Václav Šaffránek se narodil 11. prosince roku 1920. Jeho život – stejně jako životy dalších osmi Němci popravených studentů (sedmi Čechů a jednoho Slováka) - vyhasl v Ruzyňské jízdárně před německou popravčí četou 17. listopadu roku 1939. Bylo mu pouhých 18 let. Dalšími popravenými studenty byli Josef Matoušek, Jan Adamec, Jan Černý, František Skorkovský, Jan Weinert, Josef Klíma, Bedřich Koula a Marek Frauwirth.
V sedmnácti se zúčastnil mobilizace
Václav Šaffránek byl synem kapitána československé armády RNDr. Ing. Josefa Šaffránka. To také zásadně ovlivnilo jeho rozhodnutí přihlásit se v 17 letech v době mobilizace v roce 1938 jako dobrovolník do československé armády. Velice těžce, jako ostatně většina národa, nesl mnichovskou zradu spojenců i naší tehdejší kapitulaci.
Dětství prožil v obci Stodůlky (nyní součást Prahy 13), kde navštěvoval obecnou školu (dnešní ZŠ Mládí). 21. června 1939 ukončil s vyznamenáním studia na legendárním pražském gymnáziu v Křemencově ulici. Již během středoškolských studií se angažoval ve studentských organizacích a byl předsedou Sociální studentské akce v tzv. Velké Praze. Byl hluboce věřící katolík.
Od léta roku 1939 byl spojkou vojenské odbojové organizace Obrana národa. Na podzim téhož roku začal studovat inženýrské stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze a stal se zapisovatelem Svazu českého studentstva v Čechách. Ovšem vysokoškolským studentem byl pouhých šest týdnů.
Václav Šaffránek se 15. listopadu 1939 zúčastnil posledního rozloučení se studentem Janem Opletalem zavražděným Němci. Kolegové jej poté navrhli do studentské delegace, která měla vyjádřit protest tehdejšímu protektorátnímu prezidentu Háchovi proti zatýkání studentů německou mocí.
Naděje matky, že syn žije pohasly
Ale k tomu již nedošlo. 17. listopadu 1939 byl ve dvě hodiny v noci v domě číslo 315 byl v bytě svých rodičů v ulici Karolíny Světlé v centru Prahy zatčen gestapem, a ještě téhož dne odpoledne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách.
Dopoledne 18. listopadu přinesl český policista rodičům Václava Šaffránka jeho klobouk, zápisník s obrázky svatých, kapesní nůž, plnicí pero a smutnou zprávu o jeho popravě. Rodiče nechtěli dlouho zprávě o zastřelení syna uvěřit, zvláště když do veřejnosti pronikly zprávy, že zatčení studenti mladší devatenácti let byli propuštěni.
V naději, že její syn žije, povzbudila matku (otec tehdy už nežil) v roce 1942 zpráva, že příslušníci pražského gestapa pátrali na obecním úřadě ve Stodůlkách po studentu Václavu Šaffránkovi. Paní Šaffránková poté obdržela dopis německého advokáta Lösche, že její syn je „toho času neznámého pobytu“. K pověstem o tom, že její syn Václav žije, přispělo i to, že student takřka stejného jména (ovšem, jak se následně ukázalo, pouze s jedním „f“ v příjmení) byl vězněn až do roku 1945 v jednom německém koncentračním táboře.
Matčina muka
Paní Šaffránková dokonce ještě těsně po válce v roce 1945 obdržela od repatriačního střediska zprávu, že se její syn má do týdne vrátit domů. Byl to však nešťastný a krutý omyl. Návrat z koncentračního tábora se týkal jiného Šafránka – právě toho „s jedním f“.
Jen těžko si lze představit muka a nervovou zátěž matky, která léta žila v nejistotě, zda je její syn naživu či nikoli. Bohužel, pravdivá byla syrová realita, že Václav Šaffránek - talentovaný student a mimořádně odvážný člověk, byl zastřelen 17. listopadu 1939 německým popravčím komandem v Ruzyni.
Na domě v ulici Karolíny Světlé, kde byl Václav Šaffránek zatčen, je dodnes umístěna pamětní deska s textem: „Dne 17.listopadu 1939 byl v tomto domě zatčen a v Ruzyni pro svůj národ zastřelen Václav Šaffránek vedoucí z předsednictva studentstva Čech a Moravy. Buď věren svému národu, Bohu a víře“.
Symbolický hrob Václava Šaffránka (tzv. kenotaf) je umístěn v obci Odolena Voda v okrese Praha-východ ve Středočeském kraji. Dodnes totiž není úplně zřejmé, kde vlastně skončila těla devíti popravených českých studentských představitelů. Dle několika historických zkoumání a výpovědí pamětníků byla Němci nejspíše převezena do Liberce v tehdejší Sudetské župě Velkoněmecké říše a tam zahrabána do země.
Hlavně proto, aby se jejich hroby v budoucnu nemohly stát pietními místy a aby tito hrdinové nenalezli spočinutí ve své rodné zemi, kterou tolik milovali. Václavu Šaffránkovi byl po válce in memoriam udělen titul inženýra a v roce 2022 i Medaile za hrdinství od tehdejšího prezidenta Miloše Zemana. Toto vysoké státní vyznamenání tehdy, byť neskutečně opožděně, obdrželo všech devět studentů popravených v Ruzyňských kasárnách 17. listopadu 1939.
Co vedlo k tragickému 17. listopadu 1939?
28. října 1939 proběhla v Němci okupované Praze mohutná demonstrace českého národního vzdoru. Desítky tisíc občanů provolávaly slávu Československé republice. Němci proti nim nasadili jednotky SS, rozehnali je ostrou střelbou a na 400 demonstrantů vážně zranili. Smrtelně zraněni byli Václav Sedláček a student Jan Opletal.
Další občanské a studentské nepokoje v den Opletalova pohřbu, 15. listopadu 1939, se staly záminkou pro schválení plánu „Sonderaktion Prag“ – což byl plošný zásah německé okupační moci na české studenty. 1 200 českých studentů bylo okamžitě deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen – přičemž 35 z nich tamní pobyt nepřežilo.
17. listopadu 1939 pak proběhla zločinná (bez soudu) poprava devíti studentských předáků a následovalo uzavření všech českých vysokých škol. To mělo původně trvat tři roky, ale po nástupu Reinharda Heydricha (podzim roku 1941) na pozici říšského protektora v českých zemích bylo prodlouženo takříkajíc „na věčné časy“.
Popravení členové Národního sjednocení
Což jasně potvrdilo, že tento německý krok neměl vést jen ke krátkodobému odstrašení české společnosti a k neutralizaci protiokupačních aktivit, ale že se jednalo o jasnou součást tzv. konečného řešení české otázky: o faktickou germanizaci českomoravského prostoru, vystěhování většiny Čechů daleko na východ, a hlavně o totální likvidaci jakékoli budoucí české inteligence.
Studentští předáci popravení v Ruzyňských kasárnách byli různého sociálního původu i různého „politického vyznání“ ve smyslu jejich inklinace k jednotlivým politickým ideologiím. Jedno však měli společné: ryzí vlastenectví a nesmírnou odvahu.
Většina z nich byla národně konzervativní orientace – představovali tedy de facto opozici vůči masarykovsko-benešovskému liberálně internacionalistickému politickému a ideovému „mainstreamu“ První československé republiky. V drtivé většině šlo o členy Národního sjednocení, což byla následnická politická formace Československé národní demokracie legendárního Karla Kramáře.
Z pohledu historické spravedlnosti nesmíme zapomenout na to, že hlavním iniciátorem vražedného zátahu na české studenty a na české vysoké školy na podzim roku 1939 byl Karl Hermann Frank, mimořádně odpudivá postava celého nacistického hnutí a jeden z vůdců českých (tzv. sudetských) Němců – původně karlovarský knihkupec.
Klanění Frankovým pohrobkům na sudetoněmeckých sjezdech
V prvních letech německé okupace českých zemí byl tento zločinec státním tajemníkem v úřadu říšského protektora, později německým státním ministrem pro Protektorát Čechy a Morava. Tedy v podstatě pánem nad životem a smrtí Čechů. Byl rovněž architektem a iniciátorem vyvraždění a vypálení Lidic a Ležáků a mnoha dalších zvěrstev. Nařídil i poslední hromadnou popravu Čechů v Protektorátu – začátkem května 1945 v Malé pevnosti Terezín, kdy tak učinil dokonce proti vůli a přes zákaz nacistických pohlavárů v Berlíně – přičemž většina popravených byli opět čeští studenti a mladí lidé.
Po popravě devíti českých studentských představitelů a uzavření českých vysokých škol na sklonku roku 1939 Frank prohlásil: „Od nynějška budeme bez jakékoli výstrahy zasahovat těmi nejtvrdšími prostředky. Kdo není s námi, je proti nám. Kdo je proti nám, bude rozdrcen!“
Připomínejme si tato jeho slova vždy, když se někdo ze současné české politické reprezentace bude klanět Frankovým pohrobkům na sudetoněmeckých sjezdech – nyní už naprosto trestuhodně plánovaných do České republiky – kdykoli nás tito lidé budou vyzývat k omluvám za odsun Němců.
Dle svědectví pamětníků stála v pokoji na psacím stole Václava Šaffránka soška svatého Václava, která měla v ruce korouhev s československou vlajkou. A pod ní na papíře tento text: “Toto jest moje krédo: Vlast, národ a práce. Otci a matce buď nejvíce vděčen! To, co Ti dávají, už Ti nikdy nedá nikdo. Studuj, ať můžeš splatit svůj nepatrný díl. Buď věren národu, Bohu a víře!“
Rekviem nad devíti chlapci
V roce 1943 publikoval v Londýně Viktor Fischl báseň „Rekviem nad devíti chlapci“ věnovanou studentům popraveným 17. listopadu 1939. Stojí v ní mj. tyto verše:
Devět prý padlo jich
Devět jich žije dál
A z jisker ztracených
Žhnou ohně neproměnné
Těch devět chlapců
Devět listů lip
Krvavých listů
Zrudlých od plamene
A lípa stojí dál
A každá větev šíp
Šíp vámi kalený
Vy ohně neproměnné.
Budiž věčná čest památce Václava Šaffránka a jeho druhů.
Nikdy na ně nezapomeneme.
Ani na jejich německé vrahy.
