Na ostrově Velká Británie leží tři země: Anglie, Skotsko a Wales. Za časů Římské říše obývali Velkou Británii, zvanou Britannia, Britonové. Odtud pochází jméno ostrova. Proč to dělení na země? Ve středověku vytáhly barbarské kmeny z území dnešního Dánska a Saska, aby Velkou Británii dobyly a Britony, keltský národ, vyhnaly z jejich zemí.
Anglové, Sasové a král Artuš
Byli to Anglové a Sasové, kteří se vzájemně promísili a dali vzniknout Anglii, čili Zemi Anglů. Část vyhnaných Britonů zamířila do oné části Francie, jež posléze vešla ve známost jako Bretaň, takže jméno Velká Británie se hodilo k odlišení velkého ostrova od této nové země Britonů. Další část Britonů uvázla v nepatrné zemi Walesu, v zemi, odkud se křesťanský král Artuš pokoušel klást odpor a znovu dobýt ztracenou půdu na nevěřících barbarech.
Vzhledem k tomu, že chudák keltský král neuspěl, je otázkou proč se Anglie rozhodla zřídit za alžbětinské éry právě Britské impérium? A nikoli, řekněme, impérium anglické?
Odpověď tkví v mytologii, jíž je opředen vznik Anglie. Ještě za raného středověku tvrdil anonymní spis nazvaný Historia Brittonum, že prvním britským králem byl jistý Brutus z Tróje, potomek Aenea, bájného zakladatele Říma. Ve 12. století se velšský klerik obdařený nemalým literárním talentem, jistý Geoffrey z Monmouthu, zhostil role dějepisce dílem Historia Regum Brittaniae, v němž líčí dokonce i milostnou noc, kdy byl král Artuš počat. Artuš byl tedy britský král odvozující původ od Aenea a Bruta, který ostrov pojmenoval Británií ke své vlastní poctě. Geoffrey rovněž Artušovi přibásnil celou řadu severských výbojů.
Na úsvitu novověku nabyla britská mytologie, vykonstruovaná ve středověku, nebývalého politického významu, když byl roku 1485 korunován anglickým králem Velšan Jindřich VII. Byl prvním králem problematické dynastie Tudorovců – a tudorovští králové, velšského původu, měli být povýšeni na potomky krále Artuše, Bruta z Tróje a samozřejmě i zakladatele Říma.
Britové byli vždy proti Římu
Aby se věci ještě více zamotaly, přišla reformace: Jindřich VIII., syn Jindřicha VII., se ve třicátých letech 16. století rozešel s katolickou církví, protože odmítal zůstat ženat se svou chotí, jež mu neporodila mužského dědice. Ve stejné době už reformátor John Bale (1495–1563), průkopník v líčení Říma coby Babylonu a papeže coby Antikrista, přísahal, že staří Britonové vyznávali čistší křesťanství než Římané; že Britové vždy proti Římu bojovali a že Tudorovci jsou právoplatnými dědici krále Artuše, a mají tudíž povinnost bojovat proti Římu pod hrozbou Božího trestu.
Pro fanatické protestanty té doby mohl boj proti Římu znamenat něco poměrně prostého, jako třeba vymýtit z anglikánské církve to, co bylo považováno za papežské. (Natolik, že stovky puritánů, znechucených vládou královny Alžběty, odešly do Ameriky, neboť věřily, že Bůh kvůli ní Anglii zničí. Zánik papežství, provázený nejstrašnějšími kataklyzmaty, byl prorokován na rok 1650.) V této době všeobecného šílenství však nebyli všichni blázni onoho zbožného ražení. A blázen, který nás zajímá, je okultistický potřeštěnec jménem John Dee (1527–1609).
Další světové impérium
V 17. století kolovala v kruzích ovlivněných kabalou představa, že se blíží zrod nového světového impéria spolu s novým ekumenickým náboženstvím a Tisíciletou říší. Ve většině verzí nový císař osvobodí Jeruzalém od Turků a odtamtud povládne světu. V 17. století byly výraznými postavami Kristýns Švédská a Antónia Vieiru coby následovníci La Peyrèra, jenž zase vycházel z francouzského diplomata a učence Guillauma Postela, ze 16. století, který je považován za prvního křesťanského sionistu v historii.
V Postelově schématu jsou vyvoleným národem naopak Francouzi a francouzský král měl osvobodit Jeruzalém od Turků a usídlit tam Židy. Pro Antónia Vieiru byli národem předurčeným k Páté říši světa Portugalci, vedení Janem IV., který naplňuje Bandarrova proroctví a má být vzkříšen, aby dovedl Portugalsko ke slávě. Nuže, oproti Francii a Portugalsku měla Anglie tu výhodu, že na trůně seděl potomek samotného Aenea!
V Anglii byl strůjcem „Britského impéria” John Dee, který se s Postelem osobně seznámil. Byl synem Velšana a od chvíle, kdy roku 1558 nastoupila na trůn, byl rádcem královny Alžběty I. Ostatně už ve dvaceti letech byl mladý Dee obdivován v Anglii i za jejími hranicemi pro své pokročilé matematické znalosti.
John Dee jako tvůrce korporace RAND královny Alžběty
Pokud jde o ono poradenství, stojí za to citovat odtajněný článek NSA: „Jakožto vládní poradce vynikal v matematice, kryptografii, přírodních vědách, navigaci a knihovnictví, a především v oněch vskutku výnosných vědách své doby – astrologii, alchymii a parapsychologii. Sám o sobě byl jakousi korporací RAND tudorovské vlády Alžběty.” RAND Corporation je soukromá organizace s neprůhledným financováním, jež zásobuje vojenskou rozvědku Spojených států vědeckým a sociálním výzkumem.
Význam Johna Dee pro britskou korunu nelze podceňovat. Tím spíše stojí za pozornost mlčení akademického světa o jeho osobě. Oblastí, v níž lze nejsnáze najít texty a informace o Deeovi, je esoterika. Tak se dá poměrně snadno zjistit, že John Dee rozmlouval s „anděly” pomocí takových rekvizit, jako bylo aztécké zrcadlo, křišťálová koule a hvězdné desky (rekvizity vystavené v Britském muzeu), a to za asistence média Edwarda Kelleyho, a že toto partnerství trvalo, dokud oba neuposlechli příkaz jednoho „anděla”, aby si vyměnili manželky. Co se však zjišťuje obtížně, je fakt, že tato výstřední postava byla v politice tak významná.
Deeovy zásadní představy spjaté s impériem
Jedním z mála děl věnovaných politickému a filozofickému životu Johna Dee je John Dee: Svět alžbětinského mága od Petera Frenche. V tomto díle vidíme, že John Dee věřil v britskou mytologii, takže královna Alžběta podle něho pocházela z rodu zakladatele Říma skrze krále Artuše. Stojí za zmínku, že britskou mytologii už v první polovině 16. století vyvrátil italský humanista Polydorus Vergilius dílem Anglica Historia. Dee však kromě toho, že legendě věřil, ji ještě rozvinul a krále Artuše dosadil do role vůdce kolosálního Britského impéria, na něž měla královna Alžběta nárok.
Někdy mezi lety 1578 a 1580 předal Dee královně dokument Title Royall to foreyn Regions (Královský titul k zahraničním regionům), v němž měla Alžběta coby potomek Artuše nárok na „Atlantidu” (jak Dee nazýval Ameriku), Island, Grónsko, jakož i na přízračné ostrovy Friseland a Estotiland (jež byly zmíněny v Cestě bratří Zenů, středověkém díle vydaném za renesance).
Od padesátých do osmdesátých let 16. století byl Dee předním rádcem v oblasti anglické navigace. Bylo tomu tak z důvodů ideologických i praktických. Praktická příčina spočívala v tom, že Anglie ještě před protestantskou reformací prožívala erasmovský reformní duch zaměřený na potírání vlivu středověku na univerzitách a jeho nahrazování krásným písemnictvím.
Právo Anglie na „Atlantidu”
S přechodem Anglie k protestantismu se tento trend prohloubil a za krátké vlády (1547–1553) Eduarda VI. (onoho mužského dědice, po němž Jindřich VIII. tolik toužil) puritáni vtrhli na univerzity a ničili spisy ztotožňované s „papeženstvím”. Aby toho nebylo málo, matematika bývala spojována s okultismem. Tak, zhruba řečeno, to vypadalo, jako by se anglické univerzity zabývaly jen krásným písemnictvím a jedině výstřední mág John Dee byl způsobilý zaobírat se praktickými záležitostmi, jako byla navigace.
Pokud jde o ideologické zdůvodnění, Dee věřil, že královna Alžběta má stanout v čele Britského impéria a že takové impérium musí stát na námořní převaze doprovázené rozsáhlou obchodní činností. To je popis Britského impéria tak, jak vešlo do dějin, ovšem odráží především 19. století. Za Deeových časů žádné anglické kolonie v Americe nebyly, on však věřil, že jakýsi lord Madoc, kníže severního Walesu, založil poblíž Floridy „kolonii”, a královna Alžběta tudíž měla na „Atlantidu” právo.
Za Deeových časů vynalezla Anglie systém privilegovaných společností, v němž stát udělil obchodní společnosti monopol na obchodní styky s určitým regionem. Mezi Deeovy nejbezprostřednější námořní projekty tak patřily výpravy první anglické privilegované společnosti přes Arktidu (hledající cestu z Anglie na Východ přes severní moře), výpravy do Kanady (kdyby Humphrey Gilbert neztroskotal, byl by Dee měl nárok na kanadskou půdu) či Drakeova plavba kolem světa (druhá obeplutí zeměkoule v dějinách, po výpravě Fernãa de Magalhãese).
Britské impérium jako dílo keltského čaroděje
Plavby takto velkolepého rozsahu byly koneckonců nezbytné, protože královně Alžbětě bylo souzeno stanout v čele světového impéria, jež nemělo obdoby ve všech dosavadních dějinách: „Incomparable Brytish Impire”, řečeno angličtinou té doby.
Tak tedy vezměme na vědomí, že Britské impérium je výmyslem keltského čaroděje, který se dorozumíval s dosti podivnými „anděly” (když doporučovali výměnu manželek…) a věřil, že královna Alžběta obnoví a předčí bájné impérium krále Artuše.
