Jen málo osobností zanechalo tak výraznou stopu v českém národním životě První republiky jako básník, spisovatel, dramatik a politik Viktor Dyk. Za 1. světové války byl členem domácího odboje a signatářem Manifestu českých spisovatelů.
Muž velkého srdce
Zásadní umělecká tvorba však nebyla jediným odkazem jeho výrazné osobnosti. Byl to vpravdě člověk velkého srdce, který nadevšechno miloval svobodu a svůj národ. Tak jako nedělal kompromisy v osobním ani uměleckém životě, o to méně je byl ochoten dělat v životě politickém, který byl u něj úzce spojen s životem národním.
Od roku 1917 pracoval jako redaktor Národních listů. V této době se také pokoušel o založení vlastní politické strany, po uvěznění však na to neměl dostatek sil. Zúčastnil se nicméně založení pravicové Československé národní demokracie, za niž se stal po 28. říjnu 1918 poslancem Národního shromáždění. V roce 1925 byl za národní demokraty zvolen senátorem.
Po sedmadvacetileté známosti si roku 1928, tedy ve svých 51 letech, vzal za manželku spisovatelku a novinářku Zdenku Haškovou. Byl plně vytížen politickou i literární činností, s níž mu jeho choť ochotně vypomáhala. Stával se stále větším kritikem masarykovské hradní politiky a jejího napojení na nadnárodní levicové kruhy.
Co se stalo v zátoce u Dubrovníku?
Osudným se mu stal 14. květen 1931. Co se skutečně stalo při koupání v mořské zátoce ostrova Lupud u Dubrovníku v Dalmácii nebylo nikdy dostatečně objasněno. Za jakých okolností se básník utopil, je dodnes obestřeno dohady. Oficiálně měl zemřít na srdeční mrtvici. S poctami byl převezen do Prahy a pohřben na Olšanských hřbitovech.
Dykovu pronárodní politiku nelze oddělit od jeho umělecké tvorby. V jeho vrcholné básnické sbírce Devátá vlna (1930), vydané rok před jeho tragickou smrtí, se snoubí smutek i vzdor českého vlastence a hledajícího člověka, který své místo ve světě nenalezne dříve, dokud nespočine v Bohu.
Připomeňme si z této sbírky fascinující verše, které zcela nadčasově hovoří i k dnešku:
VZKŘÍŠENÍ
Mortuos voco, vivos plango
I
Kde živí hlučí, ve svém ztišení dočkají-li se mrtví vzkříšení?
Šli, ale nejdou, snili, nezasní, ať byli šťastní, ať snad nešťastní,
ted leží bez slova a bez hnutí, spí pod kamenem zapomenutí.
Kdo silný dost, že kámen odvalí, kdo doufá, jako oni doufali?
Véřící jejich vírou kdo tu je, jak milovali, kdo tu miluje?
Když jarní vánek svěže zavane, kdo může vzbudit dávno uspané?
Kdo chtěl by křísit, rady neví si, kdo chtěl by vzkřísit, možná nevzkřísí.
Za pozdní noci, když vše utichne, zašeptá někdo, někdo zavzdychne?
Tma kryje kraj, tma zahaluje dům, ve kterém dobilo cor cordium.
Bije jen živým z věže hodina? Žije se, pozapomíná?
Snad mohli slovo době doříci zlatému teleti se kořící,
snad doznívá jich píseň nejasně, snad umlkali příliš předčasně,
snad také uši živých neslyší posláni mrtvých, moudrost nejvyšší.
Ne moje řeč, jen tiché šeptáni vzbudi-li dávno mrtvé ze spaní?
II
Není-li vzkříšení jen slovem, nadějí marnou není-li: Vstaňte, ó mrtví! My, kdož zovem se živými, jsme zbloudili!
Poznáváte-li rodnou zemi? A pozná-li vás rodná zem? Ó mrtvi, nějak teskno je mi: možná my živí nežijem!
Možná, že žijem dny jen liché, v nichž odumírá myšlenka. Důvěrně šeptám v chvíli tiché, než zasvitne zas jitřenka:
Je život všestranný a dravý, života tempo překotné. Je péče o fyzické zdraví, nám uniká jen nehmotné,
požitku unášejí vlny, rekordů ve všem doba dnes. Čím víc však křičí: život plný! tím více roste z prázdna děs.
Ti, kteří mluví stejnou řeči, kdes mizejí si v daleku, a propastí je denně větší pout od člověka k člověku.
Není-li vzkříšení jen slovo, jak skeptik miní otrlý, šeptání slyšte básníkovo: Čas živé křísit, umrlí!
III
Kdo chtěl by vzkřísit, rady neví si. Kdo chtěl by křísit, možná nevzkřísí.
V půlnoční chvíli šeptám však si tich: To, co jsem řekl, platí o živých.
Jsou mrtví silní, živých silnější a dobří jsou jak chléb náš vezdejší
a v zamyšleném možná ztišení zítřejší připravují vzkříšení!
