17. července roku 1945 začalo jednání Postupimské konference. Jednalo se o závěrečnou vrcholnou spojeneckou konferenci v rámci druhé světové války. Konala se na předměstí Postupimi (nedaleko Berlína) na zámku Cecilienhof a trvala od 17. července do 2. srpna 1945. Boje druhé světové války v Evropě byly v té době již ukončeny, ovšem těžké boje v Tichomoří proti Japonsku stále ještě probíhaly.
Organizace poválečné správy Německa
Této konference se nejprve účastnili prezident Harry Truman za Spojené státy, premiér Winston Churchill za Velkou Británii a generální tajemník sovětské komunistické strany a faktický šéf sovětského státu Josif Stalin za Sovětský svaz. Dalšími oficiálními účastníky konference byli také ministři zahraničí všech tří těchto mocností.
Winston Churchill přijel na konferenci ještě jako úřadující premiér své země. V Británii ovšem 3. července proběhly volby do Dolní sněmovny parlamentu a po sečtení jejich výsledků dne 26. července bylo jasné, že v nich Churchillovi konzervativci prohráli a 28. července byl tudíž Churchill na jednáních v Postupimi vystřídán novým britským premiérem, labouristou Clementem Atleem.
Předmětem postupimské konference byla zejména podoba a organizace poválečné správy Německa a celkové uspořádání a rekonstrukce válkou zničené Evropy. Hlavním právním a politickým výsledkem konference byla Postupimská dohoda, která obsahovala mj. i tyto závěry:
Jako dnešní požadavky Ruska na Ukrajinu
- Veškeré německé územní anexe po roce 1937 budou anulovány a hranice vráceny zpět
- Rakousko bude opět odděleno od Německa.
- Stanovení cílů spojenecké okupace Německa: demilitarizace, denacifikace, demokratizace a demonopolizace - tj. program 4D. Není náhodou, že obdobné cíle formuluje nyní Rusko v rámci jednání o ukončení konfliktu na Ukrajině.
- Rozdělení Německa a Rakouska do čtyř okupačních zón.
- Nové stanovení hranic některých států (Československo, Polsko)
- Uznání požadavku na odsun Němců zůstávajících mimo německé hranice (zejména Polsko, Československo, Maďarsko).
- Přijetí zásad potrestání válečných zločinců
- Přiznání možnosti čerpání válečných reparací státům vítězné spojenecké koalice, které byly přímo postižené německou okupací a Němci během války.
Druhou částí závěrečného ujednání konference byla tzv. Postupimská deklarace, která vyzývala Japonsko ke kapitulaci. Tuto deklaraci podepsali 26. července americký prezident Harry Truman, britský premiér Winston Churchill a tehdejší čínský vůdce Čankajšek.
Zbytečnost použití jaderné bomby
V deklaraci se stanovovaly podmínky pro případnou japonskou kapitulaci a Japonsku se zde v opačném případě hrozilo prakticky naprostým zničením. Připomeňme, že Sovětský svaz v té době ještě nebyl s Japonskem ve válečném stavu. Ovšem bezezbytku splnil svůj slib z předchozích jednání Spojenců na Jaltské konferenci a vyhlásil Japonsku válku 8.srpna a také ji okamžitě zahájil (operace Srpnová bouře neboli Bitva o Mandžusko).
Šlo o sovětskou invazí do japonského loutkového státu Mandžusko (předtím součást Číny). Sovětské pozemní a námořní síly záhy ukončily japonskou kontrolu nad tímto územím, jakožto i nad severem Korejského poloostrova (pozdější KLDR) a Kurilskými ostrovy.
Porážka japonské kuantungské armády v této válečné operaci významně přispěla k pozdější japonské kapitulaci, takže, ačkoli se o tom dnes již moc nehovoří, Sověti de facto rozhodli druhou světovou válku nejen v Evropě, ale i celkově.
A mnozí historici se domnívají, že sovětská armáda byla schopna, pokud by ve svém postupu tehdy pokračovala, dobýt i Tokio. A v tomto světle se použití amerických atomových zbraní na Hirošimu a Nagasaki jeví jako, pro vojenské zlomení Japonců, nadbytečný akt. Nehledě na jeho ničivý antihumánní charakter.
Morgenthaův plán
Jedním z hlavních bodů Postupimské konference bylo stanovení poválečné podoby německého státu. Ovšem tato záležitost měla již před konferencí samotnou poměrně bouřlivý vývoj. V září roku 1944 předložil americký ministr financí Henry Morgenthau prezidentu Rooseveltovi návrh, podle kterého měla po porážce Německa proběhnout v celé zemi totální deindustrializace a jeho přeměna na zemědělský stát. Prusko a Slezsko mělo připadnout Polsku a Sovětskému svazu, Sársko Francii, Porúří a Porýní se měly stát mezinárodním pásmem a zbytek území měl být rozdělen na nezávislý Jihoněmecký a Severoněmecký stát.
Roosevelt o tomto plánu jednal s Churchillem a fakticky ho přijali. Ovšem poté, co tento plán pronikl skrze americký tisk na veřejnost, což přispělo k vystupňování válečného běsnění Němců na územích, která ovládali, Spojené státy od něj nakonec (během jaltské konference) raději odstoupily.
Pokud by k tomu nedošlo, moderní světové dějiny by kráčely jinou cestou, než je ta, kterou známe. Morgenthaův plán, The Suggested Post-Surrender Program for Germany (Navrhovaný program po kapitulaci Německa) byl založen na těchto hlavních bodech: Povinná demilitarizace Německa, zničení, resp. odstranění všech forem průmyslu, které by mohly přispět k jeho budoucímu vyzbrojení odebrání podstatně části německého území (včetně západní části) ve prospěch Spojenců.
Základem Morgenthauova plánu byla proměna Německa na zemědělský stát, bez vyspělých technologií a surovin, který by již nikdy nebyl schopen vojensky ohrozit Evropu ani zbytek světa. Roosevelt v této souvislosti mj. uvedl: "Existují dva názorové proudy, ti, kteří by byli vůči Němcům altruističtí a doufali, že z nich láskyplnou laskavostí udělají opět křesťany, a ti, kteří by zaujali mnohem tvrdší postoj. Rozhodně patřím k té druhé škole, protože ačkoli nejsem krvežíznivý, chci, aby Němci věděli, že přinejmenším tentokrát válku definitivně prohráli.".
Řada otázek zůstala nedořešena
Přístup realizovaný ze strany západních mocností vůči Německu po skončení druhé světové války byl ovšem Morgenthauovu plánu i Rooseveltovým představám maximálně vzdálen. Místo toho, aby z Němců vznikl národ zemědělců, byla jim poskytnuta významná hospodářská pomoc, aby mohli stabilizovat svou zemi a zotavit se z válečného konfliktu, který rozpoutali a zběsilým genocidním způsobem léta vedli.
Německo (a jeho tehdejší hlavní město Berlín) bylo nakonec rozděleno na čtyři okupační zóny, sovětskou, americkou, britskou a francouzskou. Přičemž tři zóny pod kontrolou západních spojenců se v roce 1949, oproti původním dohodám, spojily v jeden celek a daly vzniknout tzv. Spolkové republice Německo („Západní Německo“). Sovětská okupační zóna se v reakci na to transformovala v tzv. Německou demokratickou republiku.
Podpis závěrečných dokumentů Postupimské konference na počátku srpna roku 1945 byl prezentován jako velký diplomatický úspěch, přestože řada sporných otázek zůstávala kvůli čím dál silnějším sporům mezi Spojenci nedořešena a otevřena.
Západní spojenci např. odmítli některé požadavky Sovětského svazu, mimo jiné jeho územní nároky vůči Turecku nebo snahu o převzetí kontroly nad částí italských kolonií v severní Africe. Během několika pozdějších měsíců pak z válečného spojenectví zůstaly jen trosky, na kterých se zrodil nový mnohaletý světový konflikt známý jako studená válka. Ale to už je trochu jiný příběh.
Příběh, ve kterém se bývalí spojenci postavili proti sobě a (západní) Německo, které mělo být demilitarizováno, přesně deset let po skončení druhé světové války v Evropě vstoupilo do NATO. A nová německá armáda, Bundeswehr, převzala do svých řad i mnoho důstojníků Wehrmachtu.
K německým válečným reparacím
Na Postupimské konferenci padlo také rozhodnutí, že reparační nároky, kromě nároků Sovětského svazu a Polska, mají být financovány z tzv. západních německých okupačních zón. Právně jsou německé reparace upraveny (vedle Závěrečného protokolu Postupimské dohody) především Pařížskou smlouvou (z 21. 12. 1945) o německých náhradách.
Přičemž signatáři Pařížské smlouvy nebyly Sovětský svaz a Polsko, jejichž nároky měly být uspokojeny z území sovětské okupační zóny v Německu (budoucí NDR). Pařížská smlouva tak řešila reparace z majetku nacházejícího se v britské, americké a francouzské okupační zóně poraženého Německa (budoucí Spolková republika Německo). Z těchto zón tedy měly být uspokojeny i reparační nároky Československa.
Reparace byly stanoveny pro každý věřitelský stát příslušným procentním podílem z jejich celkového objemu a poskytovaly ve dvou skupinách (tzv. skupina A a skupina B) dle způsobu provedení náhrady. Skupina A zahrnovala všechny prostředky s výjimkou průmyslového zařízení lodí, které spadaly do skupiny B. Československu byl ve skupině A přiznán podíl ve výši 3 % a ve skupině B podíl 4,3 %.
Československo tehdy vyčíslilo své přímé požadované náhrady na 11,5 miliardy amerických dolarů (306 miliard korun tehdejší československé měny, v přepočtu na dnešní ceny se jedná minimálně o cca desetinásobek) a další způsobené škody (mj. ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a jejich sníženou práceschopnost) na 6 miliard dolarů. Celkem tedy na 17,5 miliard dolarů (cca 465,5 miliard tehdejších československých korun).
Na Pařížské konferenci československá vláda deklarovala, že pokud by se měl na konto válečných reparací započíst sudetoněmecký majetek, hodlá jej použít k vyrovnání pohledávek Československa vůči Německé říši ve výši 1,7 miliard amerických dolarů. O tuto částku se také snížilo vyčíslení československých válečných škod.
Studená válka a přerušené reparace
Do závěrečného memoranda z reparační konference v Paříži německý zahraniční majetek, včetně někdejšího německého majetku na území Československa, tedy nebyl zahrnut. Československu se tehdy navíc podařilo začlenit do Pařížské reparační dohody pasáž, kde se uvádí, že majetek, který byl vlastnictvím dané věřitelské země v době její anexe nebo okupace Německem, nebude započítáván na její účet reparací.
To jen pro pořádek a pro dnešní prosudetské historické a politické revizionisty. Od léta roku 1946 se fakticky rozběhlo splácení reparací ze skupiny B (tedy z demontovaných německých průmyslových zařízení a z německých námořních obchodních a říčních lodí).
V reparační skupině A se jednalo zejména o dodávky zboží, o které Československo ovšem zájem nemělo. Zvolilo si tedy cestu reparačního plnění ve formě služeb, zejména, co se týče německé dopravní sítě a telekomunikací, což ovšem tehdy rezolutně odmítly západní velmoci (USA, Velká Británie, Francie).
Což byl další silný projev jejich „přátelství a spojenectví“ vůči Československu. Do února roku 1947 obdržela Československá republika v rámci skupiny B reparace v hodnotě 5,4 milionu dolarů. Celkem pak Československo dostalo z požadovaných reparací pouhých 14,5 milionu amerických dolarů, tedy pouze 0,09 % z požadovaného objemu reparací. Čili méně, než činila jedna tisícina požadovaných nároků.
Po vypuknutí tzv. studené války, došlo k enormnímu omezení reparačních dodávek z Německa a v 50. letech 20. století pak k jejich úplnému zastavení. V období bipolárního rozdělení navíc problematika německých válečných reparací, které měly být hrazeny ze západních zón, přestala být tématem mezinárodních vztahů a mezinárodní politiky.
Ve jménu obětí třeba proti všem
Výraznější změna, bohužel, nenastala ani po změně poměrů v roce 1989. Česká vláda a ministerstvo zahraničních věcí dlouhodobě zastávají stanovisko, že přijetím tzv. česko-německé deklarace v roce 1997 byla otázka válečných reparací uzavřena v tom smyslu, že sporné záležitosti z minulosti ponecháváme jednou provždy historii, a nebudeme jimi zatěžovat naše budoucí vztahy a společné „světlé zítřky“ v Evropské unii.
To je ovšem zcela falešná a alibistická argumentace. Z právního hlediska nemá česko-německá deklarace v žádném případě charakter závazné mezinárodní smlouvy, jde čistě o politický akt. Tudíž nemůže mít sebemenší vliv ani na stále existující reparační nároky České republiky vůči Německu. Kterých se navíc československý ani český stát a jeho ústavní orgány nikdy nevzdaly.
Ale hlavně, v případě německých válečných reparací nejde o věc nějaké politické taktiky a kličkování. Zejména dnes, v době, kdy probíhá masivní tlak na přepisování historie a výsledků druhé světové války, v době, kdy zde bují snahy o rehabilitaci nacismu, je třeba v první řadě dostát odkazu našich předků, hrdinů, kteří v boji proti německé okupaci a za svobodu Československa položili své životy.
A proto, i ve jménu jejich obětí a jejich památky, musíme po Německu tvrdě požadovat splacení veškerých uznaných válečných reparací do poslední koruny či do posledního eura.
Klidně proti všem.
I to je jeden z odkazů Postupimské konference.
Ostatně, otevřete Bránu poznání – a dozvíte se ještě více.
