Svatováclavská koruna spočinula 5. srpna 1646 na hlavě chlapce, jemuž do třináctých narozenin zbýval měsíc. Obřad se řídil starobylým korunovačním řádem Karla IV. a navenek se od předchozích slavností nelišil. V jedné podrobnosti se však od staleté tradice odchýlil, a právě ta podrobnost prozrazuje o postavení české koruny víc než celý zbytek ceremoniálu.
První král odříkávají přísahu v němčině
Korunovace českých králů probíhaly odedávna tak, že panovník opakoval slib v češtině po nejvyšším zemském purkrabím. O novém králi se říkalo, že jako první vykonal korunovační přísahu německy. Ferdinand IV. totiž česky neuměl. Nejvyšším purkrabím, který mu měl slib předříkávat, byl přitom Jaroslav Bořita z Martinic, jeden ze tří mužů vyhozených během defenestrace roku 1618 z oken Pražského hradu.
Symbolika toho setkání je zajímavá: muž, jehož pád z okna zahájil české stavovské povstání, přihlížel o dvacet osm let později tomu, jak se čeština vytrácí i z posledního obřadu, v němž měla dosud nezpochybnitelné místo.
Dítě dynastického rozvrhu
Ferdinand se narodil 8. září 1633 ve Vídni jako prvorozený syn tehdejšího následníka trůnu Ferdinanda III. a Marie Anny Španělské. Přišel na svět v nejhorší fázi třicetileté války a byl od kolébky vychováván k tomu, aby jednou spojil ve svých rukou českou, uherskou a císařskou korunu. Šlo o otcova miláčka, do jehož výchovy vkládal císař všechny své naděje; už ve dvanácti letech měl princ vlastní dvůr, který s ním cestoval. Současníci jej popisovali jako bystrého a nadaného a viděli v něm velkou naději habsburského rodu.
Ferdinand III. si dobře uvědomoval, jak křehká je držba tolika trůnů v době, kdy se říše rozpadala pod tlakem války. Rozhodl se proto zajistit synovi nástupnictví ještě za svého života, a začal Prahou. Uherská korunovace následovala 16. června 1647 v Bratislavě, oddálená mimo jiné požárem města. Roku 1653 byl arcivévoda zvolen říšským sněmem a korunován římským králem.
Praha roku 1646
Město, do něhož dvůr přijel, mělo k rudolfinskému lesku daleko. Staré středověké hradby zpevňovaly předsunutými baštami a šancemi, ale výsledek působil navzdory nasazení mnoha Pražanů jako málo impozantní provizorium. Metropoli tehdy obývalo zhruba šedesát tisíc lidí.
Rok předtím rozdrtili Švédové císařskou armádu u Jankova a pronikli až k Vídni. V Čechách a na Moravě se stále držely nepřátelské posádky a ve Vestfálsku probíhala vleklá mírová jednání. České korunovační klenoty v zemi nebyly. Roku 1637 je před Švédy tajně odvezli do císařské klenotnice ve Vídni a do Prahy se vracely už jen na jednotlivé korunovace. Korunovalo se tedy uprostřed války, s klenoty zapůjčenými z Vídně, v opevněném městě. V roce korunovace navíc zemřela chlapcova matka.
Obřad vedl pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu za asistence probošta svatovítské kapituly a strahovského opata. Mladý král se v Praze nezdržel, neboť po obřadu pokračoval přes Vídeň do Bratislavy, kde jej měla čekat koruna svatoštěpánská.
Obřad bez smlouvy
Podstatnou změnu však nepřinesl ceremoniál, nýbrž právní rámec, v němž se odehrával. Obnovené zřízení zemské z 10. května 1627, vydané bez souhlasu sněmu, prohlásilo český trůn za dědičný v habsburském rodě, povolilo jediné katolické náboženství, omezilo pravomoci sněmu a zrovnoprávnilo němčinu s češtinou. Volba krále tím zanikla. Korunovace přestala být smlouvou mezi panovníkem a stavy, potvrzením podmínek, za nichž se ujímá vlády a stala se slavnostním stvrzením toho, co bylo předem dáno dědickým právem.
Bylo by ovšem zjednodušující vidět v tom pouhé ponížení. Český stát si díky obnovenému zemskému zřízení podržel stále jistou svébytnost. Habsburkové zde vládli z pozice českých králů, korunovace se nadále konaly v Praze a sněmy si uchovaly například právo vypisovat daně. Právě proto na korunovaci svého syna Ferdinand III. trval. Kdyby šlo o formalitu, nebylo by třeba vozit klenoty z Vídně přes území, kde operovaly švédské oddíly.
Tři koruny, žádná vláda
Naděje vložené do „věčného prince“ se nenaplnily. Chystala se mu svatba se španělskou sestřenicí Marií Terezií, dcerou Filipa IV., jednání se však protahovala. Ferdinand IV. zemřel 9. července 1654 ve Vídni na pravé neštovice v nedožitých jednadvaceti letech. Otec ho přežil o tři roky a břemeno vlády nakonec připadlo mladšímu Leopoldovi, původně určenému k církevní kariéře
Zůstala po něm trojice korun, jichž se nikdy nechopil, a jedna věta z pražského obřadu — pronesená jazykem, jímž do té doby žádný český král nepřísahal.
