Spisovatel a básník Jindřich František Bobák píše již od svých šestnácti let. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a stal se doktorem pedagogiky. Z posledních let je znám také jako autor četných úspěšných povídek.
Jeho nejzávažnějším a nejrozsáhlejším dílem jsou trilogie Dávné pověsti národa českého - I. Doba Pohanská, II. Doba křesťanská, III. Doba královská a dvoudílné Příběhy z dávných dějin moravských - I. Vzdor, Slzy a krev, II, Sláva a pád.
Zajímavým počinem je také básnická sbírka Sklep z roku 2025.
Právě z ní přinášíme dvě básně, které vycházejí z válečných vzpomínek tohoto pozoruhodného autora, Válečný chlebíček a Minové pole.
Válečný chlebíček
Nevlídno bylo v tmavém sklepě,
nepohodlné nocování.
Světlo žárovky bylo slepé,
mé oči do tmy vytřeštěné,
pištění myší usnout brání.
Dostal jsem večer kousek chleba,
„Jez, synku, víc maminka nemá,
zavři oči, jdu sfouknout svíce.“
Snědl jsem kůrku, zbyla střída,
zbytek ukládám do krabice.
Snad mi ti myší zloději
kuličky z chleba nesnědí?
Držím je v dlaních pod kabátkem,
neschovávám je pod postelí,
myšky se o nich nedozvědí.
Zdálo se mi o nudlích s mákem-
I když sny příliš nezahřejí,
ten sen jsem míval nejraději.
Probudil jsem se, bylo k ránu,
dveře do sklepa otevřené,
dovnitř se průvan jak smršť žene.
„Kde svíce jsou?“, sháněl jsem mámu.
„Svíce? Ty stojí ve stojanu!
Je mír, chlapče! Co žmouláš v dlani?“
„Kuličky z chleba, milá mami,
schoval jsem si je ke snídani,“
otevřel jsem své malé pěsti.
Ten zvyk mi zůstal k dospělosti,
kuličky z chleba – myší příděl,
abych na ten sklep nezapomněl…
Minové pole
Můj tatínek byl hraničář,
hlídal hranice řeky Olše.
Byla tam krátká říční pláž
a nad hladinou řeky plaše
tam hejna kachen přelétala
nad hladinou, která se drala
až k Odře plná vln a vírů
k moři, možná až do vesmíru
plného průhledné a čisté vody.
Tím připomínala mi schody
myté rukama domovnice
Zejména v čase plískanice
chodil jsem po nich, jak se chodí
snad jenom po minovém poli
nebo po chodbách nemocnice.
Právě jsem louskal vlastivědu,
táta se chystal na obchůzku.
Postav se, synku, do pozoru,
máme dnes spolu jinou schůzku.
Venku je zima, vem si šálu,
a jako housle ve futrálu
propašoval mě na strážnici.
Tam přejel mě ostřížím zrakem:
„Tady máš čepku i s odznakem,
teď už jsi strážný jak se patří,
vypadáme jako dva bratři.
Od strážníka jsi k nepoznání,
ale strážník svou zemi brání
tak vzhůru, hochu, na stráž k řece,
to učení ti neuteče!“
Jak já v té chvíli cítil jsem se!
Bože, nemoh jsem věřit ani.
Řeka byla jak před povodní,
ale možná se mi to zdálo,
tváře mi hořely jak v ohni,
bylo mi devět - Bože, jak málo!
Se státním znakem na čepici
viděl jsem to, co současníci
v mém věku nikdy neviděli.
„A neuvidí,“ říká táta.
Stály tam pevnůstky,
za nimi blata,
pěšinka mezi ostřicemi.
Tam na tom břehu v siré zemi
ležel kraj Bohem opuštěný.
Snad létaly tam jenom vrány,
vstup tam byl přísně zakázaný
a všude kolem plno min.
„Ještě jsou všechny nastraženy-
Dej pozor, nejsou jenom v zemi,
jdi těsně za mnou jako stín
a ruce pořád těsně k tělu,
nejsme tu na říčním břehu
Nedotýkej se ostružin!
Vidíš ty drátky mezi nimi?“
„Vždyť vypadají neškodně!“
„Na každém z nich může být mina,
která jak kočka v trávě dřímá.
Čeká na něčí mlsné prsty,
až se ho dotknou, peklo spustí.
Kočka vyskočí nečekaně
a všechno kolem v ohni vzplane.
Proto musíš být opatrný,
keře nemají jenom trny!“
„A táto, co ta velká bota,
co k nebi tam z té země kouká?“
„Ta bota, chlapče, nemá jméno,
pod ní je tělo uloženo
a někde pláče jeho žena,
zármutkem celá usoužená,
marně se po něm děti ptají,
tatínka se už nedočkají.
Ten tady leží zasypaný
kamením a chladnou zemí.
Mlč o tom, co jsi tady viděl,
a mámě doma ani muk!
ukaž že jsi už velký kluk,
nic o botě a tomto poli,
bolesti, která nepřebolí,
ba ani o tom hrobě čímsi,
na kterém přilba s děrou visí,
zákopech, ostnatých drátech,
pevnůstkách
na chladných blatech!
Ale až přijde jiná doba,
pověz to dětem
dopodrobna,
ať váží si tohoto světa,
aby po něm nebylo veta.
