Česká reflexe Morgensterna skrze překlady je neobyčejně častá a vytrvalá. Překládali ho Ludvík Kundera, Egon Bondy, Emanuel Frynta, Rudolf Havel, Josef Hiršal a Bohumila Grögerová; celé linie české poezie a jazykové hry se na něm učily, co řeč unese, aniž se rozpadne. V jistém smyslu je český Morgenstern samostatná bytost: ne opis originálu, ale kulturní skutečnost se svou vlastní historií.
Dekonstrukce fasády reality
Nejvíc se k němu nejspíš přiblížili Hiršal s Grögerovou. Je nutno říci, že rozhodně nepřekládali Morgensterna jen proto, že je zábavný. Jejich geniální překlady fungovaly jako způsob, jak v éře ideologického jazyka bránit řeč před ztuhnutím. Jak si všímají i literární vědci, překlad byl pro Hiršala a jeho ženu experiment, ale také prostor svobody: způsob, jak si uchovat živoucí jazyk proti frázím, heslům a celé té slovní fasádě, jíž režimní éra tak ráda omítala skutečnost. Morgenstern se v této situaci ukázal jako ideální spojenec. Uměl totiž dělat přesně to, co totalitní jazyk nesnáší: vychýlit frázi, obrátit logiku, rozesmát se tam, kde systém potřebuje vážnost.
Morgensternova metoda je prostá a geniální zároveň: vezme ustálený význam, lehce jej vychýlí a nechá jazyk, aby se tvářil vážně i ve chvíli, kdy si sedl do prázdna, protože mu básník takříkajíc podtrhl židli. Stačí titul jako „Veliké lalulá“ nebo obraz typu „koleno samo světem jde – jen koleno, nic víc…“: věta se nerozbije násilím, ale jemným posunem, po němž se vše začne tvářit stejně spořádaně jako předtím — jenže, to je právě to. Pak už se realita drolí na jazykové a zvukomalebné hříčky. Jako by se rozpadala na základní stavební kameny.
„Morgensternovský nesmysl” k českému prostředí patří. On totiž nebourá jazyk proto, aby nic neplatilo, nýbrž proto, aby znovu začalo něco platit – to skutečné. Čeština má pro takový druh inteligentní neukázněnosti výjimečný sluch. A Morgenstern zas na oplátku rozumí češtině skoro dřív, než do ní vstoupí.
Pod lehkostí tvrdá zem
To všechno by ale snadno svedlo k omylu, že Morgenstern byl jakýsi roztomilý akrobat jazyka, člověk od přírody lehký, bezstarostný a vnitřně dobře naladěný. Ve skutečnosti je to téměř opačně. Jeho život začal velmi brzy ztrátou. Matka mu zemřela v dětství, rodina se rozpadla a následoval pobyt u příbuzných a internátní škola, která podle životopisných svědectví rozhodně nebyla něžným prostředím. Na podobném základě někdy vyroste cynismus. U Morgensterna se z něj stal mimořádně inspirovaný humor.
Jeho nonsens tedy není produkt přebytku, ale obrany. Když se u něj jazyk začne chovat trochu podezřele, není to jen hra pro hru. Je to způsob, jak nevydat svět beze zbytku těžkopádné doslovnosti, k níž mají sklon všechny zkostnatělé systémy. Humor zde není přepych. Je to jedna z forem duchovní hygieny.
Právě proto jeho básně působí i po více než století živěji než kdejaký moderní programový básník. Nemají v sobě nic z otravné nadřazenosti, kterou si pozdější inteligence tak oblíbila. Morgenstern se umí smát, ale neumí pohrdat. To je velmi neobvyklá kombinace. V literatuře zvlášť.
Přesně odměřený (ne)smysl
Další důležitá věc: Morgenstern nebyl žádný literární skřítek žijící mimo velké otřesy své doby. Naopak. Patřil k lidem, kteří moderní duchovní krizi opravdu prodělali. Friedrich Nietzsche byl jedním z určujících bodů jeho života, stejně jako celá širší atmosféra fin de siècle (specifická epocha přelomu 19. A 20. století), v níž staré jistoty slábly a nové se tvářily, že budou něco znamenat. Vedle Nietzscheho tu stojí i Schopenhauer: temnější vědomí světa, bolesti, vůle, napětí.
To je na Morgensternovi mimořádně cenné. Prošel těmito vlivy, a přesto se z něj nestal ani profesionální skeptik, ani estét prázdna. Jinými slovy: prošel modernou a neztratil duši. To neznamená, že by zůstal prostě starosvětsky zbožný nebo že by ho minuly pochybnosti. Spíše je možno říci, že se v něm nezlomil základní vztah k smyslu. Že neudělal z rozvratu poslední pravdu.
Jeho humor je proto zvláštní právě tím, že není nihilistický. Neříká: svět je nesmyslný, tak si z něj něco udělejme. Spíš říká: svět je mnohem podivnější než dovoluje běžná logika, ale to ještě neznamená, že je bez řádu. Jen ten řád nenajdeme vždycky přes kancelářský stůl a školní sešit. Někdy vede cesta přes podvrženou syntax, úkrok, paradox, přesně odměřený nesmysl. A občas i přes temnotu a smrt (Morgensternovy Šibeniční písně jsou toho dokladem).
Žonglér na hraně věčnosti
Dalším faktorem, který u básníka vstupuje do hry, je totiž nemoc. Tuberkulóza byla u Morgensterna nikoli závěrečná epizoda, ale dlouhý doprovod života. Diagnózu dostal už v roce 1893 a pak se jeho existence odehrávala v pohybu mezi prací, cestami, léčením a stále přítomným vědomím, že čas spěje ke konci. Roku 1914 zemřel v Meranu, jen několik měsíců před zhroucením staré Evropy do války.
Takové vědomí konečnosti někdy člověka bez duchovní kotvy zkarikuje nebo odešle do spirály osobnostního rozkladu. Jindy ho ale pročistí. U Morgensterna jako by udělalo to druhé. Jeho lehkost nepůsobí jako stav člověka, který nezná tíhu, ale jako úděl člověka, který se rozhodl ji nést. A možná právě proto je v jeho verších tolik prostoru: ne prázdného, ale odlehčeného od zbytečných gest.
Steiner a poslední hlad
V pozdních letech se jeho život protnul s Rudolfem Steinerem a s antroposofií, což pro něj představovalo jisté spočinutí, návrat domů. Z katolického hlediska tu samozřejmě nejde o bezproblémový duchovní domov; Steinerovo myšlení je esoterické, heterodoxní a jeho pojetí Krista stojí mimo křesťanskou orthodoxii. Přesto by bylo krátkozraké tuto kapitolu odbýt jen zdviženým obočím.
Na Morgensternovi je tu totiž zajímavé něco jiného než Steiner sám. Zajímavé je, že po Nietzschem rozbitém světě, po nemoci, po raných ztrátách, při vší ironii a inteligenci v něm stále zůstal hlad po duchovním středu. Nechtěl skončit v pustině, jakkoli kulturně rafinované. Hledal cosi, co by bylo víc než vkus, víc než duchaplnost, víc než estetika. Pro katolického čtenáře je to možná okamžik tiché lítosti i porozumění zároveň: možná básník nedošel domů. Ale po stopách domova šel.
Pořád náš
To je možná nejpřesnější důvod, proč mu v Čechách tak rozumíme. Ne kvůli několika vtipným básním, které se dobře recitují. Ale kvůli jakémusi základnímu tónu. Morgenstern představuje něco, co se z literatury i z veřejné řeči dost vytratilo: inteligenci a humor, které nejsou namyšlené. Nezdolné duchovní hledání uprostřed pustiny a zmaru. A lehkost, která není útěkem od vážnosti, ale jednou z jejích nejcivilizovanějších forem.
Bylo by tragické dělat z Morgensterna pomníček nebo školní rekvizitu. Stačí ho znovu číst tak, jak si to zaslouží: jako básníka, který věděl cosi o tom, jak se neztratit v nabubřelosti a dostat se domů. Tam, kam míříme všichni, ať už o tom mluvíme mezinárodním „esperantem“ nonsensu, nebo nějak jinak.
Zkuste ho číst dětem, dokud jsou ještě malé, Budete se divit, jak dobře mu rozumějí. Ještě totiž své napojení na tohle „univerzální“ neztratily.
