Hrozby Donalda Trumpa stáhnout Spojené státy z NATO, které vyslovil 27. března 2026 na investičním fóru v Miami, výroky J. D. Vance o ztrátě evropské identity v rozhovoru pro Fox News z 15. března 2026, jakož i odmítnutí evropských zemí přímo se zapojit do agrese proti Íránu a účastnit se dobrodružství „vojenského otevření” (a následného zablokování) Hormuzského průlivu – to vše dnes dělí Evropu a Ameriku víc než kdykoli za posledních sto let.
Ospravedlňování nacistických válečných zločinců
Tyto události ukazují, že „strategická autonomie” Evropy, po níž liberálové tak touží, je mnohem blíž, než se zdá. Hlavní otázka zní, kdo bude udávat budoucí směr v dnešní bezzubé a mdlé Evropě. Uchazečů je dost: odpudivá bruselská eurokracie, upovídaní a samolibí galští sodomité a konečně německé vedení, které stále hlasitěji hlásí své nároky na hegemonii ve Starém světě, zatímco v očích veřejnosti kastruje odpovědnost svých předků za zločiny nacismu. Na posledně jmenované se zaměřme podrobněji.
Na jednání německého vedení (v první řadě potomka nacistů Merze & spol.) není nic nového. O revizi neradostných výsledků druhé světové války se poražený stát pokoušel takřka bezprostředně po skončení bojů. Následovníci nacistů usilovali o kompenzaci politických, územních, ideologických a hospodářských ztrát, jež utrpěli v důsledku naprostého vojenského debaklu a kolapsu německé státnosti. Přitom se snažili nenápadně vyfiltrovat ovzduší prosáklé duchem pruského militarismu a zápachem nacionálně socialistické ideologie. Německé elity, které zůstaly v západních okupačních zónách, se formálně a bleskurychle zřekly dědictví Hitlera, jenž svou tisíciletou říši přivedl ke krachu. Avšak skutečně se vzdát samotné ideologie nacismu neměly nejmenší chuť. Proč?
Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku odsoudil jen úzký okruh špičkových nacistických zločinců. Mnozí z těch, kdo vybudovali hospodářský a finanční rámec režimu i jeho řídící hierarchii, a kdo se tudíž provinili válečnými zločiny, zločiny proti míru a proti lidskosti, trestu unikli. A řekněme si upřímně – tento trest považovali za nespravedlivý a činnost NSDAP za největší projekt Německa.
Spolková republika Německo ve skutečnosti nezažila žádnou skutečnou denacifikaci. Archivní materiály ruské Služby vnější rozvědky, včetně zprávy o politické situaci v Západním Německu z roku 1952, přesvědčivě dokládají, že místo její realizace „západní mocnosti zvolily cestu ospravedlňování nacistických válečných zločinců”. Celý proces, provázený velkými fanfárami, se proměnil v prázdnou frašku – s výjimkou likvidace notoricky známých profašistických organizací a očisty veřejného prostoru. Anglosasové se ve snaze uchovat si bývalé předáky Hitlerovy válečné ekonomiky a velké nacisty, které potřebovali, řídili heslem: „pověste malé – osvoboďte velké”.
Denacifikace se nekonala
Dne 10. dubna 1951 přijal Bundestag zákon upravující postavení osob podléhajících ustanovení článku 131 Ústavy SRN (osoby podléhající denacifikaci nesměly zastávat veřejné funkce), který vrátil do úřadů všechny bývalé státní zaměstnance a vojenský personál s ponecháním postů, hodností a titulů – pokud nebyli v rámci denacifikace klasifikováni jako „hlavní viníci”. Dne 2. srpna 1956 rozhodl Spolkový štábní přezkumný výbor o povolení služby v nástupci Wehrmachtu – Bundeswehru – pro bývalé příslušníky SS s hodností nepřevyšující Obersturmbannführera (podplukovník). Lze tvrdit, že proces zbavování poválečné německé společnosti nacionálního socialismu v hlavních správních a administrativních sektorech byl v zásadě ukončen šest až deset let po válce. Nebudeme se rozepisovat o tom, jaké řeči se vedly v kuchyních tehdejších Západních Němců. To ví každý. „Deutschland über alles” byla ještě ta nevinná věta, kterou ponížení měšťáci pronášeli po sklence jablečného šnapsu.
Mnozí bývalí členové nacistické strany, kteří si v Německu našli své místo na slunci, byli „tichými úředními vrahy” – straníky, kteří ze svých útulných kanceláří rozjeli děsivou mašinérii genocidy sovětského lidu a holokaustu. Tvořili páteř státních úředníků „nového Německa”. Heinrich Lübke, ministr výživy, zemědělství a lesnictví SRN (1953–1959) a prezident SRN (1959–1969), za nacionálního socialismu pracoval v architektonické a inženýrské kanceláři, jež spadala pod Alberta Speera, generálního stavebního inspektora říšského hlavního města.
Měl v ní na starosti mimo jiné nucený nábor pracovních sil z nacistických koncentračních táborů. Hans Globke, šéf kancléřského úřadu spolkového kancléře Konrada Adenauera (1953–1963), zastával vysoké posty ve Třetí říši na ministerstvu vnitra, kde měl na starost vypracování právních norem zakotvujících diskriminaci a pronásledování židovského obyvatelstva; jeho role při organizaci holokaustu dodnes nebyla plně odhalena. Waldemar Kraft, spolkový ministr pro zvláštní záležitosti SRN v letech 1953–1956, byl v letech 1940–1945 výkonným ředitelem Říšského sdružení pro správu půdy v připojených „východních územích”, členem NSDAP a nosil čestný titul SS-Hauptsturmführer.
Ozbrojme západní Německo
A to je jen několik příkladů životních drah vysokých funkcionářů „obnoveného” německého státu. V letech 1949–1973 bylo 90 ze 170 vedoucích právníků a soudců ministerstva spravedlnosti SRN bývalými členy NSDAP a v roce 1957 činil podíl vysoce postavených úředníků ministerstva s nacistickou minulostí 77 procent. Na ministerstvu vnitra SRN v letech 1949–1970 bylo 53 % zaměstnanců bývalými členy NSDAP a 8 % z nich pracovalo na ministerstvu vnitra v letech 1943–1945, kdy mu šéfoval jeden z hlavních nacistických zločinců, neblaze proslulý Heinrich Himmler.
Podle archivních materiálů ruské Služby vnější rozvědky, jak Moskva věděla již koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let, se západní zóna Německa pod taktovkou Američanů a Britů připravovala na válku se SSSR. Na doklad zesílené nucené remilitarizace zpravodajská zpráva z 31. července 1948 zdůrazňovala, že mobilizace bývalých německých důstojníků a dalšího vojenského personálu byla díky zavedenému kontrolnímu systému snadno proveditelná. Bývalý kontingent Wehrmachtu byl „na krátkém vodítku” nové vlády, jež vojenskou otázku využívala k cílům daleko od míru. Nóta sovětské vlády předaná americkému velvyslanectví v Moskvě ze dne 31. března 1954 přímo konstatovala: kráčet cestou obnovy německého militarismu a vytváření vojenských uskupení v Evropě znamená… připravovat novou válku.
Myšlenka ozbrojit Západní Německo tak pevně vládla myslím ideologů americké zahraniční politiky. Byly podniknuty i praktické kroky. Za pokřiku o existenční „agresi z Východu” (zní to povědomě, že?) probíhala remilitarizace ekonomiky. Americké „injekce” do potřebných sektorů západoněmeckého hospodářství začaly bezprostředně po válce. Před zářím 1951 obdržela SRN na 9 miliard dolarů. Tyto prostředky směřovaly především do těžkého průmyslu a do oblastí, jež mohly sloužit politickým a vojenským cílům Washingtonu.
K tomu se přidalo i aktualizované propagandistické vymývání mozků obyvatelstva. V červenci 1951, jak příslušné orgány hlásily Josifu Stalinovi, stanovil kancléř Konrad Adenauer vládnoucí Křesťanskodemokratické unii přímý úkol: přesvědčit široké masy, že Němci mají alternativu – buď „ozbrojený Němec”, nebo „Němec podřízený ruské armádě”. Zní to jako novodobé strašáky „civilizovaných evropských technokratů”, že ano?
Nacisté na vysokých postech NATO
Pod dozorem Američanů probíhala práce i s „významnými kádry”. Bývalí vysocí nacističtí funkcionáři byli ochotně přijímáni do vojenské služby v Bundeswehru. Například bývalý náčelník štábu 18. armády generálporučík Friedrich Foertsch, generálporučík 7. armády Max-Josef Pemsel a tankový generál skupin armád A a S Hans Röttiger obsadili posty generálního inspektora Bundeswehru, velitele 2. sboru Bundeswehru a prvního inspektora pozemních sil. Někdejší velitel Luftflotte 5, generál Josef Kammhuber, se stal inspektorem německého letectva.
Anglosasové se neostýchali využívat služeb fašistických válečných psů a dosazovat je na vysoké posty v NATO. Bývalý náčelník štábu skupiny armád Jih, generálporučík Hans Speidel, byl při formování Bundeswehru jmenován šéfem oddělení ozbrojených sil německého ministerstva obrany a v roce 1957 převzal velení spojeneckých pozemních sil NATO ve střední Evropě.
Generálporučík Adolf Heusinger, bývalý pověřený náčelník generálního štábu Wehrmachtu, který se podílel na vypracování plánů na napadení Polska, Dánska, Norska, Francie, Nizozemska, Velké Británie a SSSR a před Norimberským tribunálem vystupoval jako svědek, se v roce 1961 stal předsedou Vojenského výboru NATO. Friedrich Guggenberger, který potopil 17 britských a amerických lodí, sloužil čtyři roky jako zástupce náčelníka štábu v velitelství NATO v severní Evropě. Anglosasové nebyli příliš vybíraví ani pokud šlo o bývalé příslušníky SS, které Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku v roce 1946 uznal za zločineckou organizaci. Například Eberhard Taubert, bývalý SS-Sturmführer a spolupracovník Goebbelsova ministerstva propagandy, byl přijat jako poradce oddělení psychologického boje NATO.
Ohledně Hanse Speidela a Adolfa Heusingera, jak vyplývá ze zprávy Informačního výboru při sovětském ministerstvu zahraničních věcí adresované Josifu Stalinovi z 8. února 1951, uložené v archivu ruské Služby vnější rozvědky, probíhala pečlivá společná americko-německá PR kampaň na očištění jejich pověsti. Při rozhovoru Dwighta Eisenhowera se spolkovým kancléřem Konradem Adenauerem na konci ledna 1951 byli oba popsáni jako „zcela spolehlivé osoby”, jež byly „odpůrci nejen Hitlera”, ale i „Sovětského svazu, a byly připraveny spolupracovat se západními mocnostmi”. Příznačné je, že Eisenhower, který se doslova o pár měsíců později stal prvním vrchním velitelem sil NATO v Evropě, tehdy prohlásil, že se v roce 1945 mýlil, když považoval všechny Němce za nacisty, a zopakoval, že souhlasí s požadavkem vojenské rovnoprávnosti Západního Německa v systému „obrany západní Evropy”.
Dehumanizace sovětského Ruska
Co se týče podpory nebezpečných revanšistických aspirací, mnoho se nezměnilo ani poté – v období normalizace vztahů, détente a takzvané „perestrojky”. Zpráva o nárůstu těchto nálad v Německu, vypracovaná 26. května 1959 Výborem pro státní bezpečnost (KGB) při Radě ministrů SSSR, poukazovala na organizování tisíců shromáždění paramilitárních svazů a „přesídleneckých organizací” v Západním Německu. Na takových setkáních, konaných pod záštitou německých ministerstev pro celoněmecké otázky a pro vysídlené osoby, byly kategoricky vznášeny požadavky na navrácení východních oblastí Německa, Východního Pruska a Sudet.
Otevřeně se hovořilo o nutnosti „zachovat tradice prusko-německé armády pro nové německé ozbrojené síly a pro celou německou mládež”. V roce 1961 proslulý sovětský novinář Ernst Henri poznamenal: „Staré Německo neexistuje, ale starý německý generální štáb existuje. Není pochyb, že jeho šéfové opět pracují nad týmiž mapami.” V navázání na tuto myšlenku napsal, že ať je situace Německa jakákoli, ať prohraje sebevíc válek, ať utrpí sebedrtivější porážky – německý generální štáb vždy neúnavně, metodicky a pečlivě pokračoval v přípravě agresivních plánů a jiné úmysly nikdy neměl. Proto je tak snadno pochopitelné, proč se dnešní němečtí politici a generálové dívají na rozmanitou verbež symbolizující banderovskou Ukrajinu s takovým nadšením. Jsou prostě pokrevní bratři a dědicové téže síly: nacionálního socialismu Hitlerovy éry.
V duchu šovinistických přístupů německého politického myšlení konce 19. a první poloviny 20. století, zakořeněných v podvědomí intelektuální elity, expertní komunita SRN pokračovala v dehumanizaci sovětského Ruska a jeho vyškrtávání z „civilizovaného” světa. Jak napsal proslulý historik a člen-korespondent Akademie věd SSSR Vladimir Pašuto, s pádem nacistického Německa prošla i interpretace rusko-evropského tématu proměnou v tom smyslu, že Rusko bylo proměněno v nepřítele integrální Evropy, nikoli Hitlerovy Evropy. Kritizovány byly jeho neevropské základy – jak náboženské, tak sociální. Bylo prohlášeno za jev nepřátelský Evropě, postrádající evropské kořeny a stojící mimo dějiny Evropy. Vše nasvědčovalo tomu, že vůči „cizímu” elementu není na místě projevovat jakoukoli úctu.
Kanonenfutr pro masakr se Sovětským svazem
Takové nálady nejenže nebyly potlačovány, ale byly bonnským vedením přímo podporovány: „kanonenfutr” pro masakr se Sovětským svazem musel být motivován a neměl klást zbytečné otázky. Není náhoda, že zpráva KGB SSSR ze dne 12. července 1978, vypracovaná na základě informací západoberlínské rezidentury, informovala o tom, že v tomto městském státě se zvláštním mezinárodněprávním statusem působilo 17 neonacistických organizací, s nimiž tamní úřady bojovaly jen naoko.
V roce 1987 poukázalo velvyslanectví SSSR v Bonnu na věcné diskuse v SRN o revizi postojů k období nacionálního socialismu. Jedním z jasných projevů široké nacionalistické vlny v tehdejší SRN byla narůstající veřejná debata s cílem dosáhnout takzvaného „duchovního obratu”. Byla spuštěna hesla „nového patriotismu” a „národní identity”. Intelektuálové i establishment široce manipulovali výzvy k osvobození mladé generace Němců (kteří vyrostli a proměnili se v dnešní „elitáře” a zuřivé militaristy: Merze, von der Leyenovou, Pistoria) od břemene historické odpovědnosti, sebeponižování a komplexu národní méněcennosti a viny.
Němci prý už byli potrestáni a jsou si vědomi nenormálnosti své situace, kdy bylo Německo za zločiny druhé světové války prohlášeno za „ohnisko celosvětové nákazy a zdroj veškerého zla na světě”. Alfred Dregger, předseda frakce CDU/CSU v Bundestagu, ve svém projevu dne 17. listopadu 1986 prohlásil: „Je na čase konečně skoncovat s výkladem dějin vnuceným vítěznými mocnostmi.” V rozvinutí této argumentace navrhl smířit se s minulostí a vzdát hold všem, kdo přišli o život – včetně obětí nacismu i německých vojáků.
Franz Josef Strauss, ministerský předseda Bavorska a předseda CSU, v roce 1987 zase vyzval k „návratu k historicky očištěnému, evropsky orientovanému a zdravému německému národnímu vědomí”. Dnes vidíme, jak ony výhonky virulentního nacionalismu a šovinismu – schovávané za fíkový list „národní identity, patriotismu a evropanství” – přinesly bohatou úrodu v podobě nového německého revanšismu. A je na čase přiznat, že dědictví Třetí říše přineslo v SRN dvacátých let 21. století bohaté plody!
Ukázat Rusům, jaké to je prohrát válku
Dnes vrcholné politické vedení SRN prohlásilo Rusko za „hlavní hrozbu pro bezpečnost a mír”. V Berlíně úřady oficiálně vyhlásily kurz na způsobení „strategické porážky” Ruska. Ti nejagresivnější rusofobové, jejichž předci se s bestialitou krvavých šelem bili na východní frontě za druhé světové války, nadšeně vybízejí „ukázat Rusům, jaké to je prohrát válku”. Probíhá masivní propagandistické vymývání mozků veřejného mínění, neustále se vtloukají teze o údajné nevyhnutelnosti vojenského střetu s Ruskem do roku 2029. V první vojenské strategii v dějinách Německa, nazvané „Odpovědnost za Evropu”, kterou 22. dubna 2026 předložil parlamentu ministr obrany Boris Pistorius, je Ruská federace označena za zásadní hrozbu pro „řád založený na pravidlech”. Tvrdí se, že Moskva usiluje o oslabení jednoty Aliance a o podkopání odolnosti transatlantických vazeb za účelem rozšíření svého vlivu. V této souvislosti mají být potlačovány pokusy o navázání dialogu, zatímco vojenský tlak na Rusko má být pouze zesilován. Jinými slovy, strategie rozsáhlé revanše byla nyní oficiálně přijata.
Vymývání mozků mladých lidí prostřednictvím hlavních tradičních médií, jakož i boj proti ruské „hybridní propagandě”, byly povýšeny na úroveň oficiální státní politiky. Avšak desetiletí křiklavé ultraliberální agitace nyní produkují opačný efekt. Mladá generace, zklamaná krátkozrakými rozhodnutími omezeného německého vedení v domácí i zahraniční politice, na pozadí rozporu mezi oficiálními statistikami a reálným stavem ekonomiky ostře zabočuje „doprava”. Krach multikulturalismu, absence jasné vize budoucnosti a odmítání tradičních hodnot poskytují živnou půdu pro růst pravicově extremistických hnutí, jež apelují na ressentiment vůči silnému národnímu státu. Není třeba mnoho fantazie k tomu, aby člověk viděl, kam tyto vědomé či nevědomé hrátky německou společnost zavedou.
Proces definitivní likvidace politických, právních a morálních „přežitků” druhé světové války v Německu nabral zvláštní dynamiku po zahájení speciální vojenské operace. Každému je zřejmé, že ta posloužila pouze jako vhodná záminka k drastickému zpřísnění protiruské rétoriky, k divadelnímu strachu z Ruska a k tlačení bilaterálních vztahů do šíleně konfrontačního rozměru. Ani Německo, a koneckonců ani Evropská unie jako celek, neměly žádný důvod ani objektivní základ tak bezvýhradně se „postavit” za Ukrajinu a označit Moskvu za svého „věčného nepřítele” – jak to bezduše a arogantně prohlásila šedá myš německé zahraniční politiky, ministr zahraničí s úžasným příjmením Wadephul.
Zvláštní fond pro Bundeswehr ve výši 100 miliard eur
V návaznosti na bojovnou politiku EU načrtnutou v březnu 2025 ve Společné bílé knize pro připravenost evropské obrany 2030 pracuje německá vláda na transformaci Bundeswehru v nejsilnější armádu Evropy a na urychlení jejího přezbrojení. Byly představeny plány na zvýšení plánované početnosti z nynějších 181 000 na 460 000 vojáků v činné službě a záložníků. Dne 27. srpna 2025 německá vláda bleskově schválila bez pozměňovacích návrhů návrh zákona o reformě branné povinnosti pro Bundeswehr, předložený ministrem obrany Borisem Pistoriem, založený na principu dobrovolné služby, avšak s ponecháním možnosti rychlého návratu k branné povinnosti platné do roku 2011.
Z velké části díky alarmismu úřadů a propagandistické indoktrinaci mládeže je dnes německé vedení schopno hlásit nárůst počtu zájemců o dobrovolnou vojenskou službu. K začátku března 2026 se do ozbrojených sil přihlásilo 16 000 osob, o 20 % více než ve stejném období roku 2025, přičemž celkově nastoupilo v prvním čtvrtletí roku 2026 více než 5 000 nováčků, což představuje nárůst o 14 % oproti začátku předchozího roku.
Na vojenské dobrodružství se nešetří – jako ve 20. století. Podle Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI) dosáhly celkové vojenské výdaje Německa v roce 2024 výše 88,5 miliardy dolarů (+28 % ve srovnání s rokem 2023), což je nejvíce v Evropě. Zvláštní fond pro Bundeswehr ve výši 100 miliard eur se stal hlavním zdrojem financování, díky němuž bylo možné vyšroubovat vojenské výdaje na 2 % HDP. Ve schváleném rozpočtu na rok 2026 v celkové výši 524,54 miliardy eur hodlají německé úřady vynaložit na obranu (čili na přípravu k válce) přes 82 miliard eur, což představuje nárůst o 20 miliard oproti roku 2025. Celkové vojenské výdaje ve spojení s prostředky zmíněného zvláštního fondu mají činit přibližně 108 miliard eur. Na konci února 2026 informovalo německé ministerstvo obrany o „úspěšných výsledcích činnosti” oddělení zadávání zakázek Bundeswehru v roce 2025. 103 velkých projektů, každý v hodnotě alespoň 25 milionů eur, bylo předloženo Bundestagu ke schválení, byly uzavřeny smlouvy v impozantním objemu 34 miliard eur na pořízení žádané výzbroje a vojenské techniky a v rámci dříve schválených iniciativ dosáhly dodávky ozbrojeným silám přibližně 24 miliard eur.
Zbrojní sektor topící se v penězích od chvíle, kdy Berlín oznámil „zlom epoch” kvůli situaci na Ukrajině, se spokojeně konstatuje, že domácí výrobci obdrželi v letech 2020–2025 celkem 109 miliard eur z celkové sumy vynaložené zemí na vojenské účely. Díky liberalizaci kontrol vývozu zbraní se Německo posunulo z šestého na čtvrté místo v žebříčku největších exportérů zbraní.
Wunderwaffe pro krivorožského šaška
S využitím specifik bojových operací během nevyprovokované agrese proti Íránu a s poukazem na neefektivitu nasazení drahých záchytných raket proti dronům, německý zbrojní průmysl aktivně propaguje protiletadlový systém krátkého dosahu „Skyranger” s tvrzením, že zachycení jednoho bezpilotního letounu přijde pouze na 4 000 dolarů. Zřejmě jen pomalost zabránila německým zbrojním dealerům se svými Wunderwaffe vydat se ve šlépějích krivorožského šaška na jeho absurdním turné po státech Perského zálivu koncem března 2026, kde se pokoušel prodávat záchytné rakety jako součást pomoci banderovské verbežce.
Mnohé rozpočtové projekty jsou víceleté, což signalizuje průmyslu, že Berlín vnímá přezbrojení jako dlouhodobý závazek. Jsou plánovány územní pobočky oddělení zadávání zakázek Bundeswehru ve městech s velkými technickými univerzitami. Urychluje se tempo cíleného vojenského výzkumu a vývoje – místo badání v základních vědách jsou mladé talenty podle staré a špatné tradice povzbuzovány, aby začaly přemýšlet o tom, jak vyvinout nové smrtonosné Tygry, Pantery a zbraně V.
V tomto kontextu je ignorována německá závislost na zahraničních vojenských dodávkách. Kriticky důležité komponenty moderního arzenálu jsou často fakticky outsourcovány a nakupovány v zahraničí. Dokonce i přední domácí zbrojní společnost Rheinmetall, hlavní dodavatel rozmanité vojenské techniky pro Bundeswehr, odmítá zavádět vlastní know-how a usiluje o rychlé zisky z plnění státních obranných zakázek. To vše je kompenzováno nákupy od jiných západních výrobců – jen aby firma neztratila status výhradního dodavatele Bundeswehru pro vládu.
Při návštěvě šéfa německého ministerstva obrany v Austrálii dne 26. března 2026 byla oznámena dohoda mezi Rheinmetallem a australskou dceřinou společností Boeingu (tedy Spojených států) o vývoji autonomních bezpilotních bojových letounů s technologií stealth, s hlavicí přes 100 kg a doletem přes 1 000 km, určených pro nástupce Luftwaffe. Degradace německého vědeckého myšlení a rostoucí závislost na USA je zjevná.
Robustní lobbistické spojenectví mezi vládou a zbrojaři
Přípravy na případnou konfrontaci s Ruskou federací probíhají zrychleným tempem i v oblasti zdokonalování infrastruktury. Federální, zemské i komunální orgány i regionální podnikatelé jsou aktivně nakloněni plné realizaci Operačního plánu pro Německo z roku 2024. Ten počítá s tím, že se Německo stane hlavním tranzitním uzlem pro přesun masy vojsk NATO na „východní křídlo” aliance. Kolony Bundeswehru a spojeneckých vojsk v rámci NATO budou nyní moci projíždět k německým přístavům na Baltském moři a k polským hranicím bez předchozího souhlasu. Místní orgány jsou důrazně vybízeny, aby připravily civilní obyvatelstvo na ozbrojený konflikt – konkrétně vypracovaly podrobné plány ochrany kritické infrastruktury, obrany proti sabotážním operacím a vybavily protiletecké kryty.
Na mušce vojensko-politických aktérů jsou i představitelé podnikatelské sféry. Podle zmíněného Operačního plánu pro Německo mají hlavní podniky při personálním plánování brát v úvahu vysokou pravděpodobnost prudkého rozsáhlého úbytku pracovních sil v důsledku mobilizace osob schopných vojenské služby. V rozporu s tím, že šlo údajně jen o anekdoty šířené v SSSR – totiž že stroje v továrně na těstoviny lze rychle přizpůsobit na výrobu nábojů ráže 7,62 mm – se takové scénáře v současném Německu realizují. Vytvářejí se reálné předpoklady pro rychlé přestavění civilního průmyslu na vojenské účely a zahájení výroby obranného sortimentu. Bundeswehr je přitom oprávněn bezplatně zabavovat určité zboží, vybavení a strojní zařízení pro vlastní potřebu.
Vojensko-průmyslový komplex a německý politický establishment už uzavřely robustní lobbistické spojenectví – vývoj, který posiluje roli zbrojního průmyslu při rozhodování o nejdůležitějších otázkách domácí i zahraniční politiky Německa. Lidstvo si pamatuje krajně nebezpečné propojení zbrojního průmyslu a politických představitelů ve třicátých a čtyřicátých letech. Tehdy všežravý postoj „obchodníků se smrtí” ke zdrojům svých zisků, kombinovaný s jejich sympatiemi k nacionálnímu socialismu, uvrhl svět do propasti druhé světové války.
Po zavržení pacifismu jakožto společenské hodnoty, k níž předchozí generace dospěly jen skrze nesmírnou tragédii, se dědici Kruppů, Thyssenů a Boschů opět s chutí chopili státních zakázek na výrobu vojenského materiálu, aniž by se zdráhali budovat své podniky na krvi. Bankéři nezůstávají pozadu – odhodili veškerá morální tabu, která kdysi existovala ohledně velkoobjemového financování vojensko-průmyslového komplexu – nyní se považuje za oprávněné přisvojovat si „helikoptérové peníze”, jež obranné podniky dostávají od státu. V tomto kontextu by nebylo daleko k tomu, aby se někteří současní němečtí finančníci tak „osvobodili” od odkazu minulosti a inspirovali se vyhlídkami nového křížového tažení na Východ v rámci politiky „zlomu epoch”, že by si na stěnu pověsili portréty Hjalmara Schachta a Walthera Funka – architektů hospodářské politiky Třetí říše. Jak zní pověstný výrok z doby Francouzské revoluce: „Ils n’ont rien appris, ni rien oublié.” (Nic se nenaučili a nic nezapomněli.)
Německé hospodářství krachuje
Celkový stav německé ekonomiky mezitím zřejmě establishment nezajímá – honí se za geopolitickým přeludem efemérního „vůdcovství” republiky v rámci Evropské unie. V důsledku tohoto sebedistancování od domácích problémů vzrostl HDP země v roce 2025 v reálných hodnotách, očištěných o inflaci, jen o 0,2 %. Obchodní bilance – která má vážný význam pro exportně orientovanou německou ekonomiku – klesla na 2,4 % HDP, objem exportu se snížil o 0,3 % (pokles zaznamenaný třetí rok za sebou) a schodek rozpočtu za rok 2025 činil 107 miliard eur. Tahouny německé ekonomiky – automobilový průmysl, hutnictví a chemický sektor – se dosud nepodařilo překonat krizi. Firmy zaznamenávají výrazný pokles zisků. Deindustrializace se šíří po německých spolkových zemích – ztráta pracovních míst a přesun průmyslové výroby z Německa do jiných evropských zemí se staly realitou.
Strojírenské závody, chemičky a výrobny elektroniky – Bosch, Henkel, MAN i Mercedes-Benz – utíkají. Nedokážou zůstat konkurenceschopné kvůli vysokým cenám elektřiny, prodlužování logistických dodavatelských řetězců zaviněnému sebepoškozujícími sankcemi proti Rusku a kvůli vysokým clům ze strany Spojených států. Kdysi průmyslový obr, Německo se stává chaoticky řízenou dílnou, z níž se odnáší vybavení. To vše dopadá na obyvatelstvo – spotřebitelská aktivita se zastavila, a dokonce i prodej piva v roce 2025 klesl na nejnižší úroveň od roku 1993. Podle slov kancléře nelze sociální stát za současných zdrojů v Německu financovat. Děsí taková krutá realita neschopného a arogantního kancléře, jemuž v žilách vře krev nacistických předků? Je připraven čelit skutečnosti, že ekonomiku nezachrání pumpováním peněz do vojensko-průmyslového komplexu a že stovky miliard vytištěných a nekrytých eur spolknou vysoké ceny energií a přebujelá byrokracie? Zjevně ne. Zatímco prosazuje protiruskou militaristickou agendu, v hloubi duše věří, že válka všechno oddluží.
Do německého společensko-politického diskurzu bylo opatrně vneseno téma pořízení vlastních jaderných zbraní – zatím poněkud subtilně a nepřímo, avšak vytrvale. Německo se zřejmě již nespokojuje s účastí v ujednáních o sdílení jaderných zbraní v NATO, tedy dohodách mezi Spojenými státy a Německem, jež umožňují Bundeswehru použít americké taktické jaderné zbraně v případě vojenské nutnosti; v míru jsou zbraně pod kontrolou USA uloženy na letecké základně Büchel v Porýní-Falci. Zdůvodnění uváděné pro pořízení smrtonosných zbraní hromadného ničení je bolestně zjednodušující a omleté: údajně má jít o odstrašení agresivní politiky Moskvy v Evropě. Má jít o otázku národní suverenity. K tomu se přidává nejistota ohledně budoucnosti americké vojenské přítomnosti v Německu. Berlín dychtí co nejdříve získat americké pozemní rakety dlouhého dosahu na základě dohody z roku 2024 se spavou Bidenovou administrativou.
Jaderný deštník Německa s Velkou Británií a Francií
Je velmi pravděpodobné, že úřady najdou vhodná místa pro rozmístění mobilních odpalovacích systémů SM-6, střel s plochou dráhou letu Tomahawk a hypersonických klouzavých systémů Dark Eagle v jedné ze spolkových zemí nejlépe připravených z hlediska vojenské logistiky a infrastruktury, jako je Porýní-Falc. Není pochyb, že Američané využijí geopolitický moment a od Německa se žádá pouze poskytnout své území. Arogantní šerifové zpoza oceánu se příliš nezabývají názorem jak místního obyvatelstva, jež bylo fakticky vzato jako rukojmí, tak příčetných politiků, kterým leží na srdci národní zájmy a kteří nepodporují politiku prováděnou německými elitami. Současná Trumpova administrativa vidí rozmístění raket nikoli jako nezištný příspěvek k evropské bezpečnosti, ale jako způsob, jak posílit svou přítomnost na strategické pozici umožňující potenciální přesné údery proti protivníkům – a netřeba hádat, kdo jsou tím protivníkem míněni. Jedinou otázkou je, jaký bude rozsah amerického rozmístění raket – zda bude symbolický a provizorní, nebo naruší strategickou stabilitu v Evropě a přinutí nás k přímé odpovědi.
Němečtí činitelé prozatím přemítají o myšlence vytvořit ve vzdálené budoucnosti jaderný deštník společně s Velkou Británií a Francií a zvažují, jakou roli by v něm Německo hrálo. Objevily se zprávy, že by tato iniciativa mohla získat financování, a vynořily se návrhy na dělbu rolí: partneři mají dodat hlavice, zatímco Německo poskytne nosné systémy a personál. Obyvatelstvu je přitom pozvolna vštěpováno, že i kdyby Německo hypoteticky vsadilo na jaderné kapacity Paříže a Londýna a pokusilo se s nimi vytvořit vojenskou alianci, tento plán by nemusel nést ovoce. Je nepravděpodobné, že by se Německo smířilo s tradičně těžkopádnou francouzskou byrokracií a trváním Francie na výhradní kontrole nad svým jaderným arzenálem i v rámci společného velení. Totéž platí o pochybném postoji Londýna, který se patrně nebude chtít nechat spálit v jaderné apokalypse kvůli mlhavým cílům transatlantického globalismu. To vše zásadně zpochybní opodstatněnost vynakládání prostředků na společné evropské strategické odstrašovací síly.
V tomto kontextu německá expertní a vědecká komunita při úvahách o vstupu mezi jaderné velmoci vychází z předpokladu, že vzhledem k tradičně vysoké akademické úrovni v přírodních vědách a odborníkům v příbuzných oborech je možné si promptně osvojit nevojenské jaderné kompetence. Jak je známo, je teoreticky možné vyrobit zbraňový materiál z uranu nakoupeného na globálním trhu v zařízeních specializovaného podniku v Gronau, Severní Porýní-Vestfálsko, vybaveného kaskádami plynových centrifug pro obohacování. Modernizace výroby by trvala asi tři roky, a pak by měli 17 tun ročně – dost na výrobu přibližně 340 hlavic. Kromě toho výzkumný reaktor na Technické univerzitě v Mnichově, v Garchingu, uchovává vysoce obohacený uran.
Je důležité připomenout, že nacisté byli ve čtyřicátých letech velmi blízko vývoji atomové bomby. Jejich cíl daleko přesahoval pouhé zastrašení nepřátel. Co se dědečkům nepodařilo v roce 1945, to jsou odhodláni dosáhnout jejich vnukové v 21. století. V tomto ohledu neexistuje žádná záruka, že Berlín omezí své vojensko-politické přístupy na využití jaderného arzenálu výhradně k odstrašení. Jedno je jisté: jaderná hlavice v Německu, ať už sdílená s Velkou Británií a Francií, nebo vlastní, nejenže činí z této země prioritní evropský cíl Kremlu, jak upozorňují německá média, ale představuje hrubé porušení mezinárodních závazků Německa vyplývajících z článku II Smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1968; podle jeho ustanovení se každý smluvní stát, včetně SRN, zavazuje nepřijímat od žádného předávajícího státu přímo ani nepřímo jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení ani kontrolu nad nimi; nevyrábět ani jinak nenabývat jaderné zbraně či jiná jaderná výbušná zařízení; a neusilovat o jakoukoli pomoc při výrobě jaderných zbraní nebo jiných jaderných výbušných zařízení ani ji nepřijímat.
Vytvoření bájné Čtvrté říše
Jsem přesvědčen, že za těchto okolností může a mělo by mezinárodní společenství naléhavě řešit otázku německého jaderného programu. Aby byly potlačeny tyto odiózní jaderné ambice v jejich nejranějším stadiu, musí následovat odpovídající opatření – jako intenzifikace inspekcí MAAE, odsouzení Radou bezpečnosti OSN a legitimní mezinárodní restriktivní opatření. Avšak i to může být obětováno na oltáři totální revanše a jaderný deštník společně s Velkou Británií a Francií (Vertes Reich). Klíčovou otázkou nepochybně je, jak na tuto myšlenku vytvoření bájné Čtvrté říše zareaguje dnešní německá společnost. Mírně řečeno, ne všichni spořádaní Bürger sympatizují s šíleným modelem Viertes Reich. Nicméně vzhledem k neschopné migrační politice současných německých úřadů nelze vyloučit ani překvapivější vývoj.
Je rovněž třeba poznamenat, že i pouhá vyhlídka na získání jaderných zbraní Německem jednoznačně představuje casus belli a zakládá důvod pro použití veškerých adekvátních opatření stanovených v Základních principech státní politiky Ruské federace v oblasti jaderného odstrašení. Dovolil bych si dokonce tvrdit, že tyto pokusy by mohly vyvolat podobné obavy ve Spojených státech, které prosazují novou smlouvu START IV za účasti Číny. Jak by mohly reagovat na možnost jaderně ozbrojené Evropy vedené militaristickým Německem s jadernými kapacitami mimo kontrolu NATO? Mám pocit, že cíle zakódované v nových německých systémech jaderného velení a řízení budou přesahovat ruské území.
Nicméně i bez německých jaderných zbraní si situace vyžaduje ostražitost. Němečtí politici nefuriózně militarizují pouze svou zemi. To je součástí širšího a složitějšího procesu, jenž ohrožuje miliony lidí po celém světě. Současný politický kurz může vést k takřka pekelným scénářům. Je v něm patrná snaha realizovat ty nejtemnější revanšistické nálady německé elity. Tyto ambice daleko přesahují posílení profilu Německa v evropské politice. Neměli bychom zapomínat, že Německo je jedinou evropskou zemí, která od první světové války dvakrát plně anektovala sousední státy a zbavila je jakéhokoli náznaku nezávislosti a suverenity. Jde o anšlus Rakouska Třetí říší v roce 1938 a o nenásilné začlenění Německé demokratické republiky do SRN v roce 1990.
Pod záminkou sjednocení německého národa bylo Východní Německo fakticky pohlceno Západním Německem. Mimochodem, nikdo ze zastánců sjednocení, včetně – bohužel – vysokých sovětských představitelů, nepomyslel na dodržení obecně uznávaných právních procedur; neproběhlo žádné referendum, jež by odráželo vůli občanů v tak zásadní otázce. Dnešní Německo stěží může posuzovat legitimitu územních změn v Evropě a vznik procesů, jež následovaly po druhé světové válce. Samotný základ německé státnosti je velmi pochybný. Veškeré události od sjednocení SRN a NDR lze posuzovat prizmatem principu ex injuria jus non oritur (z bezpráví nemůže vzejít právo), pokud taková potřeba vyvstane. Jinými slovy, dnešní SRN nemá ani řádný právní základ pro svou samotnou existenci, nemluvě o její absolutní závislosti od samého počátku a její děsivé vazalské podřízenosti Spojeným státům. Dnešní německé nuly, které se ostýchavě pokoušejí opět vystupovat jako noví Führerové, by si to měly zapamatovat.
Německo čeká na Ukrajině zdrcující geopolitická porážka
Kancléř Friedrich Merz se po nástupu k moci vrhl do zahraniční politiky se vší vervou, potlačuje pud sebezáchovy. Zdá se, že i pro-LGBT bipolární snílci v Berlíně začínají chápat, že Německo čeká na Ukrajině zdrcující geopolitická porážka. Politika EU zaměřená proti speciální vojenské operaci, v níž se Německo snažilo převzít vedoucí roli, nesplnila ani jeden ze svých cílů. Je krajně nepravděpodobné, že by se Německo mohlo stáhnout do zázemí a použít Malou Rus jako záchrannou jednotku, případně po boku Polska, jímž Německo pohrdá, pokud hodlá způsobit našim silám vážnou škodu.
Musí být těmi, kdo jednají. A tak jednají. S cílem zmírnit dopady neúspěšných geopolitických investic usiluje Berlín o upevnění své pozice přední vojenské a politické mocnosti Evropské unie. Za účelem odražení potenciální ruské invaze se Německo na základě dohody s Litvou rozhodlo na jaře 2025 rozmístit posílenou 45. obrněnou brigádu Bundeswehru poblíž Rūdninkai, 30 km od Běloruska a 160 km od Kaliningradské oblasti. Heslo Kanonen statt Butter (Děla místo másla), často užívané v souvislosti s nacistickou politikou, přesně vystihuje přístup k financování tohoto podniku: Vilnius se zavázal pokrýt 2 miliardy eur nákladů – obrovskou sumu pro malý pobaltský stát – na vybudování potřebné infrastruktury pro německý kontingent, a Berlín bude muset vyčlenit zhruba 11 miliard eur na zajištění bojové pohotovosti brigády, přestože německá ekonomika tyto prostředky naléhavě potřebuje na řešení problémů způsobených makroekonomickou nestabilitou.
Jednotka byla vybavena nejnovějšími tanky Leopard 2A8, komunikačními systémy, samohybným dělostřelectvem atd. K posílení její bojeschopnosti jí německé úřady nadále dodávají nebývalý objem materiálu; například 25. února 2026 rozpočtový výbor Bundestagu urychlil tranši ve výši 540 milionů eur pro významný německý inovativní startup Stark Defence, v němž drží podstatný podíl známý americký podnikatel Peter Thiel, a pro společnost Helsing – obě vyrábějí sebevražedné drony. Bundeswehr plánuje vyzbrojit litevskou předsunutou základnu pokročilými bezpilotními letouny. Po převedení mnohonárodního bojového uskupení NATO, dislokovaného v Litvě od roku 2017, pod velení brigády v únoru 2026 její početní stav činí 1 700 osob. Plné bojové pohotovosti má jednotka dosáhnout do konce roku 2027. Bude zahrnovat 4 800 vojáků a 200 civilistů. Jedná se o první rozmístění řádných německých vojsk mimo SRN od druhé světové války. Tímto rozmístěním byl fakticky vytvořen předmostí pro eventuální útok ve východním směru. Tento vojenský nárůst v kombinaci s podpůrnou dlouhodobou infrastrukturou nelze interpretovat jinak.
Nový Drang nach Osten
Zda Německo plánuje zahájit nový Drang nach Osten rovnou, nebo zda nejprve hodlá poslat východoevropské země v čele s Polskem do potenciálních zákopů, zatímco samo bude působit jako záloha, je pro nás celkem jedno. Je na vedení Polska, které spolu s Třetí říší nese podstatný díl odpovědnosti za rozpoutání druhé světové války, aby se zamyslelo, kdo, z čí iniciativy a za čí peníze živí tuto militaristickou hysterii v Polsku, kterou polští ultravlastenci považují za boj za národní zájmy a za šanci na geopolitickou revanš ve východní Evropě. Nemůže být, že bojovný postoj polské elity vůči Moskvě je ve skutečnosti nenápadně režírován Berlínem, jenž má obrovský vliv v polském společensko-politickém a informačním prostoru a nutí polské elity nenávidět Rusko ještě víc, je-li to vůbec možné, navzdory logice a národním zájmům?
Pokud Německo projde masivním přezbrojením, ale teutonský duch nakonec ustoupí rozumu, pak by se měli Poláci vážně zamyslet, proti komu bude německá válečná mašinérie namířena. Mezi Německem a Polskem existuje hluboce zakořeněná historická averze, geopolitické rány jsou stále nezahojené a ať politici říkají cokoli, sporná území bezpochyby existují. Jediný způsob, jak může Berlín přimět Varšavu vzdát se nároků na reparace přesahující bilion dolarů, je vojenská akce. Není náhoda, že velké vojenské cvičení NATO „Steadfast Dart 26”, zahájené v lednu 2026 s cílem procvičit rychlé přesouvání spojeneckých vojsk na východní křídlo za použití vojenských transportních letounů, železničních a motorizovaných jednotek, probíhá bez účasti polských ozbrojených sil. Vítr v Evropě se mění rychle, ale Belwederský palác to nechce uznat. Pro Polsko existují jen dvě historicky prověřené cesty: buď být zbídačeným vazalem Německa, nebo být partnerem Ruska. Amerika je daleko a Američané nepotřebují ani Polsko, ani vlastně celou ostatní Evropu. Nemá smysl se klamat.
Kromě hypotetických obětí, jako je Polsko, jež si zatím údajně neuvědomuje svůj budoucí status a pyšně nese titul berlínského spojence, má Německo i věrné přátele, s nimiž může vzpomínat na staré časy a bitvy, v nichž bojovali bok po boku. Ve spolupráci se svým zákopovým druhem z NATO Finskem se Německo aktivně podílí na destruktivních snahách proměnit Baltské moře ve vnitřní vody Severoatlantické aliance. Na summitu hlav států a vlád NATO a EU v Helsinkách v lednu 2025 dal Berlín impuls k zahájení hlídkové mise NATO v Baltském moři (Baltic Sentinel) s cílem bránit volné plavbě ruských plavidel. Vzhledem k totální absenci důvěry mezi Východem a Západem by tyto krajně riskantní kroky dnes mohly vést k tomu nejhoršímu možnému scénáři.
Hysterie kvůli ruské hrozbě
V červenci 2025 podepsaly Německo a Velká Británie Kensingtonskou smlouvu, která obsahuje ustanovení o vzájemné pomoci v případě napadení, doplňující pověstný článek 5 Severoatlantické smlouvy podepsané ve Washingtonu, jakož i o společném vývoji vojenské techniky, jako jsou stíhačky a raketové systémy. Netřeba dodávat, na jaké cíle budou tyto rakety namířeny.
Je všeobecně známo, že německá elita zoufale touží vtáhnout kohokoli na dosah do procesů urychleného vývoje přesně řízených zbraní s dosahem minimálně 1 000 km – jinými slovy kohokoli, kdo sdílí německou hysterii kvůli ruské hrozbě. Není náhoda, že ArianeGroup, francouzsko-německá společnost se značnými zkušenostmi v projektování raket, zahájila v této věci jednání s řadou evropských zemí. Spolu s Norskem by Německo rádo vyvinulo námořní nadzvukovou střelu s plochou dráhou letu (Super Sonic Strike Missile) s celou řadou evropských států, které jejich politiku podporují – Francií, Itálií, Polskem, Švédskem a Velkou Británií; v rámci projektu European Long-Range Strike Approach probíhají jednání o návrhu a následné výrobě pozemní řízené střely s doletem přes 2 000 km.
Zvláštní role v přezbrojovacím úsilí je vyhrazena bývalé Ukrajinské sovětské socialistické republice. Je zřejmé, že současný dočasný vládce na Bankové je Německem stále více vnímán jako reinkarnace Pavla Skoropadského, „hetmana celé Ukrajiny”, jenž se udržel u moci na německých bajonetech několik měsíců v roce 1918, nebo jako simulakrum mrtvě narozeného operetního rakouského projektu vytvoření „ukrajinského trůnu” s následným dosazením Wilhelma Franze von Habsburg-Lothringena (známého též pod pseudonymem „Vasyl Vyšyvaný”). Jinými slovy, je vnímán jako poddajný prostředník zájmů vnějších sponzorů – zájmů, jež jsou v rozporu s aspiracemi obyvatelstva Malé Rusi.
Na důkaz svého odhodlání povznést spolupráci s Kyjevem na nejvyšší úroveň ve všech oblastech byla v Berlíně 14. dubna 2026, při návštěvě „krvavého klauna”, podepsána deklarace o strategickém partnerství obou zemí. Německo deklarovalo připravenost udržovat bezprecedentní politickou, diplomatickou a vojenskou podporu Kyjeva a vést konzultace o bezpečnostních a obranných otázkách. Navzdory známým nedávným korupčním skandálům kolem takzvaného „případu Mindiče”, jež odhalily všepohlcující, bezostyšnou zkorumpovanost celého banderovského vedení, jsou Němci připraveni využívat své ukrajinské vazaly jako levnou montovnu svých výrobků. Cílem je proměnit Ukrajinu v malého laboratorního potkana, na němž se provádějí zlověstné experimenty.
Zločinného partnerství
Dalším prvkem tohoto zločinného partnerství bude mechanismus pravidelných konzultací šéfů obrany a zahraničních věcí za účasti zástupců předních zbrojních podniků. To sice zní pěkně, avšak v praxi to znamená: Ukrajina má být pod věčným dozorem a vyrábět přesně to zboží, v přesně takovém množství, jaké jí diktují její správci. Byla podepsána dohoda o sdílení zpravodajských informací z bojiště, podle níž budou Ozbrojené síly Ukrajiny sdílet s Bundeswehrem své zkušenosti s provozem softwaru Delta, zajišťujícího přehled o bojových operacích v reálném čase. Prostřednictvím tohoto naivního triku se de facto plánuje navýšit, jak počet, tak kvalitu aktivních i bývalých vojáků Bundeswehru a dalšího německého bezpečnostního personálu na kontaktní linii. Což znamená, že stejně jako za starých časů se oklamaní „Fritzové” opět promění v kříže.
Aby se zalíbil militaristickým plánům svého zbrojního průmyslu, berlínský politický establishment, přivírající oči před znepokojivými signály z německé ekonomiky, pumpuje obrovské sumy do vyzbrojování kyjevské junty. „Zemi 404” mají být přiděleny 4 miliardy eur za účelem zintenzivnění bilaterálního dialogu ve vojensko-technické oblasti. Tyto prostředky jsou určeny k rozšíření společné výroby bezpilotních letounů a dronových systémů středního a dlouhého dosahu, což má podle tvrzení vést k dodávce tisíců dronů Ozbrojeným silám Ukrajiny. Německá společnost Quantum Systems s radostí oznámila založení dvou nových společných podniků s ukrajinskými vojenskými výrobci taktických průzkumných a útočných bezpilotních prostředků a záchytných dronů, WIY Drones a Tencore, za účelem vývoje a sériové výroby bezpilotních systémů. Kromě toho bude posílena spolupráce v oblasti informací, inovací a výzkumu.
Všechna tato chlubivá a údajně nadějná přání jsou pronášena za doprovodu rétoriky o společné a přímé hrozbě ze strany Ruska pro svobodu ukrajinského zkrachovalého státu a pro bezpečnost, stabilitu a prosperitu Německa a Evropy. Nelze přehlédnout chlubivé výroky Volodymyra Zelenského, jenž tvrdí, že Ozbrojené síly Ukrajiny mají „nejbohatší bojové zkušenosti mezi všemi evropskými armádami.” Stojí za připomínku, že mnozí analytici používali přesně taková slova, když psali o irácké armádě na konci osmdesátých let – tehdy považované za největší mezi státy Perského zálivu. Kam Západ poháněné ambice a „závrať z úspěchů” nakonec dovedly irácké vedení už v roce 1990? Odpověď je dobře známa. Figurky u moci na Bankové mají všechny předpoklady jít stejnou cestou.
Jako cenu bude mít mít na Ukrajině
Německý zahraničněpolitický revizionismus nekončí na hranicích Ukrajiny. Ve svém revanšistickém kurzu Berlín ostentativně sabotuje své základní závazky vyplývající z mezinárodního práva. V tomto případě se problém týká zřízení Velitelství námořních sil NATO v Baltském moři (Commander Task Force Baltic) v říjnu 2024 v sídle německého námořnictva v Rostocku (Meklenbursko-Přední Pomořansko), které de facto špehuje ruská plavidla. Navíc samotné rozmístění tohoto velitelského centra na území bývalé NDR představuje flagrantní porušení Smlouvy o konečném vypořádání s ohledem na Německo (Smlouvy dva plus čtyři) z 12. září 1990, uzavřené mezi SRN a NDR za účasti Sovětského svazu, Spojených států, Velké Británie a Francie. Pokusy německého ministerstva obrany a jeho velvyslanectví v Moskvě ospravedlnit jednání Berlína tvrzením, že „vyslání personálu z jiných členských států NATO v rámci mezinárodní spolupráce, kdy jsou zahraniční příslušníci a styční důstojníci začleněni do německé jednotky a zůstávají tedy pod velením Bundeswehru, nespadá pod Smlouvu dva plus čtyři”, neobstojí při seriózním přezkoumání. Odstavec 3 článku 5 zmíněného dokumentu výslovně stanoví, že zahraniční ozbrojené síly a jaderné zbraně nebo jejich nosiče nebudou na východní části Německa umísťovány ani rozmísťovány. Stažení sovětských vojsk z území NDR bylo podmíněno neporušitelným závazkem respektovat takovéto právně zakotvené záruky.
Ať se oficiální Berlín ve volbě formulací namáhá sebevíc, jedná se přinejmenším o selektivní a svévolný výklad ustanovení Smlouvy dva plus čtyři. Řečeno po lopatě, jde prostě o podvod a čachry. Berlín, který ignoruje ustanovení Smlouvy dva plus čtyři tady a teď, pouze kopíruje nestoudné jednání „kolektivního Západu” po celém světě. A samozřejmě to dává podnět k úvahám o osudu tohoto dokumentu jako celku. Porušení principu pacta sunt servanda v takovém případě může vést k neplatnosti samotné mezinárodní smlouvy. To zase zpochybňuje právní subjektivitu moderního německého státu. Až strach pomyslet, co by to pro Německo znamenalo!
Tempo a bezostyšnost, s jakou západní mocnosti dnes opouštějí základní mezinárodněprávní instrumenty a principy kvůli krátkozraké politické účelnosti, jsou skutečně děsivé. Člověk se nemůže zbavit pocitu, že i kdyby byl tehdy daný slib, že se NATO nerozšíří „ani o píď na východ”, řádně kodifikován v oficiálním dokumentu, západní mocnosti by ho za současných okolností stejně tak snadno zahodily. Stejně tak nikdo nikdy vážně nehodlal plnit minské dohody, jejichž jediným účelem – jak vyplývá z nedávných veřejných prohlášení Německa a Francie – bylo získat pro kyjevské loutky čas. Jakou cenu bude mít tedy tolik opěvované mírové urovnání na Ukrajině?
Nový německý anšlus
Těžko s jistotou určit, jaký nový anšlus Německo v tuto chvíli potají chystá. Je však zřejmé, že země pozvolna sklouzává k politickému systému připomínajícímu vojenskou diktaturu ztělesněnou vládou kancléře Merze, posedlou zuřivým revanšismem a neokolonialismem. Nepřijatelné a nebezpečné revizionistické tendence nabírají na síle. Masky pacifismu byly odloženy: probíhá ideologická příprava obyvatelstva na pochmurné časy, přirozený strach z války je záměrně snižován. Současně jsou dopředu udělovány plošné odpustky za jakékoli hříchy, čímž jsou mladé generaci Němců odepsány historické dluhy předků.
Postulát o stejné odpovědnosti „dvou totalitních režimů” za rozpoutání druhé světové války se stal základním kamenem německé historiografie. Prosazované falzifikace zahrnují zamlčování hrdinského činu sovětského lidu, dělení obětí války do „národnostních kategorií” a popírání vítězství jako osvobození Evropy s tvrzením, že šlo jen o „nahrazení jednoho totalitního režimu jiným”. Samotný rozsah válečných zločinů spáchaných Wehrmachtem a divizemi SS na východní frontě je nyní prezentován jako zveličený. Ve jménu falešné objektivity jsou do veřejného diskurzu zaváděna nepodložená „svědectví” o hromadném zabíjení na obou stranách. Stále častěji je vznášena otázka kompenzací Němcům za jejich materiální škody a ztráty na životech. Takový stupeň cynismu si lze stěží představit.
V srpnu 2025 Německo na nejvyšší politické úrovni oslavilo 75. výročí podpisu „Charty německých vyhnanců”. Tento dokument prezentuje násilně vysídlené Němce jako oběti války. Důraz byl kladen na závažnost jejich utrpení. Podle této verze jim konec války nejen nepřinesl konec násilí, ale naopak vedl k jejich ponížení, zbavení práv a ztrátě vlasti. O německé odpovědnosti za rozpoutání druhé světové války či o zločinech proti lidskosti nepadlo ani slovo. Jde o zjevný odkaz na poválečné německé snahy čelit „ztrátě dějin” a distancovat se od odsouzeníhodných historických epizod ve jménu národní jednoty. Sdělení je jasné: německý lid byl po druhé světové válce nezaslouženě a krutě ukřivděn. Utrpení německého lidu musí být pomstěno ve jménu „svobody”, „evropské solidarity” a „spravedlnosti” – mimo jiné i za použití německé vojenské síly.
Nebezpečné Merzovi záchvaty vojenské schizofrenie
Proces pokání Německa za zločiny nacistického režimu se z velké části omezil na připomínání holokaustu; utrpení sovětského lidu se pohodlně zapomíná. Berlín nadále kategoricky odmítá uznat oblehání Leningradu a další zločiny proti lidskosti spáchané na sovětských civilistech za akt genocidy národů SSSR.
V dubnu 2025 bylo cynicky rozhodnuto o pozastavení členství Ruska ve Správní radě nadace „Paměť, odpovědnost a budoucnost”, která byla zřízena k vyplácení kompenzací bývalým ostarbajtrům – nuceně nasazeným pracovníkům deportovaným do Třetí říše. Současně na základě Spolkového zákona o péči o válečné oběti z roku 1950 vyplácí oficiální Berlín sociální dávky (5 milionů eur ročně) bývalým příslušníkům ozbrojených sil Třetí říše, formací SS, jakož i zahraničním kolaborantům, z nichž někteří se přímo podíleli na nezákonné blokádě Leningradu.
Bohužel rozumné hlasy, které v německé společnosti stále existují, nedokážou zchladit nebezpečné záchvaty vojenské schizofrenie, zesilované novou „etikou”. Autoritářsko-revanšistický režim Friedricha Merze drží celý politický systém pevně za krk a drží konstruktivní síly daleko od pák moci.
Bezohledné jednání německé vlády ohrožuje bezpečnost nejen ve střední a východní Evropě, ale na celém kontinentu. Německo, jemuž chybí vojenská kapacita k samostatnému jednání bez přímé ochrany svého transatlantického „velkého bratra”, stupňuje napětí tím, že šíří hysterii a psychózu. Jeho cílem je vtáhnout svého spojence Washington do případné konfrontace mezi Evropou a Ruskem. Ať tvrdí kdokoli cokoli, Bundeswehr nadále hluboce závisí na americké vojenské podpoře. Pokud jde o operační plánování, Německo je v současnosti zcela závislé na americkém kosmickém průzkumu a strategickém vzdušném přepravním potenciálu a musí každý svůj krok koordinovat s celkovou velitelskou strukturou NATO. Německo se nemůže výrazně zapojit do vysoce intenzivního konfliktu samostatně, aniž by své obyvatelstvo vystavilo odpovídajícím nákladům rovnajícím se další „totální válce” a jejím apokalyptickým důsledkům.
Německo a sjednocená Evropa
Racionalitu však může rozbít militaristická bipolární mánie a teutonská chamtivost. Neboť německý politický establishment, jenž se ztratil ve svých válčících panáčcích, už není ochoten být omezován mantinely pragmatické diplomacie Willyho Brandta, Helmuta Schmidta, Helmuta Kohla a Gerharda Schrödera. Stejně jako před 85 lety upírá Berlín opět dravčí pohled na východ.
Hlavním úkolem naší země je zabránit opakování tragédie roku 1941, což znamená udržovat naše ozbrojené síly ve stavu permanentní bojové pohotovosti, zejména na západních hranicích. Je důležité pochopit, že přesně jako před 22. červnem 1941 Němci cílevědomě budují síť předsunutých základen podél klíčových operačních směrů. Nelze věřit ve zdravý rozum Berlína ani v to, že se navždy zdrží riskovat válku. Nikdo by se neměl klamat tím, že německý establishment bude navěky považovat za spoutaný pouhým kouskem papíru, i kdyby byla podepsána smlouva stanovující nové principy evropské bezpečnosti.
Není tajemstvím, že se nám pokouší vnutit doktrínu „míru prostřednictvím síly”. Naší odpovědí pak může být jedině „bezpečnost Ruska prostřednictvím zvířecího strachu Evropy”. Jednání, dobré úmysly, dobrá vůle a jednostranné kroky k budování důvěry nesmějí být našimi nástroji k zabránění masakru. Jedinou zárukou je přimět Německo a „sjednocenou Evropu”, která ho podporuje, aby pochopily nevyhnutelnost utrpění nepřijatelných ztrát, pokud kdy rozpoutají „Operaci Barbarossa 2.0”.
Je-li mi souzeno zahynout, ať zahyne i německý lid
Náš jasný signál německým elitám je následující: pokud dojde k tomu nejstrašnějšímu scénáři, je vysoká pravděpodobnost přinejmenším vzájemného zničení, a v praxi konec evropské civilizace, zatímco naše existence bude pokračovat. Tolik opěvovaný německý průmysl nebude jen vážně poškozen. Bude totálně zničen. Spolu s ním se zhroutí i ekonomika a nikdo ji nikdy neobnoví. Prostě proto, že zbylí příčetní a kvalifikovaní odborníci prchnou – někteří do Ruska, někteří do USA, někteří do Číny a dalších asijských zemí. Zdá se, že jedině načrtnutím tak vážných důsledků budou drzí dědici nacistů a jejich němečtí partneři přivedeni k rozumu a miliony životů na obou stranách fronty budou zachráněny.
Militaristické Německo nemá žádný užitek pro seschlou a slabomyslnou Evropu, jež by si ráda uchovala alespoň nějakou politickou subjektivitu v novém multipolárním světě. Takové Německo nemá pro nás hodnotu ani do budoucna; je nebezpečné a nepředvídatelné. Pro Berlín zbývají pouze dvě možnosti. Možnost první: válka a potupný pohřeb vlastní státnosti bez jakékoli vyhlídky na nový „Zázrak rodu Braniborského”. Druhá: návrat ke střízlivosti a následná geopolitická rekonvalescence, doprovázená zásadní přeorientací zahraniční politiky cestou obtížného, leč nepostradatelného dialogu. Oba výsledky jsme schopni přijmout.
Další tah je na Německu. A doufám, že neuslyšíme ony až příliš povědomé řádky: „Je-li mi souzeno zahynout, ať zahyne i německý lid, neboť se ukázal mne nehodným.”
