Krátce poté, co v červnu roku 1940 německý wehrmacht prakticky bez boje obsadil Paříž, předala vláda Sovětského svazu (16. června 1940) vládám tří tzv. pobaltských republik (Litva, Lotyšsko, Estonsko) nóty, v nichž je obviňovala z porušování smluv o vzájemné pomoci. Pak následovala invaze Rudé armády do těchto zemí.
Pobaltské státy byly historicky součástí Ruska
Sovětské velení vyčlenilo pro okupaci Pobaltí masivní uskupení, jemuž poměrně slabé ozbrojené síly pobaltských zemí neměly šanci čelit: tři armády, jedenáct vojenských sborů, přes třicet divizí – celkem téměř půl milionu vojáků.
Již od podzimu roku 1939 byly v pobaltských republikách dislokované sovětské vojenské síly v počtu cca 65 000 vojáků. Do 21. června 1940 sovětská vojska de facto téměř bez odporu proces okupace Pobaltí ukončila.
Ve druhé polovině 20. století, u vědomí rizika přicházejícího válečného konfliktu v Evropě, vyhlásily pobaltské státy neutralitu, která však vzhledem k jejich poloze mezi Německem a Sovětským svazem neměla reálné vyhlídky na to, že bude respektována a zachována.
V tajném dodatku sovětsko-německé smlouvy o neútočení (tzv. Pakt Molotov-Ribbentrop) z 23. srpna 1939 byly Litva, Lotyšsko a Estonsko zařazeny do sovětské sféry vlivu. K tomu je třeba doplnit podstatné: Území těchto států bylo před rokem 1918 po dlouhá století součástí carského Ruska.
Návrat ke Curzonově linii
Pakt Molotov – Ribbentrop je v současné době obestřen řadou mýtů a jeho interpretace v českých médiích je značně tendenční. Proto je na místě učinit k němu pár krátkých poznámek: Východní hranice Sovětského svazu definovaná tímto paktem nebyla ničím jiným, než návratem k tzv. Curzonové linii – tedy demarkační linií (mezinárodním návrhem hranic) mezi Polskem a Sovětským svazem po první světové válce ze strany vítězných Dohodových mocností (zejména Velké Británie). Vytyčila ji Rada Dohody dle usnesení z 8. prosince 1919.
Tím, kdo tuto linii nedodržel, nebyl Sovětský svaz, ale Polsko v roce 1920 v rámci tzv. rusko-polské války. Po uzavření Rižského míru v březnu 1921, poté co Polsko obsadilo některá ruská území, vedla hranice mezi Polskem a sovětským Ruskem mnohem východněji od Curzonovy linie.
Sovětský svaz podpisem Paktu Molotov – Ribbentrop se chtěl vyhnout zničujícím bojům na dvou frontách. V roce 1939 (od května do září, tedy v době jednání a podpisu Paktu) válčil – nakonec vítězně – po boku Mongolska (k čemuž ho zavazovala smlouva o vzájemné pomoci) v oblasti řeky Chalchyn proti útočícímu Japonsku.
Porážka v této válce Japonce odradila od toho, aby pak později v průběhu II. světové války napadli Sovětský svaz a sovětskému velení umožnila udržovat na Dálném východě omezenější vojenský kontingent a uvolnit mu ruce pro životně důležité protiněmecké operace.
Dohoda Molotov – Ribbentrop
Pakt Molotov – Ribbentrop a posun sovětských hranic na východ nejspíše zásadním způsobem přispěl k tomu, že Moskva nepadla již v roce 1941 na podzim v rámci Operace Barbarossa do rukou Němců, což by mohlo znamenat naprosto jiný průběh a výsledek II. světové války se všemi představitelnými konsekvencemi.
Mimochodem – nebýt Dohody Molotov – Ribbentrop, litevské hlavní město Vilnius by se dnes dost možná nacházelo v Polsku, stejně tak jako Lvov a většina území dnešní západní Ukrajiny. Ukrajina jako samostatný stát by s vysokou mírou pravděpodobnosti ani neexistovala. Ale zpět do Pobaltí.
Po sesazení Sovětskému svazu nepřátelských vlád následovaly v červenci 1940 ve třech pobaltských republikách pseudovolby toho typu, který známe ze socialistického Československa. V Litvě se jich zúčastnilo 1 386 569 oprávněných voličů, tj. 95,51 %.
Pro kandidáty promoskevského Svazu pracujícího lidu hlasovalo 1 375 349 voličů (99,19 %). Voleb do státní dumy Estonska se zúčastnilo 591 030 voličů (84,1 %). Pro kandidáty Svazu pracujícího lidu zde hlasovalo 548 631 voličů (92,8 %). V Lotyšsku se voleb zúčastnilo 1 246 214 voličů (94,8 %).
Pobaltí jako součást carské říše
Pro kandidáty prosovětského Bloku pracujícího lidu jich hlasovalo 1 155 807 (97,8 %). 21. července 1940 vznikly Estonská, Litevská a Lotyšská sovětská socialistická republika, jež požádaly o přijetí do svazku SSSR. V případě Litvy toto následně proběhlo 3. srpna, Lotyšska 5. srpna a Estonska 6. srpna 1940.
Sovětské vedení poté zahájilo posilování své vojenské přítomnosti na strategicky důležitém severozápadním směru. Vznikl Pobaltský vojenský okruh, později přejmenovaný na Pobaltský zvláštní vojenský okruh, jehož stav vzrostl z pěti na 25 divizí a 370 000 vojáků.
Proti němu stojící německá skupina armád Sever čítala na počátku operace Barbarossa v červnu 1941 30 divizí a 790 000 vojáků. Po útoku Němců během obranné operace v Litvě a Lotyšku probíhající od 22. června do 9. července 1941, utrpěl Severozápadní front, jak se po vypuknutí války Pobaltský zvláštní vojenský okruh přejmenoval, drtivou porážku. Již 1. července Němci obsadili Rigu. Severozápadní front ztratil na 200 000 vojáků, kdežto Němci jen cca 20 000.
Značná část Rusů vítala anexi Pobaltí jako odstranění dějinné nespravedlnosti, jež se Rusku stala po první světové válce, kdy přišlo o rozsáhlá území někdejší carské říše. Naopak značná část občanů pobaltských republik po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 vítala Němce jako osvoboditele.
Kolaborace s Němci v Pobaltí
Míra kolaborace s Němci dosáhla ve všech třech zemích gigantických rozměrů. Němci zformovali z Lotyšů dvě divize zbraní SS a z Estonců jednu. V Litvě vznikl sbor bojující po boku Wehrmachtu. Litevci, Lotyši i Estonci se nesmírně aktivně a nesmírně brutálním způsobem podíleli na hromadném vyvražďování svých židovských spoluobčanů, kteří byli ve všech třech pobaltských entitách v podstatě vyvražděni.
Mnoho pachatelů tohoto vražedného řádění uprchlo ke konci II. světové války na Západ, ale ti nejhorší trestu neunikli. V roce 1964, když se v Západním Německu začalo mluvit o tom, že by bylo dobré prohlásit nepotrestané nacistické zločiny za promlčené, rozhodlo tehdejší politické vedení Izraele o exemplární akci, která by tyto úvahy zarazila. Šlo o plán na likvidaci Řezníka z Rigy, Lotyše Herbertse Cukurse, které se před spravedlností skrýval v Brazílii.
Cukurs byl před válkou v Lotyšsku celebritou, byl to pilot, který podnikl sólové cesty do Gambie a Tokia. Hovořilo se o něm jako o lotyšském Charlesi Lindberghovi. Po 1. červenci 1941, kdy německá armáda za nadšeného uvítání místním obyvatelstvem napochodovala do Rigy, začaly orgie násilí, ve kterých hrál Cukurs hlavní roli. Speciální jednotky SS se v počtech zavražděných předháněly s místními nacisty.
Ti nejhorší se sešli v komandu vedeném lotyšským policistou Viktorsem Arājsem a Herberts Cukurs se brzy vypracoval na muže číslo dvě ve vedení tohoto gangu. První akcí lotyšských nacistů bylo vypálení rižských synagóg. Lotyšská verze křišťálové noci se vyznačovala hromadným naháněním Židů žijících v okolí do interiérů budov, jež byly vzápětí zapáleny.
Ihned poté se Cukurs a spol. zapojili do nahnání celé lotyšské židovské komunity do nově zřízeného ghetta v hlavním městě Rize. Nacházelo se tam více než padesát tisíc lidí. V rižském ghettu skončily i první transporty českých Židů.
Vraždění Židů Lotyši
Vlaky a nákladní auta navezly 8. prosince 1941 tisíce Židů z rižského ghetta do Rumbulského lesa. Němečtí esesáci za podpory lotyšských pomahačů pod vedením Arājse a Cukurse donutili děti, ženy a muže, aby se svlékli a postavili na okraj jam vykopaných v písčité půdě. Řady lidí kosených střelbou z kulometů padaly do příkopů. Za dva dny tu Němci a Lotyši povraždili 25 000 lotyšských Židů.
Cukurs se jako zástupce velitele podílel nejen na vraždění Židů v Lotyšsku, ale později také v Bělorusku. Na sklonku války odjel s falešnými doklady a penězi uloupenými židovským obětem do Francie. Odtud pak uprchl do Brazílii, kde jej čekalo skoro dvacet let klidného života.
Než si ho tam našlo komando Mosadu, vylákalo jej do Uruguaye a tam jej poslalo, za pomoci kladiva a dvou výstřelů, kam patřil, do pekla. Měla to být zejména zpráva uprchlým nacistům, že na ně Židé nezapomněli, ale také Západnímu Německu, že i v případě uvažovaného promlčení válečných zločinů čeká jejich pachatele smrt. Ale zpět k válečnému vývoji:
V červenci 1941 Německo začlenilo celé pobaltské území do svého Reichskommissariatu Ostland. Do podzimu 1941 německá armáda fakticky ovládla celé Pobaltí. Od prolomení blokády Leningradu začátkem roku 1944 do podzimu Sovětský svaz postupně dobyl území pobaltských států zpět a uvěznil zde zbývající německé síly v tzv. Kurlandské kapse, a to až do jejich formální kapitulace v květnu 1945. Litva, Lotyšsko a Estonsko pak zůstaly součástí Sovětského svazu, se souhlasem USA a Británie, až do roku 1991.
Nacisté z jednotek SS jsou v Pobaltí dnes celebrity
Válečnými migračními přesuny, válečnými operacemi a vyvražděním Židů ztratily pobaltské státy přes 20 procent obyvatel. Tento úbytek obyvatel byl nahrazen přistěhovalci z jiných oblastí Sovětského svazu. Po roce 1944 se v pobaltských svazových republikách usadilo zejména velké množství Rusů, kteří sem přicházeli především jako dělníci v rámci industrializace dosud prakticky výhradně agrárních regionů.
Z evropských národů hráli v oblasti kolaborace s Němci během druhé světové války občané pobaltských států prim. V německých ozbrojených silách a policejních formacích sloužilo asi 110 000 Lotyšů, což bylo více než 5 procent všech lotyšských obyvatel. 15. lotyšská divize SS se účastnila obléhání Leningradu, bojů v Courlandské kapse, obrany Pomořské zdi i obrany Berlína na konci války a byla úplně zničena. 19. lotyšskou divizi zlikvidovala Rudá armáda v květnu 1945 v Kuronsku.
Němci zformovali jednu divizi SS i v Estonsku (20. divize SS) a celkem 70 000 Estonců bylo naverbováno do německých ozbrojených sil. V Litvě postavili Němci kolaborantské Teritoriální obranné síly bojující proti Rudé armádě. Současné politické reprezentace Litvy, Lotyška a Estonska i značná část jejich obyvatel se k nacisticko-kolaborantskému odkazu svých předků dodnes hrdě hlásí.
V Lotyšsku i Estonsku se každoročně za účasti nejvyšších politických elit konají pochody připomínající a oslavující lotyšské příslušníky jednotek Waffen-SS. Estonsko již před více než deseti lety zákonem vyznamenalo tamní příslušníky SS, kteří přísahali věrnost Adolfu Hitlerovi, coby bojovníky za svobodu, kteří se zasloužili o estonskou nezávislost.
Připomeňme, že Němci Estonce nasazovali třeba při likvidaci židovských ghett v Polsku a že estonská divize SS později působila i v Protektorátu Čechy a Morava. I v Estonsku se pravidelně konají setkání bývalých estonských příslušníků SS, resp. oslavná shromáždění na jejich počest.
Dodejme, že toto vše se dělo a děje za přihlížení a blahosklonného mlčení orgánů Evropské unie, jejímiž členy všechny tři pobaltské státy jsou. A že tolerováno je i to, že desítky tisíc převážně ruskojazyčných obyvatel Lotyšska, kteří se do země přistěhovali vletech 1940 - 1941 a 1944 - 1991, včetně jejich potomků, kteří se již v Lotyšsku narodily, nedostaly po roce 1991 lotyšské státní občanství.
Se všemi důsledky: nemohou zastávat veřejné funkce, a hlavně nemají aktivní ani pasivní volební právo. Lotyšský parlament po obnovení nezávislosti totiž v roce 1991 schválil zákon, který udělil občanství pouze těm občanům a jejich potomkům, kteří v Lotyšsku žili již v meziválečném období. V důsledku toho se „neobčany“ stala celá třetina obyvatel země, kteří se do země přistěhovali v době, kdy bylo Lotyšsko součástí Sovětského svazu (1940-1941 a 1944-1991). A nejde jen o etnické Rusy a jejich potomky.
Etničtí Rusové tvoří zhruba čtvrtinu ve dvoumilionové populaci Lotyšska. Když připočteme etnické Bělorusy, jde zhruba o třetinu obyvatel Lotyšska. A opět, Evropská unie toto flagrantní pošlapávání základních občanských a politických práv toleruje, nebo spíše podporuje. Protože je dominantně zaměřeno protirusky. Dvojí metr jako vyšitý.
Většina dosavadních českých vlád k tomu rovněž mlčela, a ta poslední, Fialova, dokonce opakovaně označuje pobaltské státy, otevřeně adorující vlastní nacistickou minulost po boku Hitlerovy Třetí říše, jako naše strategické spojence. I to je dobré si v souvislosti s klíčovými daty moderních dějin Litvy, Lotyšska a Estonska připomenout.
Pokud se chcete o této historické události dozvědět více stačí otevřít Bránu poznání.
