Vznik Československé republiky koncem října 1918 byl splněným snem mnoha generací českých vlastenců, ale na počátku první světové války si takové vyústění čtyři roky trvající krvavé řeže v dějinách dosud nevídané, dovedl představit jen málokdo. Touha se sice stala skutečností, ale brzy začínalo být jasné, že samostatnost bude třeba obhájit v rozkolísaném světě zmítaném bídou a rozsáhlými sociálními nepokoji.
Autoritativní režim a vláda pevné ruky
Také u nás se brzy ukázalo například v souvislosti s bojem o Lidový dům, že křehká vlastenecká struna se v poválečném chaosu může snadno přetrhnout, pokud nebude nastolen sociální smír. Společnost názorově dlouhodobě formovaná konzervativním prostředím habsburské monarchie se jen těžko srovnávala s kapitalistickým liberalismem přicházejícím ze Západu, který sice nabízel nové možnosti podnikavým jedincům, ale sociální citlivost nepatřila k jeho silným stránkám. Pohledy na to, jaká má být budoucnost státu, se značně rozcházely. Zdaleka ne každý byl přesvědčen o tom, že parlamentarismus založený na souboji politických stran, je lékem na vyřešení palčivých problémů doby.
Československé tápání nebylo v poválečné Evropě ojedinělé. Jednou ze zemí nejvíce frustrovaných poválečným vývojem byla Itálie. Země, která se jako původní člen monarchistického Trojspolku, nakonec připojila v průběhu války k liberální Dohodě, žádala za to po spojencích rozsáhlé územní kompenzace, ale s výsledkem příliš spokojená nebyla. A tak válečný veterán a básník Gabrielle d´Annunzio vytáhl obsadit Rijeku. Chtěl tím dát mírovým emisarům ve Versailles najevo, že italští vojáci neprolévali na frontě svou krev zbytečně.
On také jako první začal užívat titul „duce“ (vůdce) a jeho „republika“ svým korporativistickým pojetím předznamenala vývoj Itálie k fašismu. Podpory se mu dostalo od původně učitele a později známého levicového novináře Benita Mussoliniho, který se však časem rovněž zradikalizoval a posunul se doprava. Jemu věrné oddíly squadristů v černých košilích nejprve poskytly pomoc italské velkoburžoazii potlačující odpor rozbouřené levice, hájící zájmy válkou zbídačených vrstev obyvatelstva.
Mussoliniho pochod na Řím
Po slavném pochodu na Řím a uchopení moci ve státě začal realizovat svou představu silného státu, kde nikoli liberálně demokratické, ale stavovské (korporativní) zřízení mělo zajistit všeobecnou prosperitu a sociální smír. Vytvoření velkých národních korporací, které zajistí ekonomickou stabilitu, ale v nichž bude mít stát rozhodující slovo v případných sporech mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, se ukázalo jako přijatelný model v časech hospodářské krize, kterou Itálie prošla lépe než západní liberální demokracie.
Italská zkušenost inspirovala vznik podobně zaměřených hnutí i jinde v Evropě, zvláště když Mussolini podepsáním Lateránských dohod obnovil suverenitu papežského státu, a dal tím najevo, že sjednocená italská společnost zahrnující i katolíky, vychází vstříc nejen velkopodnikatelům, ale myslí i na chudé, když se inspiruje sociální naukou církve.
Dění na Apeninském poloostrově stálo nepochybně také u zrodu Národní obce fašistické v březnu 1926. Poválečná bída a nespokojenost značné části obyvatelstva vyvolaly také v Československu silné společenské pnutí, které vyvolalo poptávku po zavedení autoritativního režimu a vlády pevné ruky.
Italský vzor byl proto přizpůsobený domácí realitě. Sušický rodák a katolický intelektuál Jan Scheinost založil spolu s ideově spřízněným romanopiscem Jaroslavem Durychem už rok po pochodu na Řím revui Rozmach, v níž nemilosrdně tepal zlořády liberálního režimu a popularizoval nutnost nastolení korporativistického systému založeného na křesťanské morálce.
Volání po vládě pevné ruky, která nahradí demokracii více slov než činů, našlo odezvu nejen v sociálně slabých vrstvách národa, ale podmanilo si i srdce mnohých vysokoškoláků útočících na internacionální „demoliberalismus“, který nedbá zájmů národa ani dospívající mládeže. Zpočátku proto také studenti před založením klubu Vlajka, vytvořili vlastní frakci uvnitř NOF. Československá společnost zkrátka hledala východisko z hluboké krize, do níž zabředla.
Hledá se vůdce
Vznik Národní obce fašistické v březnu 1926 byl reakcí na vývoj v Evropě i na domácí politické scéně. Masaryk sledoval v polovině dvacátých let domácí vývoj s velkými obavami. Tzv. pětka jako uskupení nejsilnějších parlamentních stran měla garantovat demokratický vývoj země, ale po parlamentních volbách oslabila. Došlo k posílení pozic komunistů a nacionalistů, což vedlo už podruhé v krátkých dějinách republiky k ustavení Černého úřednického kabinetu, který měl překlenout vzniklou krizi.
V napjaté povolební atmosféře, kdy se stal nejprve ministrem obrany Jiří Stříbrný, jenž se podle Hradu začal podezřele sbližovat s hrdinou sibiřských legií generálem Radolou Gajdou, se Masaryk rozhodl zasáhnout. Zvláště, když květnový převrat v sousedním Polsku, nastolil hned za hranicemi autoritativní režim maršála Pilsudského. Nebylo totiž tajemstvím, že národně pravicové kruhy sledovaly polské dění se sympatiemi, zatímco Masarykovi demokraté se polské cesty děsili a poskytovali po celé období první republiky ochranu ukrajinským nacionalistům z Ukrajinské vojenské organizace, kteří byli s polským režimem v permanentní válce.
Ostatně poskytování azylu ukrajinským teroristům, kteří dokonce spáchali atentát na polského ministra vnitra Pierackého, se stalo v meziválečném období hlavní překážkou znemožňující sblížení mezi Československem a Polskem. Masaryk proto odmítal připustit možnost, že by se Gajda mohl stát českým Pilsudským. Tlakem na nejrůznější instituce a obviněním Gajdy ze spolupráce s bolševiky zařídil jeho předčasné penzionování spojené s profesní likvidací. Tím ho zároveň vehnal do náruče českých fašistů.
Český fašismus převzal sice od italského vzoru stavovský systém a autoritativní řízení společnosti, ale měl řadu specifických rysů. Zatímco italští fašisté na rozdíl od německých nacionálních socialistů nekladli důraz na antisemitismus, český fašismus byl výrazně antisemitský, i když zároveň ostře protiněmecky zaměřený. Jen tak je pochopitelné, že čelný funkcionář hnutí Zdeněk Zástěra zemřel za okupace v nacistickém koncentračním táboře.
Legionářský hrdina Gajda v čele NOF
Čeští fašisté začali brzy po svém vzniku hledat výrazného vůdce, který by byl lákadlem pro masy potenciálních voličů. Právě Zástěra začal prosazovat penzionovaného generála Gajdu, protože jako jeden z legionářských hrdinů byl ve společnosti značně populární. Říkalo se, že právě Masaryk na jeho oblibu žárlí. Členská základna tak byla přesvědčena, že právě Gajda je „jediným zachráncem národa a prvním cejchovaným patriotem“.
Na Silvestra, tedy 31. prosince 1926, vstoupil generál za všeobecného nadšení do řad Národní obce fašistické. Později někteří kritici Gajdova kultu osobnosti - jako dlouholetý šéf pražské župy V. L. Vodák - ironicky konstatovali, že „po silvestrovsku“ byla také organizace za Gajdy řízena. Populární generál měl pověst úspěšného a rázného vojáka, muže činu, ale jeho myšlenkový obzor za zmíněnými klady značně zaostával. Byl také velmi naivní a rád podléhal různým našeptávačům. Nebyl ani schopný organizátor a měl určité velikášské manýry, které asi okoukal v prostředí ruské generality. Dokonce se tvrdilo, že paní, kterou si z Ruska přivedl, byla v blízkém příbuzenském vztahu s admirálem Kolčakem, který byl jeden čas považovaný za vrchního velitele bělogvardějců, vládl v Omsku jako diktátor a s Gajdou se přátelil a dočasně spolupracoval.
Gajda jako zážitkový vůdce
Když vstoupil v roce 1927 spolu se svými stoupenci do NOF katolický publicista Jan Scheinost, muž bystrého intelektu, třebaže s pověstí extravagantního jedlíka, a stal se členem fašistického direktoria, byl si vědom, že Gajda je sice člověk s „manky ducha“, ale přesto razil zásadu „pracovat usilovně přes něho pro něho“, protože je to člověk seslaný od Boha a nadaný geniální intuicí. Právě Scheinost se stal spolutvůrcem programu hnutí a hledal inspiraci v italském fašismu jako vzorovém modelu spolupráce s katolickou církví. Za rok však vliv katolických intelektuálů viditelně oslabil, a nakonec hnutí opustili. Hnutí se pak stalo nábožensky indiferentním.
Gajda se tím pádem stával stále více „zážitkovým“ vůdcem, který si potrpěl na nákladnou reprezentaci, což přivedlo pokladnu hnutí na buben. Se značnými finančními nesnázemi se proto potýkal i ústřední tiskový orgán Říšská stráž, což mělo vážný dopad na propagaci hnutí. Fašista Vodák ve svém pamfletu z roku 1934 uvedl, že Gajda se dostavoval do své kanceláře na devátou, vypil kávičku a pak si nechal poslat pro pivo.
Poté většinou někomu vynadal a okolo druhé hodiny se z kanceláře nenápadně vytratil. Podle Vodáka měla mít NOF správný název „Společnost přátel Radoly Gajdy“. Rozhněvaný fašista argumentoval, že očistné hnutí, pokud má získat politický vliv, není možné řídit z kavárny či z vinárny. Ať už to bylo jakkoliv, v Praze Gajda skutečně velkých úspěchů nedosahoval, ale v chudších krajích, zvláště v jižních Čechách a v Pošumaví, kde se stával nepřehlédnutelnou atrakcí venkovských tancovaček a zabijaček, byl značně populární.
Hnutí se pohybovalo na okraji politického spektra, když obdrželo po volbách v roce 1929 jako součást Ligy proti vázaným kandidátkám pouhé tři poslanecké mandáty. V roce 1935, kdy se fašistům vzhledem k dozvukům hospodářské krize podařilo získat při samostatné kandidatuře téměř 170 tisíc hlasů, to vyneslo celkem šest poslaneckých mandátů. Většinou však byli čeští fašisté vnímáni jako strůjci zvláštních afér a společenství plné rozporuplných postav a postaviček.
Členem NOF byl totiž mimo jiné také Jiří Arvéd Smíchovský, svérázný myslitel, byť zároveň výjimečně vzdělaný muž spolupracující s italskými zpravodajskými službami, který studoval a pěstoval okultismus, chtěl odhalit „tajemství všech tajemství“ a byl známý pod přezdívkou „malostranský Faust“. Členem hnutí se stal díky známosti s Gajdovou rodinou, třebaže byl členem zednářské lóže, což fašistické stanovy zapovídaly.
Podivné aféry
Už v srpnu 1927 rozbouřila hladinu veřejného mínění tzv. sázavská aféra. Skupina mladých fašistů tehdy přepadla a prohledala letní byt ministerského rady Jaroslava Vorla, protože dostala zprávu, že se tam nachází kompromitující dopis usvědčující prezidenta Masaryka z osobní intervence s cílem odstranit z vedení armády generála Gajdu.
Takový dopis se v sázavské vile nenašel, ale členové fašistické milice údajně přehlédli uzamčený kufřík, který měl některé materiály ke Gajdovu případu skutečně obsahovat. Již zmíněný fašista Vodák tvrdil, že Gajda dal dvěma fašistům peníze na cestu, a za to si pak odseděl dva měsíce vězení, přišel o penzi a volební právo. Dozvuky celé kauzy považoval za blamáž a nakonec konstatoval, že prý jen opičí láska mnohých funkcionářů dovolila, aby falešný prorok československého nacionalismu dále existoval.
Mnohem větší společenský dopad měla však aféra z konce ledna 1933, ke které došlo v přibližně stejné době, kdy se stal Adolf Hitler v sousedním Německu říšským kancléřem. V případě českých fašistů se jednalo o útok na Svatoplukova kasárna v Brně, což měl být signál k fašistickému převratu v Československu. Dva autobusy dobrovolníků z okolí Bučovic se vydaly na cestu do Brna, kde mělo dojít k setkání s poručíkem Ladislavem Kobsinkem, podivným mužem, který byl pro své názory podobně jako Gajda propuštěn z armády.
Jeden z účastníků akce později písemně zaznamenal, že v pozadí stála dlouhodobá frustrace mužů, kteří se v době hospodářské krize marně ucházeli o zaměstnání, aby mohli uživit své rodiny. Byli proto ochotní cestovat do Brna pod příslibem uhrazení cestovného a jednoho oběda v restauraci. Velitel akce Kobsinek byl muž, který jim měl poskytnout instrukce, ale psychicky narušený jedinec. Pro některé jihomoravské fašisty byl nejen nedůvěryhodnou, ale i krajně podezřelou postavou. Gajda byl prý před ním varovaný i proto, že byl vyloučený z brněnské fašistické buňky. Fašista Vodák si však stěžoval, že Gajda věnoval svou pozornost často právě lidem výstředním až defektním a vyslovil domněnku, že pokus o velké povstání byl nejspíš projektovaný při pivě.
Židenický puč
K přepadení došlo krátce po půlnoci 22. ledna 1933 a po určitém počátečním úspěchu, jímž bylo ovládnutí zbrojního skladu a vniknutí do budovy poddůstojnické školy, bylo poměrně rychle potlačeno. Tresty byly účastníkům akce po čase zdvojnásobeny a Kobsinek, jemuž se podařilo uprchnout do ciziny, byl vydán československým úřadům z Rumunska.
Gajdovi nebyla účast prokázána, ale dostal šest měsíců. Prý proto, že krátce předtím projížděl Brnem, o akci věděl, ale úřadům jí neoznámil. Dodnes není plně spolehlivě objasněno pozadí akce a nelze vyloučit, že mohlo jít o záměrnou provokaci. Ani v nejdivočejším snu si nelze představit, že zkušený válečný veterán Gajda by jen připustil možnost, že byť i úspěšné obsazení brněnských kasáren pěšího pluku by mohlo změnit politické poměry v zemi.
Vynesené tresty nad účastníky tzv. židenického puče byly poměrně tvrdé, ačkoliv se z hlediska jeho aktérů jednalo nejspíš o zoufalý pokus upozornit na neutěšené sociální živoření některých vrstev obyvatelstva v letech tíživé hospodářské krize.
Do širšího povědomí veřejnosti se dostali čeští fašisté znovu až koncem třicátých let, kdy mnichovský diktát způsobil hluboké rozčarování celé společnosti. Rozsáhlé územní ztráty, narušení hospodářské infrastruktury státu a tisíce rodin putující z Němci obsazených pohraničních oblastí do vnitrozemí vyvolaly obrovské zklamání obyvatelstva. Na pořad dne přicházely otázky typu, kdo za to vše nese odpovědnost a co bude nyní následovat?
Dosavadní politický systém byl vystaven rozsáhlé a oprávněné kritice, nespokojenci si vzali na mušku Masarykův realismus, s mocí kupčící zkorumpované partajnictví a fašisté začali znovu s úpornou propagací silného stavovského státu, který by zabránil opakování podobných dějinných propadů. Došlo také k očekávané redukci politických stran, které začaly být vnímány ne jako zástupci veřejnosti a jejích zájmů, ale jako kšeftařské kliky politických mafií.
Strana národní jednoty
V polovině listopadu 1938 vznikla Strana národní jednoty, která se svým národně konzervativním programem vyjádřeným v pojmu autoritativní demokracie, měla být náhradou za nereformovatelnou a úpadkovou liberální demokracii. Političtí exponenti nově vzniklé strany v čele s Rudolfem Beranem měli jasno v tom, že nelze pokračovat v dosavadním směru vládnutí, který směřuje jen k rozvratu a chaosu. Od cizích vzorů je třeba obrátit pozornost k domácím tradicím. Jedním z místopředsedů nové strany byl za české fašisty jmenovaný také generál Gajda.
Koncem listopadu byl navíc zvolen nový prezident Emil Hácha, který nahradil do Anglie uprchlého Edvarda Beneše. Hácha byl respektovaný prezident Nejvyššího správního soudu, ale osoba bez politických zkušeností. Představa, že by kandidoval na tuto funkci někdo z politických exponentů zkrachovalého režimu, však kvůli náladám veřejnost nepřišla vůbec na pořad dne. Okleštěný stát však přesto vydržel jen několik měsíců a po nacistické okupaci českých zemí byla opět nastolena otázka, jak dál?
V době, kdy projížděla 15. března 1939 zasněženou Prahou nacistická vojska, sešla se v Rudolfinu – dosavadním sídle Poslanecké sněmovny, pestrá společnost, v níž dominovali zástupci radikálních národoveckých kruhů, ale nechyběly ani některé osobnosti někdejší demokratické scény. V Rudolfinu se objevil tradiční vlajkař Sousedík, na telefonickou výzvu se dostavili i radikálové Rys a Polívka, rychlostí blesku se objevil na scéně i fašista Rovný, jenž proslul tím, že někdy vyvěšoval na dveře své žižkovské provozovny ceduli s oznámením, že dnes neholí, protože pracuje pro vlast. Opodál postával v parádní uniformě vůdce fašistů generál Gajda. Vykolejený předseda vlády Beran ležel v posteli a uvažoval o sebevraždě.
Český národní výbor a Národní souručenství
V Rudolfinu byl ustaven Český národní výbor a hrozba fašistického převratu se zdála být reálná. Po smutném návratu z Berlína však nečekaně energicky zasáhl prezident Hácha. Vydáním výnosu o vzniku Národního souručenství jako jediném povoleném politickém subjektu ve vznikajícím protektorátu zabránil vzniku vlády nevypočitatelných dobrodruhů. Vysloužil si tak vzteklou reakci radikála Ryse, který prohlásil, že tento starý parazit dřepí ve svém křesle s cigárem a ničí český národ.
Hácha vnesl rozkol do řad fašistů rovněž tím, že Gajdovi vrátil generálskou hodnost včetně služebních požitků. Tím si zajistil loajalitu nevyzpytatelného vůdce fašistů. Kdysi Masarykem zneuctěný a nyní plně rehabilitovaný Gajda převedl své hnutí vzápětí do řad Národního souručenství. Národní obec fašistická tak fakticky ukončila své působení. Někteří nespokojenci se sice dál snažili vyvíjet činnost, než s nacisty kolaborující ministr Emanuel Moravec prosadil v roce 1943 definitivní zákaz této organizace.
A jak se zachoval vůdce fašistů generál Gajda v letech okupace? Účastník národního odboje, literární historik a kritik Václav Černý, napsal, že generál Gajda byl český nacionalista vojáckého střihu, ale tím byl upřímně. Když byl požádán odbojem, aby českou věc nepoškozoval a nepostupoval úzce stranicky a osobně, dal své čestné slovo, které splnil.
Prakticky opustil politický život a na jeho chování za okupace není národní poskvrny. Složité a politicky vyhrocené poválečné poměry však způsobily, že byl přesto souzený a odsouzený. Později nechvalně proslulý Urválek mu navrhoval dokonce doživotí. Téměř celý trest si odseděl bývalý hrdina sibiřských legií ve vazbě. Zemřel krátce po komunistickém převratu. Po jeho úmrtí se pozvolna vytrácela vzpomínka na slavného generála i na české fašisty, což byl ojedinělý a v českých podmínkách poněkud kuriózní element na meziválečné politické scéně.
