Celá desetiletí fungovaly západní demokracie na základě uklidňujícího konsenzu: cenzura je hrubý nástroj autoritářských režimů, kdežto „svobodný svět” stojí na otevřené diskusi, živém nesouhlasu a ústavních zárukách. Tento pocit dovoloval západním vůdcům povyšovat se nad zbytek světa, poučovat ostatní země o demokratických zásadách a myšlenkách „otevřené společnosti”, a v některých případech je i napadat a bombardovat, aby tyto ideje šířili silou. V posledních letech se však tento příběh zhroutil pod tíhou vlastního pokrytectví.
Nový model kontroly svobody projevu
Krok za krokem totiž vznikl nový model kontroly svobody projevu, nesený složitou soustavou administrativních předpisů, automatizovaného vynucování pravidel na platformách a rozšiřováním trestněprávních definic. Tento proces se samozřejmě málokdy prezentuje jako záměrné omezování svobody. Místo toho se halí do umírněného a bezúhonného jazyka „snižování rizik”: „digitální bezpečnost”, „boj proti nenávistným projevům” nebo „prevence online radikalizace”.
Za tímto slovníkem se ale skrývá bezprecedentní rozšíření státní moci a nepřátelský zásah do svobody jednotlivce. Obavy z omezování svobody slova sice existují i ve Spojených státech, epicentrem tohoto legislativního obratu v západním světě se ale stala Evropská unie, ta vytvořila právní rámce, které fakticky degradují svobodu projevu ze základního práva na podmíněnou výsadu, kterou stát uděluje a může kdykoli odebrat.
Orwellovské zákony a noví „zločinci”
Brusel a Londýn se rychlým tempem vydaly cestou regulace, která zachází se slovem jako s nebezpečím, jež musí řídit stát a firmy pověřené vynucováním zákonů. To se jasně odráží v nadnárodních nástrojích, které Unie zavedla k potlačování svobody slova. Zákon o digitálních službách (DSA) ukládá velkým online platformám povinnost vyhodnocovat a zmírňovat „systémová rizika”; ty musí na nahlášený nelegální obsah reagovat rychle, jinak jim hrozí pokuta až 6 % celosvětového ročního obratu.
DSA sice formálně slibuje rovnováhu mezi právy, svými povinnostmi ohledně hodnocení rizik a mechanismy vynucování ale ve skutečnosti podporuje přehnanou loajalitu — a tím vedlejší cenzuru projevů, které jsou legální, ale kontroverzní nebo nepopulární. DSA totiž nepokrývá jen zjevně nelegální obsah, nenávistné projevy a ohrožení základních práv, ale i „dezinformace” a „jakýkoli skutečný či předvídatelný negativní dopad na občanskou debatu a volební procesy”.
Jde samozřejmě o záměrně vágní pojmy, protože projev s „negativním dopadem na veřejnou debatu” může být doslova cokoli, co se nelíbí establishmentu. Dalším „systémovým rizikem”, které musí platformy podle DSA filtrovat, je obsah schopný mít „závažné negativní důsledky pro fyzické a duševní zdraví člověka”. I to může znamenat prakticky cokoli, včetně pouhého pocitu ohrožení z cizího názoru.
Kontrola chatů
Ještě děsivější je nařízení o kontrole chatů (oficiálně regulace k prevenci sexuálního zneužívání dětí). První verze počítaly s plošným skenováním soukromých zpráv. Povinné masové skenování šifrované komunikace bylo sice prozatím odraženo, „dobrovolné” detekční pravomoci a jejich rozšiřování ale dál normalizují sledování osobní komunikace. Zastánci argumentují ochranou dětí, postupné rozšiřování působnosti zákona na další kategorie obsahu je ale nevyhnutelné a zákon je v zásadě neslučitelný s právem na soukromí a svobodu projevu.
Představa, že každý digitální rozhovor mezi občany si žádá státní dozor, je postup hodný Stasi. Unijní orgány ale kromě regulace platforem stále častěji využívají jako nástroj politické cenzury i zákony o ekonomických sankcích. Děsivý precedent vznikl tento měsíc, kdy nejvyšší soud EU rozhodl v kauze Traugotta Ickerotha, že německé úřady mohou trestně stíhat nezávislého blogera za sdílení videí z ruské televize RT na soukromém blogu financovaném z darů.
Tím, že pouhé vložení nebo přesdílení obsahu zakázaného média označily za ekonomický „příspěvek” sankcionovanému subjektu, evropské soudy stanovily, že svobodu slova lze kriminalizovat prostřednictvím obchodních předpisů. Samo o sobě je zarážející, že vůbec existují zákony zakazující určitá média, i když jde o propagandu jiného státu. Takové zákony dělají z občanů nedospělé děti - omezují, jakým sdělením smějí být vystaveni, a podkopávají jejich schopnost kritického myšlení. Především jim ale brání vidět druhou stranu propagandy vlastního státu.
Odsouzení za sdílení videí z televize RT
A to je jen jeden příklad z mnoha. Jak uvedl server Reason: turecko-německý filmař Hüseyin Doğru se stal prvním evropským občanem na evropské půdě zařazeným na sankční seznam namířený proti Rusku, kvůli svým výrokům. Úřady ho obvinily, že zaměstnává ruské propagandisty a šíří falešné informace o politicky kontroverzních tématech s cílem rozdmýchávat etnické, politické a náboženské rozpory.
Doğru najednou nemohl ze svého vlastního bankovního účtu vybrat víc než 600 dolarů měsíčně. Německá spolková banka prohlásila, že nabídnout Doğruovi zaměstnání, ba dokonce mu dát dárek, by představovalo porušení sankcí — ty se mezitím rozšířily i na jeho manželku, britskou novinářku Lizzie Phelanovou.
Některé členské státy jdou v omezování nepohodlného slova ještě mnohem dál. Ve Francii jedna kauza popsaná Brussels Times ukazuje, jaký právní absurdistán tam panuje. V roce 2011, během předvolební kampaně, zveřejnil starosta města Beaucaire Julien Sanchez na svém Facebooku příspěvek o politickém soupeři. V komentářích jeden příznivec odpověděl: „Tenhle člověk proměnil Nîmes v Alžír. Není tu ulice bez kebabu a mešity, drogoví dealeři a prostitutky vládnou — není divu, že si vybral Brusel, hlavní město nového světového řádu šaríy.”
Domovní prohlídky za satiru
Někomu může takový komentář připadat odporný, možná i urážlivý. V žádném bodě ale nepodněcuje k násilí ani nikoho přímo neohrožuje. A i kdyby — což rozhodně ne — nenapsal ho Sanchez. Francouzskému soudu to ale nevadilo: odsoudil autora komentáře i samotného Sancheze za podněcování k nenávisti a násilí vůči skupině osob kvůli jejich etnickému původu, rase a náboženství.
Sanchez se odvolal k Evropskému soudu pro lidská práva v naději na rozumnější rozsudek, ten ale rozhodnutí potvrdil. Národní legislativa tak nyní říká, že kdokoli zveřejní cokoli na sociální síti, může být uznán vinným z podněcování k nenávisti a násilí, i když inkriminované komentáře napsali jiní lidé na jeho stránce.
Nejnázornější ukázku toho, jak mohou zákony o svobodě slova přejít od abstraktní regulace k domovním prohlídkám, ale nabízí Německo. Podle článku 188 německého trestního zákoníku, přijatého pod záminkou boje proti nenávistným projevům na internetu, je urážka politických osobností trestána zpřísněnými sankcemi (až tři roky vězení), dalece přesahujícími obvyklou úpravu pomluvy. Praktické uplatňování tohoto zákona dosáhlo absurdních rozměrů během celostátních „akčních dnů proti online kriminalitě” pořádaných policií.
Policisté provedli domovní prohlídku u čtyřiašedesátiletého Bavoráka a zabavili mu elektroniku — kvůli tomu, že retweetoval mem satirizující vicekancléře Roberta Habecka. Mem přetvořil logo šamponu Schwarzkopf na „Schwachkopf Professional” (volně přeloženo „Profesionální hlupák”). Jiný uživatel internetu čelil krátkému policejnímu vyšetřování za to, že na Facebooku nazval kancléře Merze „Pinocchiem” — což vedlo amerického vysokého diplomata k přirovnání německého zákona k deliktu urážky majestátu.
Zpochybňování existence státu Izrael jako trestný čin
Obhájci zákona tvrdí, že měl chránit demokratické instituce tím, že ochrání veřejné činitele před obtěžováním; nabízí se ale samozřejmá otázka: proč by veřejní činitelé měli mít zvláštní ochranu před zesměšňováním, jakou ostatní z nás nemají? Naopak — protože mají moc ovlivňovat životy všech ostatních, měli by být vystaveni většímu dohledu a většímu posměchu, ne menšímu. Navíc je bytostně naivní věřit, že i kdyby se lidem zabránilo říkat, co si myslí, dá se jim zabránit si to myslet.
Za těmito groteskními příklady potlačování svobody slova ale německý útok na ni nabral i mnohem temnějších podob. Úřady opakovaně zakázaly nebo násilně rozehnaly propalestinské demonstrace. Zatýkaly demonstranty za jejich hesla, vlajky či symboly a monitorovací skupiny zaznamenaly stovky represivních incidentů, včetně bití, zadržování a deportací, v letech 2018 až 2026.
V polovině července 2026 schválil v prvním čtení německý parlament návrh zákona výslovně kriminalizujícího veřejné popírání práva Izraele na existenci s tresty od pokut až po pět let vězení. Pokud zákon projde, Německo se stane první evropskou zemí, která tento konkrétní typ projevu zakáže. Pozoruhodné je, že zákon se vztahuje pouze na Izrael, popírat právo na existenci jakéhokoli jiného státu je tedy zcela v pořádku.
Ponurá situace v Británii
Ve Spojeném království je situace stejně ponurá. Zpráva z roku 2025 o svobodě informací, kterou zveřejnil deník Times, odhalila, že britská policie jen v roce 2023 provedla přes 12 000 zatčení (víc než 30 denně) na základě zákona o z roku 2003 o škodlivé komunikaci z roku 1988; roční počet zatčení se od roku 2017 více než zdvojnásobil. Tyto počty zůstaly vysoké i v letech 2024–2025 a dotkly se desítek tisíc lidí. Mnoho případů se týkalo retweetů, memů nebo ostrých komentářů, nikoli přímých hrozeb.
Tutéž „ochrannou” strategii ztělesňuje i novější zákon o bezpečnosti na internetu (Online Safety Act). Prezentuje se jako opatření na ochranu dětí zaměřené proti nelegálnímu a škodlivému obsahu a ukládá platformám „povinnost péče” vyžadující proaktivní hodnocení rizik a rychlé odstraňování obsahu schopného způsobit „fyzickou nebo psychickou újmu”.
Neurčitost toho, co se považuje za nelegální (nebo co k nelegálnosti může vést), zvláště v kombinaci se stávajícími britskými zákony o nenávistných projevech, podněcování k nenávisti či podpoře terorismu, silně motivuje k preventivnímu mazání. Platformám navíc hrozí obrovské pokuty, případně i osobní odpovědnost jejich šéfů, což je tlačí k přednostní cenzuře. Podle zprávy deníku Telegraph bylo mezi nabytím účinnosti zákona v roce 2023 a únorem 2025 obžalováno 292 osob za šíření falešných informací a „výhružnou komunikaci”.
Dystopická budoucnost na obzoru
Každý jednotlivý předpis je veřejnosti prezentován jako cílené a dobře míněné opatření chránící zranitelné osoby, zajišťující společenský soulad a „čistící” internet, aby byl pro nás všechny „bezpečnější”. Dohromady ale tyto zákony tvoří ucelený kontrolní aparát. Přejmenováním cenzury na „bezpečnost”, sledování na „ochranu” a politické konformity na „občanskou povinnost” vybudovaly evropské státy systém, v němž je nesouhlas patologizován a kriminalizován.
Když urážka politika může spustit policejní razii v soukromém bytě, když stát sleduje každé slovo, které napíšete příteli ve zprávě, a když pokojnou veřejnou demonstraci lze zakázat správním rozhodnutím — pak svobodu slova aktivně demontují právě ty instituce, které přísahaly, že ji budou chránit.
Ve skutečnosti není překvapivé, že se vlády na internet vrhají s takovou naléhavostí: decentralizované digitální prostory představují existenční hrozbu pro centralizovanou státní moc. Po celá desetiletí umožňovaly oficiální příběhy a monopoly tradičních médií vládám udržovat si téměř výhradní kontrolu nad tím, jak veřejnost vnímá svět.
Otevřený internet tento model rozbil — umožnil občanům komunikovat přes hranice v reálném čase, obcházet institucionální filtry a sdílet syrové, „neověřené” informace. Když se lidé mohou svobodně vyjadřovat přes hranice, tradiční státní propaganda ztrácí účinnost — a podrobení internetu se stává prvním imperativem moderní politické kontroly.
