Dopoledne 28. června 1881 vyplul z Prahy zvláštní parník. Vezli se na něm členové německého studentského spolku Corps Austria a jejich hosté. Mířili do Malé Chuchle, oblíbeného výletního místa Pražanů. Slavili dvacáté výročí založení spolku. V horní výletní restauraci jim k tomu vyhrávala vojenská kapela 36. pěšího regimentu.
Napětí mezi českými a německými studenty viselo v Praze ve vzduchu už delší dobu. Pražská univerzita se právě chystala k rozdělení na dvě části a obě strany byly podrážděné. Setkání německého spolku v ryze české Chuchli, tím spíš, že ve spolkových uniformách, brali mnozí Češi jako otevřenou provokaci. Němečtí studenti navíc krátce předtím pochodovali v uniformách pražskými ulicemi, což náladu rozhodně neuklidnilo.
Ve stejné chvíli vyšel v Národních listech krátký inzerát: „Dnes dostaveníčko odpoledne v Chuchli! Kdo můžeš, přijeď do 4 hodin, parníky šroubové jezdí po celé odpoledne.” Vypadalo to jako nevinné pozvání na výlet. Ve skutečnosti šlo o svolání na střet.
Výzva zabrala dokonale. Celé odpoledne připlouvali do Chuchle čeští studenti. Restaurace tušila potíže. Před vchodem proto stály stráže s nasazenými bajonety. Později dorazil ještě oddíl četnictva.
Od písní k prvnímu kameni
První hodiny se nesly v napjaté, ale zatím nenásilné náladě. Čeští studenti se usadili v zahradě a zpívali národní písně. Jeden z německých účastníků, Josef Neuwirth, později popsal zpívanou „Hej, Slované” výstižně jako „hrom a peklo”.
Pak přišel rafinovaný tah. Češi spustili rakouskou státní hymnu. Při ní povstali a smekli. Německým studentům přitom vzkázali, ať při hymně také povstanou. Vlastenecké gesto a provokace (napětí mezi austroslavismem a velkoněmectvím se dnešnímu čtenáři může obtížně chápat) tu splynuly do jediného okamžiku.
Klid dlouho nevydržel. Mezi německé stoly přiletěl kus dřeva. Ozvaly se první nadávky. Princ Johann zu Thurn-Taxis, sedící mezi Němci, byl označen za odpadlíka národa. Němečtí studenti začali volat po zásahu. Četníci se postavili mezi obě skupiny. Bylo jich asi dvacet. Nestačili.
Sprška skla a souboj o židle
Pak zaznělo zvolání „Němečtí psi, domů!”. A vzápětí přiletěla první sklenice. Trefila dva hosty, doktora práv Heinricha Feitise a pana Angegera ze spolku Saxonia. To spustilo lavinu.
Vzduchem začaly létat desítky dalších sklenic. Němečtí studenti zvedli židle nad hlavu a kryli se jimi. Pomalu couvali k zakotvenému parníku. A právě tady přichází asi nejabsurdnější moment celého večera:
Uprostřed bitky se objevil hostinský. Myslel především na svůj majetek. Prchajícím Němcům proto nedovolil odejít se židlemi v rukou. Donutil je nechat všechny židle v hostinci. Studenti tak museli odhodit svou jedinou ochranu.
Následky na sebe nenechaly čekat. Technika jménem Lumpe zasáhl velký kámen do hlavy a on se v bezvědomí složil k zemi. Lékař Dr. Sievert z Greifswaldu ho zvedl a odnesl na loď. Shodou okolností šlo o Heinricha Lumpeho z Ústí nad Labem, pozdějšího mecenáše a zakladatele proslulého Lumpeparku, z něhož později vyrostla ústecká zoo. Právníka Picka srazil úder klackem. Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy s ním jeden z Čechů zacloumal.
Útěk po vodě
Parník vyrazil zpět do Prahy v jedenáct hodin v noci. Klid ale nenastal. Při průjezdu pod Podskalským mostem dopadla na palubu další sprška kamenů. Jeden člen posádky si odnesl těžké zranění ruky.
V Praze putovali nejhůř zranění do Všeobecné nemocnice. Za fiakrem, který je vezl, běželo asi dvacet českých studentů. Jeden z nich skončil v poutech. Strážníci ho zatkli ve chvíli, kdy sbíral ze země kameny, aby je házel po voze.
Když se Chuchle dostala do Londýna
Zpráva o pranici se nezastavila na hranicích monarchie. Doputovala až do Británie. Britský ilustrovaný týdeník The Illustrated London News přinesl zhruba měsíc po události velký obrázek bitky. Doprovodil ho titulkem o útoku Slovanů na německé studenty u Chuchle.
Příliš věrný realitě ten výjev nebyl. Ilustrace vznikla na dálku a do velké míry podle fantazie kreslíře. Pro celou kauzu to ale znamenalo, že o Chuchli se mluvilo i v cizině. Z drobné pivní šarvátky na pražském předměstí se stala mezinárodní zpráva. Dnes patří londýnská ilustrace mezi mála dochovaných obrazových svědectví o té noci.
Doma se o stejném večeru psalo dvojím způsobem. Český tisk líčil setkání německého spolku jako předem připravenou provokaci. Německý list Bohemia naopak hned druhý den otiskl text s titulkem o krvavých výtržnostech a vinu kladl české straně. Tutéž rvačku pochopitelně každá strana popisovala úplně jinýma očima.
Jméno, které vymyslel slavný reportér
Samotné označení „Chuchelská bitka” je přitom mnohem mladší než událost. Vžilo se až po půl století. Postaral se o to věhlasný německy píšící reportér Egon Erwin Kisch. Ve své reportáži z roku 1930 střet pojmenoval Kuchelbader Schlacht, tedy Chuchelská bitva. Název se ujal a používá se dodnes.
V pozadí celé kauzy stál spor o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou část. Rakouská Říšská rada o rozdělení rozhodla už 31. května 1881, tedy měsíc před bitkou. Na samotný výsledek tak potyčka neměla reálný vliv. K rozdělení univerzity došlo tak jako tak v roce 1882.
Dohra přesto byla bolestivá. Někteří čeští studenti byli za účast vyloučeni z univerzity. Část z nich místo diplomu obdržela povolávací rozkaz na vojnu. Napětí mezi Čechy a Němci se přiostřilo i daleko od Prahy. Zhruba měsíc a půl po bitce, v srpnu 1881, navíc lehlo popelem čerstvě dostavěné Národní divadlo. Některé pozdější spekulace daly tento požár do souvislosti s vyhroceným národnostním napětím té doby.
Z dnešního pohledu působí celý večer skoro tragikomicky. Létající pivní sklenice, zabavené židle a kameny házené z mostů. Pro Prahu 19. století ovšem šlo o vůbec první národnostní střet.
Poklidné výletní místo u Vltavy tehdy ukázalo, jak tenká může být hranice mezi nedělní zábavou a otevřenou řeží. Češi chtěli být pány ve svém tisíciletém státu. Německým imigrantům, usazeným u nás již po mnoho generací, se to nelíbilo. Dějiny to měly brzy připomenout daleko hlasitěji a násilněji.
