Hernán Cortés vyplul z Kuby v únoru 1519 a k mexickému pobřeží dorazil v březnu. Před sebou měl aztéckou říši ovládající údolí Mexika a její hlavní město postavené na ostrovech v jezeře Texcoco. Za sebou zatykač vlastního guvernéra. Během následujících dvou let dobyl Tenochtitlán, přišel o něj, ztratil většinu armády, vrátil se a město srovnal se zemí. Na jeho troskách začalo růst dnešní Mexico City.
Vzbouřenec, který si potopil lodě
Guvernér Kuby Diego Velázquez pověřil Cortése průzkumnou plavbou a na poslední chvíli si to rozmyslel. Cortés přesto vyplul. Od chvíle, kdy zvedl kotvy, byl formálně vzbouřencem a za neuposlechnutí rozkazu hrozila smrt.
Na pevnině situaci vyřešil právnickým trikem: nechal založit město Villa Rica de la Vera Cruz, dal se jeho radou zvolit kapitánem a soudcem a od té chvíle uznával jedinou autoritu, španělského krále Karla V. Pak se zbavil vlastního loďstva, aby nikoho nenapadlo vrátit se na Kubu. Dobové zprávy hovoří o potopení a rozebrání lodí, plameny do příběhu přidali pozdější vypravěči. Použitelné kování, plachty a lana si nechal odnést do skladu. Tehdy ještě netušil, jak zásadní roli sehrají.
Nejcennější kořist prvních týdnů měla podobu darované otrokyně. V Tabasku dostali Španělé mezi dary skupinu žen a jedna z nich uměla nahuatl, jazyk Aztéků, i mayštinu. Španělé jí říkali doña Marina, dějiny ji znají jako Malinche. Vznikl tak tlumočnický řetězec o třech článcích: Malinche překládala z nahuatlu do mayštiny a Jerónimo de Aguilar, trosečník, který strávil osm let v mayském zajetí, převáděl její slova do španělštiny. Marina se španělsky naučila tak rychle, že prostředník brzy odpadl. Stala se tlumočnicí, rádkyní i matkou Cortésova syna Martína, a v mexické paměti dodnes stojí na rozhraní mezi zradou a přežitím. Do otroctví ji prodali jako dítě.
Nepřátelé, ze kterých se stali spojenci
Díky ní Cortés pochopil, že říši drží pohromadě tribut a strach. Města, která Aztékům odváděla daně a zajatce, čekala na příležitost.
Cesta do vnitrozemí vedla přes Tlaxcalu, letitého aztéckého nepřítele. Tlaxcalané Španěly nejprve tvrdě napadli, po několika střetech změnili strategii a nabídli spojenectví. Při druhém tažení jich Cortésovi přišlo pomáhat kolem dvaceti tisíc. V Cholule pak došlo k masakru, jehož okolnosti popisují prameny rozporně, a zpráva o něm předběhla Španěly na další cestě.
Osmého listopadu 1519 vstoupila výprava po hrázi do Tenochtitlánu. Město mělo podle různých odhadů sto až tři sta tisíc obyvatel, síť kanálů, akvadukt s pitnou vodou, plovoucí zahrady chinampas a v sousedním Tlatelolku tržiště pro desítky tisíc lidí. „Svýma očima vidíme, co však rozumem nemůžeme pochopit,“ napsal Cortés králi.
Moctezuma II. hosty ubytoval v paláci. Během několika dní se z hostitele stal rukojmí. Španělé žili uvnitř nejlidnatějšího města kontinentu, obklopeni statisíci lidí, a drželi jejich panovníka.
Noc, kdy zlato táhlo ke dnu
Na jaře 1520 se u pobřeží vylodila trestná výprava Pánfila de Narváeze, kterou proti Cortésovi poslal Velázquez. Cortés nechal v Tenochtitlánu Pedra de Alvarada a s hrstkou mužů vyrazil k moři. U Cempoaly 27. května zaútočil v noci na trojnásobnou přesilu, Narváeze zajal a přišedším vojákům nabídl podíl na bohatství. Poražená armáda se rázem stala jeho posilou.
Mezitím Alvarado nechal během slavnosti Toxcatl pobít aztécké šlechtice a kněze shromážděné u hlavního chrámu. Město povstalo. Cortés se v červnu vrátil s více než tisícem Španělů a vlastními silami se probil k obklíčeným, čímž se ocitl v pasti spolu s nimi. Moctezuma zemřel za okolností, které španělské a domorodé prameny líčí rozdílně.
V noci z 30. června na 1. července 1520 se Španělé pokusili proklouznout ven po hrázi k Tlacopánu. Bouřka tlumila kroky, dokud je nespatřili orlí válečníci a nespustili poplach. Vojáci se topili v kanálech, protože je ke dnu stáhlo zlato našité v šatech. Přeživší přecházeli po utonulých. Cortés později uváděl 154 padlých Španělů a asi dva tisíce domorodých spojenců, jiné odhady mluví až o třech čtvrtinách armády. Té noci dali Španělé jméno Smutná noc.
Zůstal po ní jediný hmatatelný důkaz. V březnu 1981 vykopal dělník necelých pět metrů pod centrem Mexico City zlatý slitek o váze 1,93 kilogramu, přesně v místech zaniklého kanálu na trase útěku. Rentgenová analýza zveřejněná v roce 2020 potvrdila poměr zlata, stříbra a mědi odpovídající aztéckým předmětům z Templo Mayor a vznik v letech 1519 až 1520. Souhlasí i rozměr: kronikář Bernal Díaz popsal tehdejší pruty jako široké tři prsty, tedy 5,4 centimetru, a nalezený kus měří přesně tolik.
O týden později, 7. července, dostihla ustupující Španěly aztécká armáda u Otumby. Podle Cortésova podání bitvu rozhodl protiútok jízdy na velitelský oddíl. Zabitím aztéckého vojevůdce se bitva zlomila a poražená výprava dokulhala do Tlaxcaly.
Třináct lodí přes hory
V Tlaxcale Cortés vymyslel řešení, které z obléhání udělalo jinou válku. Ostrovní město se dalo dobývat jen po několika úzkých hrázích, kde měla početní přesila obránců plnou hodnotu. Cortés se proto rozhodl získat jezero.
Tesař Martín López nechal v tlaxcalských lesích porazit stromy a vyrobit díly třinácti brigantin. Kování a plachty pocházely z lodí potopených u pobřeží. Hotové součásti nesli indiánští nosiči desítky kilometrů horskými stezkami do Texcoca, kde vznikla loděnice a vykopaný kanál. Podle rekonstrukcí mexického Národního ústavu antropologie a historie měřila plavidla kolem dvanácti metrů, byla asi pět metrů široká, ponor nepřesahoval šedesát centimetrů a kromě plachty je hnalo šest párů vesel. Každá loď nesla dělo.
Aztéky mezitím zasáhla epidemie neštovic, kterou Evropané zavlekli do země o rok dříve. Podlehl jí i Moctezumův nástupce Cuitláhuac po pouhých osmdesáti dnech vlády. Nový vládce Cuauhtémoc byl osmnáctiletý.
Obléhání začalo na jaře 1521 a trvalo skoro tři měsíce. Španělé přerušili přívod pitné vody, brigantiny rozbíjely stovky kánoí a útoky postupovaly čtvrť po čtvrti, přičemž dobyté domy padaly k zemi. Ve městě vládl hlad a nemoc.
Vítěz, který zemřel zadlužený
Třináctého srpna 1521 padlo poslední opevnění na severu a Cuauhtémoc se vzdal. Cortés nahlas oceňoval jeho statečnost, přesto mu nechal pálit chodidla, aby z něj dostal skryté zlato. Držel ho tři a půl roku v zajetí a v únoru 1525 dal popravit.
Vítěz získal titul guvernéra a generálního kapitána Nového Španělska a nechal si na troskách postavit palác. Dvorská přízeň mu nevydržela. Území opustil v roce 1541 a zemřel o šest let později ve Španělsku, zadlužený a odsunutý na okraj.
Muž, který vsadil kariéru i hlavu na jedinou kartu, ji vyhrál - ale nedokázal si ji podržet.
