Helena Petrovna Blavatská se narodila 12. srpna 1831 v Jekatěrinoslavi, dnešním ukrajinském Dnipru, a zemřela 8. května 1891 v Londýně. Sedmnáctého listopadu 1875 založila v New Yorku spolu s plukovníkem Henrym Steelem Olcottem a právníkem Williamem Quanem Judgem Teosofickou společnost, jejíž mezinárodní ústředí od roku 1882 sídlí v Adyaru u indického Madrásu. Napsala Odhalenou Isis (1877), Tajnou doktrínu (1888) a Klíč k teosofii (1889). Ke konci století měla její společnost kolem sta tisíc členů.
Útěk od generála
Pocházela z dobré rodiny. Otec Petr Alexejevič Hahn byl důstojník, matka Helena Andrejevna Fadějevová psala romány a přezdívalo se jí ruská George Sandová; zemřela, když bylo dceři sedm let. V sedmnácti letech, 7. července 1849, se Helena provdala za Nikifora Vasiljeviče Blavatského, vicegubernátora Erivanské provincie a muže výrazně staršího. Manželství vydrželo několik měsíců.
Následovalo víc než dvacet let cest, o nichž víme hlavně to, co o nich vyprávěla ona sama. Egypt, Blízký východ, Indie, podle jejího tvrzení i Tibet. Přesná trasa zůstává dodnes sporná a badatelé se v ní neshodnou. Pro její pozdější pověst to byla ideální předehra: minulost, kterou nešlo ověřit, ale ani vyvrátit.
Salon na Manhattanu
Do New Yorku dorazila v roce 1873 a bývá označována za první Rusku, která získala americké občanství. S Olcottem se seznámila o rok později při spiritistických pokusech na farmě bratří Eddyů ve Vermontu. Amerika tehdy vydržovala celý průmysl médií, klepajících stolků a duchů; Blavatská do něj vstoupila s tím, že za zábavnými jevy stojí souvislá nauka.
Sedmého září 1875 se v jejím bytě sešla skupina zájemců po přednášce o esoterickém rozměru starověké geometrie. Sedmnáctého listopadu pronesl Olcott inaugurační projev prezidenta a Teosofická společnost byla na světě. Stanovy vytyčily tři cíle: bratrství všech lidí bez rozdílu, srovnávací studium náboženství a filosofií a výzkum nevysvětlených zákonů přírody a sil skrytých v člověku. První dva body by podepsal leckterý spolek dobré vůle. Třetí otevíral dveře všemu ostatnímu.
V roce 1879 se dvojice přesunula do Indie, o tři roky později zakotvila v Adyaru. Blavatská tam do roku 1888 řídila časopis The Theosophist a psala své hlavní dílo. Tajná doktrína vychází ze Stancí z Dzyanu, textu, který podle autorky pochází z nedostupného tibetského rukopisu; první část líčí vznik vesmíru, druhá vznik člověka. Kniha o sedmi kořenových rasách a putování duší nabízela souvislý příběh o počátku i cíli světa. Jinými slovy: náhradní biblická Genesis pro čtenáře, kterým se ta původní zdála příliš prostá.
Dopisy, které psal kdosi
Součástí adyarského provozu byly dopisy od mahátmů, údajných himálajských mistrů, které se objevovaly ve skříňce nebo padaly ze stropu. V roce 1884 vyslala londýnská Společnost pro psychický výzkum (SPR) do Indie mladého Richarda Hodgsona. Podnět dala dvojice propuštěných zaměstnanců ústředí, která předložila dopisy psané zjevně rukou Blavatské. V prosinci 1885 vyšla ve sborníku SPR dvousetstránková zpráva, jež zakladatelku teosofie označila za podvodnici. Verdikt se přestěhoval do slovníků a encyklopedií a drží se v nich dodnes.
Tím to ale neskončilo. V dubnu 1986 otiskla tatáž SPR ve svém časopise studii Vernona Harrisona, znalce padělků a dlouholetého člena společnosti. Harrison prostudoval 1 323 barevných snímků mahátmovských dopisů uložených v Britské knihovně a Hodgsonovu práci označil za metodicky vadnou, plnou domněnek vydávaných za fakta a svědectví nejmenovaných osob. SPR vydala k publikaci tiskovou zprávu. Harrison přitom netvrdil, že dopisy padali z nebe. Zpochybnil důkaz, ne zázrak — a to je rozdíl, který nadšení obhájci obvykle přeskočí.
Čtenáři, kteří se počítají
O vlivu Blavatské vypovídá seznam jmen lépe než počet členů. Členem Teosofické společnosti byl Thomas Alva Edison. Mladý Gándhí si podle vlastního svědectví přečetl Klíč k teosofii a našel díky němu cestu zpátky k hinduismu, od něhož ho odrazovaly misionářské výklady. Básník William Butler Yeats se stal jejím soukromým žákem; skončilo to tím, že po něm hostitelka žádala rezignaci, protože se pokoušel z popela vyvolat ducha spálené květiny.
Nejtrvalejší stopu zanechala teosofie ve výtvarném umění. K jejím myšlenkám se hlásili Vasilij Kandinskij, Piet Mondrian, František Kupka i Kazimir Malevič. Švédská malířka Hilma af Klint, dnes uznávaná průkopnice abstrakce, o svých plátnech tvrdila, že nejsou její prací a že jen zprostředkovává sdělení vyšších mistrů. Zrození moderního obrazu tak proběhlo za asistence duchů.
Pražská odbočka
Vlna dorazila i k nám. Roku 1897 si Alois Koch a jeho okruh, k němuž patřil překladatel Karel Weinfurter, nechali zaregistrovat pražský Theosofický spolek s vlastním časopisem. Od roku 1908 nesl název Česká společnost theosofická, devátého října 1927 se přejmenoval na Společnost pro mystická studia. Na Moravě založil obdobný spolek Václav Nepraš v Židenicích u Brna. Teosofická společnost v Československu působila do roku 1939, po válce byla roku 1947 obnovena a 25. září 1950 ji nový režim rozpustil.
Co po ní zůstalo
Blavatská zemřela v Londýně během chřipkové epidemie, oslabená srdeční chorobou a nemocnými ledvinami. Její popel byl rozdělen na třetiny: jedna zůstala v Evropě, druhá putovala Judgeovi do Ameriky, třetí byla rozptýlena do Gangy. Osmý květen teosofové dodnes slaví jako Den bílého lotosu.
Nástupnické spory po ní vyhrála Annie Besantová, která v Indii prohlásila mladého Krišnamúrtiho světovým učitelem; ten roli v roce 1931 odmítl a odešel. Německou sekci vedl od roku 1902 Rudolf Steiner, aby ji roku 1911 opustil a založil antroposofii. Nauka o kořenových rasách se mezitím stala vítanou surovinou pro německé árijské hnutí, byť z teosofie samotné později vymizela. A slovník dnešního duchovního samoobsluhového pultu — karma, astrální tělo, dávná moudrost Východu — pochází z velké části z jejího psacího stolu.
Zůstává tedy dáma s doutníkem, která uměla vyprávět tak dobře, že jí půl století mnoho vzdělaných lidí věřilo na slovo. Její čtenáři hledali odpověď na otázku, odkud přicházíme a kam jdeme.
Že ji hledali u někoho, kdo jim nemohl předložit nic než vlastní svědectví, vypovídá spíš o hladu než o jídle.
