Hana Hegerová se stala symbolem české, respektive československé podoby žánru zvaného šanson. Ten přišel z Francie, kde mu vévodily osobnosti jako Edith Piaf, Leo Ferré, Yves Montand, Charles Aznavour či Jacques Brel. Šanson je jakési přemostění mezi písní a divadlem. Interpret podává melodii s dramatickým akcentem, zpravidla nejdůležitější je text, který bývá příběhem s postavami, vztahy a katarzemi. Jako na divadle.
Temperament i tragika, jimiž plnila své písně
Ale protože se hudba, ani tato, nedá beze zbytku vyprávět, raději si poslechněte Milorda od Edith Piaf, La Bohéme od Aznavoura či Ne Me Quitte Pas od Brela. Nebo skoro cokoli od Hany Hegerové. Mimochodem všechny tři uvedené šansony měla na svém repertoáru v českých verzích.
Narodila se 20. října 1931 v Bratislavě v rodině bankovního ředitele. V letech 1937–1942 navštěvovala baletní školu ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. V letech 1951 až 1953 absolvovala odborný divadelní kurz při státní konzervatoři. Poté se stala členkou Divadla Petra Jilemnického v Žilině.
Už ve svých třiadvaceti debutovala ve filmu, a hned šlo o majstrštyk Jiřího Krejčíka Frona. Historka z natáčení: Jiří Krejčík obsadil Hanu Hegerovou do role Frony poté, co ji náhodou potkal na ulici. Oslovil ji, ačkoliv ani netušil, že jde o studentku herectví. „Zastavil mě na ulici a řekl, že by ho zajímalo, jak vypadám na plátně,” vzpomíná Hegerová v knize Miroslava Graclíka. Nutno dodat, že to byla skvělá volba. Hegerová, ve filmu vystupující pod pseudonymem Čelková, dokázala do své role vtělit veškerý temperament i tragiku, jimiž pak plnila své písně.
Interpretka neobyčejně pestrého žánrového záběru
Hegerová pak prošla obligátní školou profese na jevištích dobových hudebních divadel, nejprve Rokoka a pak po řadu let v Semaforu, objevila se i v semaforském filmu Kdyby tisíc klarinetů. Už od prvních LP desek (1966 Šansony, 1971 Recital, 1974 Recital 2, nebo asi nejúspěšnější Lásko prokletá z roku 1977) se představovala jako interpretka neobyčejně pestrého žánrového záběru. Vedle převodů klasických francouzských šansonů, nejčastěji v citlivých překladech Pavla Kopty, přes slovenské lidovky, židovské písně – až po plnokrevný swing a blues.
K opravdovým klenotům patří třeba Brechtův a Weillův Surabaya Johny nebo Šlitrova Černá Jessie. Ryze generační a pro mnoho lidí té doby zásadní byl šanson Rozvod. Vzpomínám si, jak mne, tehdy asi desetiletého klacka, co poslouchal spíš Beatles a Uriah Heep, vzala máma na koncert Hegerové v našem malém městě na východě Čech, v Chrudimi.
Divadlo (tehdy Zdeňka Nejedlého) bylo po strop narvané. Nezapomenu právě na její podání Rozvodu. Rozuměl jsem mu o to víc, že nedlouho předtím se rozvedli mí rodiče. Hegerová ten pocit přetavila v naprosto uvěřitelný spektákl. V tom ohledu byla jedinečná a také u nás asi jediná.
Mlýnské kolo v srdci mém
Poslední desku vydala Hegerová v roce svých osmdesátin, 2011. Pak ukončila pěveckou dráhu, protože měla dostatek soudnosti a zřejmě dbala hesla „v nejlepším se má skončit“. Ta deska dostala název Mlýnské kolo v srdci mém a je opravdu zlatým hřebem její diskografie.
Obsahuje bez výjimky převzaté skladby velmistrů oboru (např. Serge Gainsbourg, Georges Moustaki, Michel Legrand atd.) opatřené opět mistrovskými texty (od Pavla Kopty přes Pavla Vrbu po Lubomíra Feldeka). Osobně mám z té desky nejraději Starou píseň, což je Moustakiho Le Dame brune s textem – kdo by to čekal? – od Jarka Nohavici. Jeho hlas se prolnul s hlasem Hany Hegerové v působivém souzvuku. Zkuste si ji poslechnout. Nezalitujete.
Pro začátek zde uvádím aspoň její text. Ani k němu není, co dodat.
On:
Slunce zapadlo do vody Hladce jak nůž
Dívka, jež jedla jahody Je sytá už
Vítr přilétl od řeky Pod její šat
Tu dívku na kraji paseky Obešel chlad
Ona:
Ach, zas ten příběh, tentýž děj I tentýž čas
Ona a on Ach, bože, dej Slyšet to zas
Ach, zas ten příběh, starší snad Než vesmír sám
O tom, jak láska častokrát Přichází k nám
On:
Tam, kde končila mýtina Začínal bor
Kdo jste? táže se dívčina Přízrak či tvor?
Jinoch dere se větvemi Té síly v něm
Kráčí dvě stopy nad zemí Až chvěje se zem
Ona:
Víc, jen přeháněj, básníku Neboj se slov
Verše zaplétej do vzlyků Pod nebe krov
Ona vyroste sukýnkám On zlomí svůj šíp
Z ní bude pak maminka Z něj chlapácký typ
On:
Dívko stopená do mechu Zataj svůj dech
Soumrak láme se ve spěchu Na hrotech střech
Slyš, jak pták volá nad sosnou Vive l’amour!
Stromy ozvěnou honosnou Vrací to v dur
Ona:
Ona přibere po dětech Jó, řekne se cvič
On po čtyřletých záletech Odejde pryč
Čas od času z obálky Vypadne list
Tak nějak odchází do dálky Čím byl sis jist
On:
Slunce zapadlo do vody Hladce jak nůž
Dívka, jež jedla jahody Je sytá už
Vítr přilétl od řeky Pod její šat
Tu dívku na kraji paseky Obešel chlad
Ona:
Zpívej, co zbývá jiného Než zpívat dál
Velké udělej z velkého A malé spal
Dřív než na listech podzimu Přiletí mráz
Lásku začaruj do rýmů A zachraň nás
