitřní ticho.
Přidalo se k tomu ještě cosi méně hmatatelného. Kdo mluví denně na schůzích, odnaučí se mluvit tiše. Do jejího projevu se v sedmdesátých letech vloudil patos, jaký unese leda Schiller; v civilní roli působí směšně. Recitátorka to byla spíše slabá; dobovou chválu jejího přednesu si dnes vysvětlíme spíš postavením než uměním. Recitaci přesto přijímala dál, snad z přesvědčení, že i verš je zbraň. Právě tady se herečka začala napodobovat.
Odraz ženy za pultem
Rok 1977 jí kromě Národního divadla přinesl prodavačku Annu Holubovou. Dietlův seriál si diváci zamilovali a Švorcová se na čas stala nejpopulárnější českou herečkou. Pro ni samotnou šlo ovšem o příležitost nešťastnou: postava psaná jako vzor, partneři nestejné úrovně, režie mířící na útěchu místo na pravdu.
Představitelka Matky Kuráže tu měla vystačit s laskavým úsměvem nad pultem — a vystačila. Nenároční diváci byli spokojeni, umění a náročnější nikoli. Následovaly Okres na severu a Gottwald; kdo chce vidět, co politika provede s hereckým talentem, ať srovná Marii Rysovou z Krále Šumavy s Annou Holubovou.
Co na to oni?
Kolegové jí neskrývané stranictví léta neodpouštěli, mnozí z nich však zároveň dosvědčili, že ze svých funkcí mnoha kolegům pomohla. Jiřina Bohdalová vzpomínala, jak se za ni Švorcová přimluvila, když si pustila pusu na špacír, a ocenila na ní, že po “sametovém” převratu „nepřevlékla rychle kabát“. Jaroslav Satoranský měl jako mladý herec rovněž dojem, že se především snažila neublížit. Dobrou zkušenost s ní měli i lidé z Ypsilonky či loutkář Josef Krofta.
Možná nejvíc váží vzpomínka divadelního dramaturga otištěná v Divadelních novinách. Odborná komise svazu pro studiová divadla prý svými posudky zachránila řadu inscenací, na které si normalizační moc brousila zuby. Autor ji přitom o pár řádků výš nazývá přední sovětskou kolaborantkou — a právě proto jeho slova váží: dramatické umění podle něj „spíš hájila, než že by mu do cesty kladla překážky”. Několikrát podle něj pomohla i Cimrmanům a Jiřímu Suchému v Semaforu.
Naproti tom třeba Pavel Landovský, jehož režim vytlačil do exilu, ji řadil mezi ty, kdo mu způsobili více než dvacetiletý zákaz v československých médiích; Pravda či pomluva a drb? To už dnes nezjistíme. Právě tak jako historka o tom, že si roku 1974 stěžovala v Moskvě na hostujícího Olega Tabakova, stojí na jediném prameni — pamětech Pavla Kohouta, jejího přítele z mládí a fanatického komunisty - a pozdějšího protivníka.
Věrnost
Přesvědčení jí vydrželo do konce, a to je na celém příběhu snad nejpozoruhodnější. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla dobou, kdy z komunistické garnitury vyprchal i ten kus mladistvé víry, jaký měla generace roku 1948; nahoře seděli muži unavení, opatrní a duchem slabší než jejich předchůdci.
Ona věřila dál. Anticharty nikdy nelitovala. „Mně to nešlo proti srsti,” vysvětlovala po letech. Pavel Kohout a Jiří Pelikán prý patřili k lidem, za nimiž v mládí šla a od nichž se učila — a pak v ní vzbudili pocit, jako by zběhli od praporu.
Trnem v oku
Roku 1990 z Vinohrad odešla; soubor se postavil proti tomu, aby zůstala. Podle jejích vlastních vzpomínek byl mezi hlasujícími i Petr Haničinec, její partner ze Ženy za pultem. Role už nepřišly. V roce 1996 neúspěšně kandidovala za KSČM do Senátu a na stranických shromážděních recitovala dál. Zemřela 8. srpna 2011 v léčebně dlouhodobě nemocných na pražských Malvazinkách. Bylo jí třiaosmdesát — letos je tomu tedy právě patnáct let.
Její hlas patřil straně. Ten kus české kultury, na němž jí záleželo, si však podržela u sebe. Byla přesvědčenou komunistkou, nadanou herečkou a špatnou recitátorkou. Ale nepochybně dobrým člověkem, kterému bylo cizí a odporné převlékačství kabátů, když se změní režim.
Je to málo?
