„Prezidentský úřad je těžký a odpovědný a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již nestačím, a proto se vzdávám. Byl jsem čtyřikrát zvolen prezidentem naší republiky: snad mi to dává legitimaci, abych vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“
Abdikace Masaryka
Tato slova napsal prezident Masaryk ve své abdikační listině, když se 14. prosince 1935 definitivně vzdal svého úřadu. Za svého nástupce explicitně doporučil (tehdejšího ministra zahraničních věcí) Edvarda Beneše, o kterém byl přesvědčen, že udrží kontinuitu jeho politiky a státně-politické deologie. Tedy zejména výrazná orientace na západní „spojence“ a v domáci politice antitradicionanalistický (levicový) liberalismus.
Se slovy „Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře, a dá-li Bůh, budu se na vás ještě chvíli dívat, jak to vedete“ uklidňoval veřejnost, jejíž velká část přijímala zprávu, že odchází z čela státu, velmi smutně, jelikož ve společnosti i mezi politickými elitami panoval většinou konsensus v tom smyslu, že Masaryk má býti „doživotním prezidentem“ První Československé republiky.
Edvard Beneš působil těsně po boku Tomáše Garrigue Masaryka desítky let, byl jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů první Československé republiky.
Benešovo následnictví
V letech 1918–1935 byl nepřetržitě ministrem zahraničí – bez ohledu na konkrétní politickou podobu jednotlivých vlád. V letech 1921–1922 zastával navíc vedle toho i funkci předsedy vlády. Poslancem parlamentu byl v letech 1919–1926 a 1929–1935 V době studií byl příznivcem sociální demokracie, ve které působil také jeho bratr Vojta Beneš. Byl i přispěvatelem sociálně-demokratických deníků Právo lidu a Rovnost.
Po návratu ze studií v Paříži v roce 1908 se však (pod vlivem profesora T. G. Masaryka) zapojil do stranického života České strany pokrokové, kde se mj. podílel na formulování volebních programů. Po vzniku Československa byl členem (a nějakou dobu i místopředsedou) Československé strany národně sociální.
Beneš - z hlediska nástupnictví – nebyl vždy Masarykovou „první volbou“. Zejméan proto, že nedisponoval zdaleka takovou veřejnou podporou a respektem politické třídy jako samotný „prezident- osvoboditel“. Masaryk - i rozhodující politické síly – dlouhou dobu jasně akceptovali, že druhým československým prezidentem bude dlouholetý premiér a předseda agrátní strany Antonín Švehla. Ten ovšem v roce 1933 (předčaasně) zemřel.
Bylo však „Benešovo následnictví“ výsledkem konsensu napříč politickým spektrem a občanskou veřejností? Byla jeho volba, která proběhla 18. prosince 1935 ve Vladislavském sále Pražského hradu formální a hladkou záležitostí? Zdaleka ne.
Kandidát socialistů
Část tehdejší vládní koalice, kterou tvořila agrární strana, národní socialisté, lidovci, sociální demokraté a živnostenská strana, vystupovala proti Benešově kandidatuře s tím, že je „kandidátem socialistů“, jejichž vliv by jeho zvolením do čela státu „hrozivě stoupl“.
Proti Benešovi se stavěla zejména agrární strana (a zejména její pravicové konzervativní křídlo) a živnostenská strana – a rovněž dvě výrazné opoziční strany: Kramářovo národně konzervativní Národní sjednocení a Národní obec fašistická generála Gajdy.
Krátce se uvažovalo o tom, že tato aliance bude na prezidenta kandidovat legendu českého národního odboje, Muže 28. října a prvního československého premiéra Karla Kramáře, ale ten (tehdy už ve vysokém věku a se zdravotními problémy) nakonec odmítl.
Stejně tak jako historik Josef Pekař, Emil Hácha či ředitelem Živnobanky Jaroslav Preiss. Jakýmsi „náhradním“ prezidentským kandidátem národně konzervativního (tzv. prosincového) bloku se tedy nakonec stal botanik, profesor Bohumil Němec, dlouholetý člen, poslanec a senátor za Národní sjednocení (dříve Československá národní demokracie).
Bylo tedy evidentní, že o tom, kdo se stane druhým československým prezidentem, rozhodnou hlasy poslanců a senátorů antisystémové opozice: Komunistické strany Československa, slovenských (a maďarských) autonomistů a Henleinovy Sudetoněmecké strany (která v roce 1935 zvítězila ve volbách do Poslanecké sněmovny).
Beneše podpořili komunisté
Ačkoli vládní strany a okolí Masarykova Hradu popíraly, že by o podpoře Beneše jednaly s komunisty, skutečnost byla odlišná. Již několik týdnů před Masarykovou abdikací jednal s vedoucími komunistickými představiteli (hlavně s Rudolfem Slánským) kancléř prezidenta Přemysl Šámal, aby Benešovi zajistil podporu již v prvním kole volby. Komunisté tehdy potvrdili ochotu Beneše podpořit, bude-li proti němu postaven kandidát pravice.
V den samotné volby prezidenta vydal Ústřední výbor Komunistické strany Československa provolání: „Dojde-li v prezidentských volbách k bojovému hlasování, přičemž rozhodují naše hlasy, podpoříme kandidaturu dr. Edvarda Beneše. K tomu rozhodnutí nás vede jediný důvod – zmařit vítězství reakce…“
Co dalšího předcházelo samotném u momentu volby Masarykova prezidentského nástupce? Už během podzimu roku 1935 vedl Edvard Beneš otázce rozhovory s Milanem Hodžou, tehdejším předsedou vlády a předním představitelem agrární strany. Dohodli se, že Hodža na post prezidenta kandidovat nebude. Což ovšem neznamenalo, že agrární strana, speciálně její protibenešovské křídlo okolo (pozdějšího premiéra) Rudolfa Berana, nebude hledat jiného kandidáta.
Amnestie pro komunisty
Tím se nakonec – poněkud překvapivě – stal právě profesor Bohumil Němec, který byl jeden čas i rektorem Univerzity Karlovy. Bohumil Němec kandidaturu přijal 6. prosince 1935 – tedy v době, kdy ještě Masarykova rezignace nebyla oznámena veřejnosti. Komunisté s nominací vlastního kandidáta váhali, protože měli čerstvou negativní zkušenost s neúspěchem svého lídra Klementa Gottwalda v prezidentské volbě z roku 1934.
Proto Komunistická strana Československa nakonec upřednostnila politický výměnný obchod s Masarykem a Benešem, kdy odstupující prezident v den své rezignace podepsal amnestii a abolici pro všechny vězněné a trestně stíhané komunistické představitele výměnou za hlasy komunistů pro Beneše.
Byla propuštěny desítky vězněných komunistů a předáci strany – trestně stíhaní poslanci Gottwald a Kopecký - se mohli vrátit z Moskvy domů zúčastnit se prezidentské volby. Edvard Beneš dokonce jednal o své případné podpoře i s Konrádem Henleinem. Sudetoněmečtí nacisté se ovšem rozhodli, že ve volbě nepodpoří žádného kandidáta.
Dílčím vítězstvím pro Beneše bylo ovšem prohlášení, že henleinovci zvolí taktiku tzv. bílých lístků, což znamenalo propadnutí jejich hlasů a matematickou výhodu pro Masarykova nominanta. A tak Benešovi zbývalo ještě získat na svou Slovenskou lidovou stranu Andreje Hlinky.
Samotný předseda strany Andrej Hlinka Beneše – eufemisticky řečeno – příliš „nemusel“ a údajně se nechal slyšet, že než Beneše radši zvolí dřevo.
Beneše podpořil Tiso
Velkým dějinným paradoxem je to, že velkým zastáncem podpory Beneše a tím, kdo ji nakonec ve straně prosadil, byl budoucí prezident válečného Slovenského štátu Jozefem Tiso, který si to poté až do konce svých dní vyčítal. Nejenom pro to, že mu po válce prezident Beneš odmítl udělit milost a fakticky jej tak poslal na popraviště.
Vedle Tisa pomohl Benešovi zajistit podporu slovenské lidové strany Vatikán, konkrétně pražský papežský nuncius Saverio Ritter a část českého a slovenského kléru. Velmi důležitá byla i osobní schůzka Beneše s Hlinkou, ke které došlo jeden den před volbou prezidenta. Během této schůzky se Beneš zavázal, že nebude klást překážky decentralizaci státu, což Hlinka (mylně) chápal jako závazný příslib autonomie pro Slovensko.
Mimochodem – podporu křesťanských stran (českých a slovenských lidovců) Benešovi označovalo Národní sjednocení za ostudu. Pozastavovalo se zejména nad tím, jako mohou deklaratorně křesťanské strany se nad tím podporovat kandidáta, který byl dlouholetým členem politického subjektu (národních socialistů) známého svým ostře protináboženským a proticírkevním postojem.
Protikandát Bomumil Něměc kandidaturu stáhl
V předvečer samotné volby – 17. prosince 2025 - vydal Ústřední výbor Komunistické strany Československa definitivní doporučení (de facto příkaz) svým poslancům a senátorům hlasovat pro Beneše. Bohumil Němec následně svou kandidaturu stáhl.
Agrárníci a živnostníci - ve snaze nebýt na straně poražených - se večer před volbou setkali s Benešem a slíbili mu rovněž své hlasy. Jediným oficiálním kandidátem v den volby, 18. prosince 2025, byl tedy Edvard Beneš.
Prezident byl v období První Československé republiky volen parlamentem - volen Národním shromážděním. Při této volbě byla nutná přítomnost nadpoloviční většiny (226) souhrnného počtu členů obou komor (450).
Pro zvolení v prvním a druhém kole byla třeba třípětinová většina přítomných. Pokud v prvních dvou kolech nebyl nikdo touto většinou zvolen, následovalo kolo třetí, kde se rozhodovalo mezi dvěma kandidáty s nejvyšším počtem hlasů. A když by ani toto třetí kolo nevedlo ke zvolení, rozhodoval by los.
Prezidentem mohl být zvolen občan Československé republiky, který dosáhl minimálního věku 35 let (což byla hranice zvolená při tvorbě Ústavy speciálně kvůli Benešovi pro případ, kdyby Masaryk zemřel krátce po jejím přijetí v roce 1920).
Zvolen jasnou většinou
Prezidentem mohla být jedna a tatáž osoba zvolena maximálně dvakrát po sobě. Toto ustanovení se nevztahovalo na prezidenta Masaryka, který mohl kandidovat – a být opakovaně volen - do konce svého života.
Prezidentská volba tedy proběhla ve Vladislavském sále Pražského hradu na společné schůzi obou komor parlamentu vedené předsedou Poslanecké sněmovny Janem Malypetrem. Společného hlasování Poslanecké sněmovny a Senátu se zúčastnilo se 440 z celkových 450 volitelů. Do Vladislavského sálu se dostavilo 296 poslanců (z celkových 300) a 144 senátorů (z celkových 150). Např. Karel Kramář se omluvil ze zdravotních důvodů. Beneš nakonec získal 340 hlasů. Ve volební urně bylo dále 76 bílých lístků (vesměs od henleinovců) a také 24 lístků s hlasy pro odstoupivšího Bohumila Němce (ponejvíce od zákonodárců Národního sjednocení).
Sebral Hanku a vybral banku a odletěl do Londýna
Edvard Beneš tak byl zvolen druhým československým prezidentem a následně ve Vladislavském sále složil prezidentský slib. Po svém zvolení zhlédl vojenskou přehlídku na třetím nádvoří Pražského hradu a poté odjel do Lán za (nyní již bývalým) prezidentem Masarykem.
První prezidentské období Edvarda Beneše bylo přerušeno 30. září 1938, kdy na Pražský hrad dorazila zpráva o výsledku Mnichovské konference. Po jejím prostudování se Beneš rozhodl abdikovat a nadiktoval abdikační prohlášení.
Svůj další pobyt na Hradě omezil na nejnutnější dobu, do jmenování Syrového vlády 4. října. Dne 5. října odstoupil z funkce. Nechal si převést jeden milion korun v britských librách na své konto v londýnské bance a 22. října 1938 s manželkou Hanou odletěl do Londýna. Jednalo se o první Benešovu cestu letadlem.
Tehdejší Chamberlainova britská vláda si vymínila, že Beneš nebude v Londýně politicky aktivní, s čímž souhlasil, neboť měl v úmyslu přesunout se do amerického Chicaga, kde měl přislíbeno místo profesora politických věd na Chicagské univerzitě.
V čele zahraničního odboje
Dne 18. dubna 1939 – měsíc po zahájení okupace českých zemí Německem - Edvard Beneš v Chicagu oznámil zástupcům několika českých a slovenských krajanských organizací, že přijímá jejich výzvu, aby se ujal vedení československého zahraničního odboje.
Stojí za připomenutí, že všechny politické strany, které se v roce 1935 veřejně stavěly proti volbě Beneše československým prezidentem (byť jej některé z nich nakonec ve volbě podpořily) - tedy agrární strana, národní demokraté (Národní sjednocení), živnostenská strana a slovenská lidová strana, byly po druhé světové válce a osvobození Československa zakázány.
Ale to už je všechno zase trochu jiná historie…
