Spisovatel, jehož jazyk patřil k nejryzejším, jaké kdy česká literatura zrodila, se stal jednou z prvních obětí takzvané druhé heydrichiády – krvavé odvety, kterou němečtí okupanti rozpoutali po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jeho poprava nebyla náhodná ani pouhým administrativním aktem stanného soudu, ale s německou důkladností a cynismem pečlivě zvoleným gestem. Měla českou kulturní obec zlomit strachem. Ukázat, že před německou okupační mocí si není jistý nikdo, ani ti nejslavnější.
Odpor
Narodil se 23. června 1891 (právě dnes by mu tedy bylo 135 let) v obci Háj ve Slezsku do staré protestantské rodiny. Jeho cesta k literatuře nebyla přímá: nejprve toužil být malířem, přerušil kvůli tomu gymnaziální studia, posléze se však vrátil, odmaturoval a vystudoval lékařskou fakultu. Po promoci v roce 1921 si spolu s manželkou Ludmilou otevřel lékařskou praxi na Zbraslavi, kde oba ordinovali řadu let.
Medicína však byla zase jen mezizastávkou. Umělecké ambice nakonec převážily a Vančura se plně oddal psaní. Stal se předsedou avantgardního uměleckého spolku Devětsil, v roce 1921 stál u zrodu komunistické strany, z níž byl ovšem koncem dvacátých let pro kritice gottwaldovského vedení vyloučen. Vančura byl levicový intelektuál, ale především humanista a svobodný duch, který se nikdy nepodřídil stranické disciplíně, jež se mu příčila.
Jeho odpor k nastupujícímu německému nacismu byl setrvalý. Vystupoval proti němu dávno před válkou. Již na počátku třicátých let podepsal protifašistické prohlášení spisovatelů a v roce 1934 vystoupil na manifestaci studentstva a spisovatelů ve stejném duchu. Když pak v březnu 1939 vtrhli do naší země němečtí okupanti, Vančura nezvolil cestu pohodlí ani mlčenlivého přežívání - ač k tomu měl příležitostí dost.
Obrazy z dějin národa českého
Jako uznávaný umělec dostal několik nabídek ke spolupráci z nejvyšších pater Třetí říše. Protektorátní komisař ho vyzval, aby napsal scénář k filmu o Bedřichu Smetanovi. V roce 1940 ho dokonce kontaktoval Goebbelsův aparát kvůli zdokumentování katyňské tragédie, kterou chtěli nacisté propagandisticky zneužít. Vančura se ani neobtěžoval odpovědět. To mlčení bylo samo o sobě výpovědí o charakteru člověka, který odmítl propůjčit své jméno a talent německé okupační moci.
Vlastenectví nebylo u Vančury jen postojem, ale i tvůrčím programem. Ještě v roce 1938, v době reálného ohrožení československé státnosti, se zrodil velkolepý záměr: umělecky zpracovat dějiny českého národa a posílit jím národní sebevědomí v osudové pomnichovské době. Z původně kolektivního projektu nakladatelství Družstevní práce se nakonec stalo dílo jediného muže.
Vančura se do Obrazů z dějin národa českého pustil s mimořádným nasazením a věnoval jim poslední čtyři roky života. Vznikla monumentální literární freska, stylizovaná podle starých kronik, sahající od příchodu Slovanů přes Sámovu říši, Velkou Moravu, cyrilometodějskou misii a svatého Václava až k Přemyslovcům.
Vstoupil do aktivního odboje
Příznačné je, že Vančura, formálně komunista, líčil křesťanství raného středověku s láskou jako pokrokový proud, který zušlechťoval divošství a nahrazoval krutost láskou k bližnímu. O duchovních osobnostech, zvláště o svatém Václavu a svatém Konstantinovi, psal s nelíčenou úctou. Z plánovaných šesti dílů stačil dokončit jen dva. Dílo končí uprostřed věty, právě tam, kde autora od psacího stolu odvleklo gestapo.
Vančura vstoupil do aktivního odboj. V letech 1941 až 1942 stál v čele spisovatelské sekce Národního revolučního výboru inteligence, kde působil po boku svého přítele Ivana Olbrachta. Tato ilegální skupina byla napojena na druhé ilegální ústřední vedení komunistické strany, jež gestapo na jaře 1942 rozkrylo.
Ve vlně zatýkání si Gestapo přišlo i pro Vančuru. Stalo se tak 12. května 1942, ještě před atentátem na Heydricha. Jeho žena Ludmila později v knize vzpomínek Dvacet šest krásných let zaznamenala mrazivé okamžiky onoho rána: gestapáci, kteří se chovali se strojenou korektností, tvrzení, že se „pan doktor“ snad ještě téhož dne vrátí, loučení dole v hale, kde manželce nestihl říci víc než to, aby zachovala klid a dala dohromady poslední rukopisy.
Popraven v Kobylisích
Vančura se z výslechu nevrátil. Co je však pozoruhodné a co dotváří obraz jeho charakteru: ve vězení vlastně k řádnému výslechu vůbec nedošlo. Odmítl vypovídat. Básník Jaroslav Seifert později svědčil, že i silnými zdmi Petschkova paláce prosákly zprávy o tom, jak se Vančura choval. Trpěl, ale odpovídal mlčením, které nemělo nic společného s pasivitou.
I při mučení se choval statečně – mlčel a pohrdal, čestný a neoblomný i ve chvíli, kdy viděl, jak se zvedají hlavně pušek k jeho srdci. Gestapo se pak už ani nesnažilo zjistit skutečný rozsah jeho odbojové činnosti. A právě v tom spočívá tragická logika jeho konce: Němcům nešlo o žádné vyšetřování. Po atentátu na Heydricha 27. května 1942 byl Vančura 1. června poslán před stanný soud, který mu v nepřítomnosti vyměřil trest smrti, a téhož dne byl v Praze-Kobylisích zastřelen. Necelý měsíc před jednapadesátými narozeninami.
Nebyl popraven ani tak za to, co v odboji vykonal, jako spíš za to, kým byl. Jeho proslulost a talent z něj učinily ideální oběť. Smrt jednoho z nejslavnějších žijících českých spisovatelů, měla symbolicky setnout českou kulturu a nahnat umělcům strach. Potřebovali popravit literární hvězdu, autora knih jako Rozmarné léto, Poslední soud, Markéta Lazarová, Konec starých časů či Obrazy z dějin národa českého, které však - jak již řečeno - už nestačil dokončit.
Své dílo zasvětil národu, za který položil život
Vančurova poprava dokumentovala, že nyní jde opravdu do tuhého a že od Němců lze čekat cokoli - což záhy potvrdili vyhlazením Lidic a Ležáků. Moc však svého nedosáhla. Vladislav Vančura zůstal v paměti národa nikoli jako poražený, ale jako muž, který i tváří v tvář popravčí četě mlčel a svými vrahy pohrdal.
Roku 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem. Titul však nepotřeboval. On jím skutečně byl.
A je.
