Václav III. patří k nejtragičtějším postavám českých dějin. Byl posledním mužským Přemyslovcem a současně králem českým, polským i uherským, přesto se nedožil ani sedmnácti let. Krátký příběh mladého panovníka spojuje ověřená fakta s dobovými pomluvami i s pověstmi, které dodnes rozněcují fantazii.
Král tří korun
Narodil se 6. října 1289 v Praze jako syn mocného Václava II., jednoho z nejbohatších panovníků své doby, jemuž plnily pokladnu zejména stříbrné doly v Kutné Hoře. Cesta ke koruně se Václavovi otevřela mimořádně brzy. Už jako dvanáctiletý byl roku 1301 korunován uherským králem a v tamní tradici přijal jméno Ladislav V.; skutečnou moc měl ovšem jen na západě dnešního Maďarska a na Slovensku, zbytek země ovládali jeho rádci a soupeři. Po otcově smrti v červnu 1305 zdědil koruny českou a polskou a stal se pánem tří království najednou.
Zbraslavská kronika ho proto vykresluje se třemi korunami posazenými nad sebou na jediné hlavě. Chválí ho jako sličného a nadaného mladíka, který uhlazeně mluvil čtyřmi jazyky — latinsky, německy, uhersky a česky. Držet tři královské tituly v tak nízkém věku bylo ve své době takřka bezpříkladné a činilo z Václava jednu z nejnadějnějších postav tehdejší střední Evropy.
Nevěsta, která překvapila
Hned na počátku vlády přišlo rozhodnutí, které udivilo současníky. Od devíti let byl Václav zasnouben s Alžbětou, dcerou uherského krále Ondřeje III. Přesto zásnuby zrušil, vzdal se nároku na uherskou korunu a 5. října 1305 — den před svými šestnáctými narozeninami — se v Brně oženil s Violou Těšínskou, která po svatbě přijala jméno Alžběta.
Volba byla nezvyklá. Nevěsta pocházela z méně významné slezské větve Piastovců, byla chudá a společensky stála mnohem níže. Kronikáři jen kroutili hlavou a hledali vysvětlení. Nejčastěji se odkazuje na strategickou polohu Těšínska na cestě z Prahy do Krakova, tedy přímo do ohniska polské politiky. Manželství trvalo pouhých jedenáct měsíců a zůstalo bezdětné, nejspíš i pro velmi nízký věk obou manželů. Ovdovělá Viola pak žila skromně a teprve po deseti letech se provdala za mocného velmože Petra z Rožmberka.
Nepěkně o Václavovi hovoří Zbraslavská kronika, podle níž mladík v opilosti rozdával královský majetek a holdoval bujarým večírkům. Moderní historici tento obraz zpochybňují: dochované listiny ukazují vládu vcelku rozumnou a prozíravou, navazující na kroky jeho otce. Za jediný rok na trůně se ovšem schopnosti šestnáctiletého panovníka posuzují jen stěží.
Zlá znamení cestou na sever
V létě 1306 se poměry v Polsku vyhrotily. Krakovský kníže Vladislav Lokýtek, přezdívaný podle své drobné postavy, usiloval o polský trůn, který si nárokovali i Přemyslovci. Václav proto svolal zemskou hotovost k válečnému tažení a vydal se na sever. Cestou se zastavil v Olomouci, kam se sjížděli ozbrojenci a kde bylo nezvykle rušno.
K těmto dnům se váže stará pověst. Den před osudnou událostí prý blesk před královýma očima rozťal statnou lípu vedví. Současníci v tom viděli zlé znamení, které mělo věštit blízký konec. Kroniky navíc uvádějí, že Václav strávil poslední noc neklidně, trápen temnými sny o pohřbu svého otce; se svou tísní se prý svěřil i domácímu děkanovi. Podobné obrazy patřily k oblíbeným prostředkům středověkých kronikářů, přesto dobře vystihují stín, který nad olomouckou zastávkou visel.
Tři rány a věčná záhada
Ke zločinu došlo ve čtvrtek 4. srpna 1306, krátce po poledni, v děkanském domě poblíž katedrály svatého Václava. Odpočívajícího krále přepadl útočník a zasadil mu tři smrtelné rány dýkou. Na místě byl zadržen durynský rytíř Konrád, jemuž stráže podle pramenů usekly ruku a hodily ji psům. Většina historiků ho však dnes pokládá spíše za svědka než za skutečného vraha; kým byl král doopravdy zabit, se nikdy neobjasnilo.
Právě otevřený konec dělá z olomoucké události nejzáhadnější vraždu českých dějin. Seznam podezřelých je dlouhý. Nejčastěji se uvádí česká šlechta nespokojená s přemyslovskou politikou, dále Vladislav Lokýtek, jemuž smrt soupeře uvolnila cestu k polskému trůnu, římský král Albrecht Habsburský, který toužil po českých zemích, i Karel Robert z Anjou, usilující o uherskou korunu.
Jistý zůstává jediný, zato zásadní důsledek. Třemi ranami dýky vymřel rod Přemyslovců po meči, a to na samém vrcholu své moci, po více než třech stoletích vlády. Země se propadla do let zmatků, na trůn nakrátko usedl Jindřich Korutanský a nakonec jej získali Lucemburkové. Sám Václav dlouho neměl důstojný hrob; jeho ostatky nechala teprve roku 1326 přenést na Zbraslav sestra Eliška Přemyslovna, jenže i odtud se za husitských bouří roku 1420 nenávratně ztratily. Po králi tří korun tak zbyla především otázka, na kterou už sedm století marně hledáme odpověď.
