Zatímco válka stále zuří, uplynulé týdny postupně odhalují obrysy íránské strategie, která se pohybuje na pomezí totální války, proaktivní obrany a odstupňované odvety. Íránci jsou pány svého prostoru i časového rozvrhu a propojují vojenské, ekonomické a politické cíle v rámci promyšlené strategie a mnohostranné reaktivity:
- způsobit Izraeli a americké přítomnosti na Blízkém východě odstrašující škody
- vytvořit soustavu ekonomických tlaků připomínající matrjošku s dominovým efektem, které zasáhnou Spojené státy, většinově vazalskou Evropu, ropné monarchie Perského zálivu a
- v konečném důsledku celou planetu, s cílem vyvolat souběh tlaků na blízkovýchodní žháře.
Ukončit válku za íránských podmínek
Jde o to vyčerpat, případně rozštěpit izraelskou společnost a eventuálně ji obrátit proti politice vlastní vlády; přivodit politickou krizi ve Spojených státech, která nevyhnutelně přijde, jakmile se za hradbami válečné propagandy a mediálních blackoutů odhalí skutečná cena války – rozsah ničení, reálný počet mrtvých a zraněných. Na několika frontách a s různými časovými horizonty – ekonomické udušení zemí Zálivu, neúnosná zranitelnost Izraele, americké ztráty či zhoršení globální ekonomiky – se Írán snaží vytvořit body zvratu, které mu umožní ukončit válku za vlastních podmínek.
Íránský odpor je pro Íránce sám o sobě prvním vítězstvím: regionální mocnost odpovídá na agresi první světové velmoci, přičemž využívá veškerých rejstříků asymetrické války, plně těží ze svého geostrategického prostředí a globální propojenosti obchodu a ovládá různé časové roviny – politické, geopolitické, ekonomické i psychologické. I když Írán utrpí škody a jeho ekonomika se nevyhnutelně oslabí, již nyní ví, že jeho odstrašující schopnost je účinná a účinnou zůstane.
Jeho klíčová zeměpisná poloha ani přírodní zdroje se nezmění. Relevance jeho strategie a technologické kapacity rovněž ne, přičemž se budou dále vyvíjet a přizpůsobovat. A pokud Írán dosud nevyvinul jaderné zbraně, současné události ho téměř nevyhnutelně tlačí k úvahám o jaderné ochraně – ať už vlastní výrobou takových zbraní, jejich získáním od jiné země, nebo tím, že se postaví pod jaderný deštník spojeneckého státu.
Hormuzský průliv jako páka Íránu
Způsob, jakým z této války vystoupit, je v tuto chvíli nejistý, i když Írán v ideálním případě hodlá pokračovat ve svých akcích až do určité formy rezignace či kapitulace (byť maskované) svých protivníků. Již nyní má prostředky k tomu, aby prosadil protiplnění: trvalou záruku neútočení ze strany USA a Izraele, i když samotná íránská odveta může sloužit jako odstrašující varování před budoucími útoky. Vyplacení válečných reparací za způsobené škody, přestože Írán bude schopen vzít si to, co mu bude nejspíš odpíráno – prostřednictvím poplatků za průjezd Hormuzským průlivem, exportu ropy a plynu a nových obchodních pravidel s partnery a sousedy.
Zrušení sankcí, které Spojené státy uvalují po celá desetiletí, ačkoli Írán zřejmě nebude čekat na případné (a komplikované) zrušení sankcí, aby přenastavil svůj ekonomický ekosystém. Právo na obohacování uranu podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, pokud se tedy Írán bude ještě cítit vázán smlouvou, která ho omezuje bez protihodnoty, a bude ochoten spolupracovat s institucí – MAAE – jejíž hra je přinejmenším neprůhledná.
V řadě oblastí z toho Írán vyjde jako vítěz tak jako tak. Bombardováním amerických základen v Perském zálivu a v Iráku usiluje o vytlačení Američanů z regionu. Buď se Spojené státy rozhodnou definitivně odejít, což Íránu umožní nastolit novou rovnováhu sil s monarchiemi Perského zálivu a státy v regionu, nebo Američané zachovají přítomnost, která bude, ať už jakákoli, nevyhnutelně zranitelná a zranitelným učiní i každé území, které ji bude hostit.
Na moři i z pobřeží zůstane Hormuzský průliv pod vojenskou kontrolou Íránu, a tedy strategickým aktivem, ekonomickou pákou a hřbitovem jakékoli ozbrojené síly, která by se pokusila prolomit íránskou blokádu. Pokud jde o země Zálivu, které se po čtyři desetiletí obohacovaly a rozvíjely díky marginalizaci Íránu pod embargem, ty pochopily svou strukturální křehkost. Tak daleko od Spojených států, a tak blízko Íránu jsou vydány na milost geostrategickému paradigmatu, v němž Izrael, země se západní orientací, monopolizuje veškeré západní priority.
Dekonstrukce „íránského režimu"
Izrael a Spojené státy věřily, že mohou skoncovat s „islamistickým režimem", jenže do protiútoku přešlo íránské impérium, a z něj vzejde regionální mocnost, islámsko-nacionalistická, více či méně obnovená ve svých „revolučních" základech, a ještě hlouběji ve své imperiálně-náboženské podstatě. Při vyjednáváních nebývají maximalistické požadavky žádné země téměř nikdy naplněny a Írán, i ze silné pozice, bude muset v mnoha bodech zřejmě slevit ze svých nároků.
Vyjít z konfliktu se vztyčenou hlavou je jedna věc, ale řízení poválečného období bývá často mnohem choulostivější a obtížnější. Za fasádou národní jednoty kolem obrany vlasti se politické rozpory, sociální napětí a ekonomické problémy velmi rychle vrátí na íránskou scénu.
Pokud bylo cílem svržení „íránského režimu" takzvaným „dekapitačním úderem", operace selhala již v první den. Hlavní příčinou je zásadní neznalost politické struktury Íránu, potažmo jeho společnosti a kultury, kterou prozrazuje už samotné nadužívání výrazu „íránský režim". Tento výraz kromě určité formy pohrdání (mluví snad někdo o „francouzském režimu" nebo „americkém režimu"?) v sobě skrývá dva předsudky či dvě chybná hodnocení.
Prvním je přesvědčení, že Islámská republika, založená po islámské revoluci roku 1979, má slabou legitimitu, protože představuje nový, uměle zavedený systém, který lze snadno oslabit či svrhnout. Islámská republika je skutečně svou hybridností – spojením demokracie, jakobínské republiky a náboženského vedení – novou architekturou. Ve svém jádru a ve svém fungování se však zakořeňuje v prastarých zkušenostech, organických strukturách a politických uspořádáních. Její parlamentarismus pochází z konstitucionalistické revoluce roku 1906, při níž byl ustanoven parlament a sepsána ústava.
Kořeny íránského systému lze najít v 16. století v šíitské obci
Kořeny politického uspořádání dnešního Íránu lze dokonce spatřovat v příkladu proroka Muhammada, který rád konzultoval rozhodnutí ve své obci ohledně některých rozhodnutí, islámský základ principu konzultace delegované na lid. Přítomnost náboženství v politické kostře sahá do 16. století, kdy se perské království stalo šíitským a královská moc od té doby byla úzce spjata s duchovenstvem, které se po staletí formovalo jako pilíř a průvodce šíitské obce.
Novinkou – a moderním prvkem – Islámské republiky je institucionalizace vrcholného náboženského vedení, které dialekticky funguje uvnitř republikánského organizačního schématu, ačkoli samotný pojem vedení v šíitském smyslu je prastarý a sahá vlastně k samotnému vzniku šíitského odštěpení po smrti Proroka v roce 632. Ještě hlouběji do minulosti souvisí spojení moci a náboženství se starověkem, kdy achajmenovští a sásánovští králové prohlašovali, že svou sílu a moudrost čerpají od zoroastrijského boha Ahura Mazdy. Co se týče správního aparátu, stačí připomenout, že od 6. století před naším letopočtem, a i po příchodu islámu – ve službách abbásovských chalífů či tureckých vládců – mají Íránci v popisu práce řídit království a říše.
Íránská administrativa, historicky spravovaná vzdělanci s mnohostrannými znalostmi, daleko přesahovala pouhou technokratickou kompetenci – byla rovněž nositelem íránské kultury, a tím i páteří identity po celá staletí. Íránská státní správa byla pozápadněna za dynastie Pahlaví (1925 –1979), avšak zakořeňuje ve staletých správních a protokolárních zkušenostech. Nakonec existuje skutečná kontinuita mezi monarchií Pahlaví a Islámskou republikou, pokud jde o rozvoj průmyslu, infrastruktury i samotný princip modernizace státní správy.
Západní chybné předsudky o Persii
Druhým předsudkem je představa, že íránské vládnutí je jakýmsi ostrovem odříznutým od obyvatelstva, který se musí prosazovat silou, aby kompenzoval zásadní nedostatek legitimity. Určitý nesoulad mezi obyvatelstvem a státem je známou věcí a – nakolik to lze posoudit – jde o jev dávný. V 19. století hrabě de Gobineau psal, že Íránci „budou lhostejně přihlížet nejrůznějším vládám, aniž by přilnuli k té či oné" (Tři roky v Asii, 1859). Ostatně právě tím bývá zdůvodňován opakující se autoritarismus íránského vládnutí. Kvůli chybějící společenské smlouvě mezi vládnoucími a ovládanými, či kvůli absenci pevného právního rámce legitimizujícího tu kterou suverenitu, musela moc kompenzovat slabou legitimitu silnou, příležitostně násilnou přítomností.
Obyvatelstvo, autonomní ve svých rodinných buňkách a paralelně strukturované kmenovými, stavovskými či náboženskými příslušnostmi, se spokojovalo s tím, že snášelo a poslouchalo, přičemž se občas nebálo vzbouřit proti královské politice považované za nespravedlivou nebo nelegitimní. Tak se hovoří o dynamice odstupu mezi mocí, která chce vnucovat své programy, a obyvatelstvem, které bez velkého občanského vědomí nespolupracuje, což vede k posilování politického autoritářství a souběžně k rostoucím strategiím vyhýbání se a občanskému nezájmu ze strany obyvatelstva. V dnešním Íránu lze tyto sociopolitické problémy v různé míře pozorovat.
Monarchie Pahlaví a poté Islámská republika nicméně – ať už záměrnou politikou, nebo někdy mimoděk – tento odstup mezi vládnutím a obyvatelstvem také zmenšovaly. Vznik střední třídy v důsledku industrializace, urbanizace a pozápadnění společnosti, stejně jako revoluční politika, která vytvořila novou generaci mužů a žen (tzv. „islámský feminismus") zapojených do života státu a země, pozměnily sociologii Íránu, ekonomiku společnosti i vztah jednotlivců k politice.
Nadále existují propasti mezi různými instancemi moci (hluboký stát versus republikánský život), mezi elitami a obyvatelstvem, mezi autoritářskou vládou a populací, která ji snáší či se s ní srovnává. Jiné prvky nicméně přispívají k organickému spojování Íránců, počínaje nacionalismem, který je sjednocuje ve všech krizích ohrožujících zemi: tak tomu bylo za íránsko-irácké války (1980–88), kdy se Íránci sjednotili na obranu své země navzdory politickým, ba i etnickým rozporům.
Z velké části tomu tak je i v současné válce. Pro Íránce žijící v Íránu přijdou změny, ať už politické či společenské, ze samotné země, z jejích vnitřních sil, nikoli ze zahraničí, a už vůbec ne pod tlakem války. Chránit celistvost národa před současnou agresí pro ně neznamená souhlasit kompletně s vládní politikou. Jde pouze o zajištění přežití vlasti, nezbytné podmínky pro vnitřní změny, které má moc a legitimitu provádět jedině obyvatelstvo žijící v Íránu.
Írán posledních třiceti let a Írán budoucí
Zvolení reformního prezidenta Mohammada Chátamího v roce 1997 a jeho znovuzvolení v roce 2001 svědčilo o měnících se poměrech v zemi. Nástup nových generací, poučení a zklamání z islámské revoluce, příchod internetu, rostoucí vědomí na nejvyšší státní úrovni, že nacionalismus je v konečném důsledku největším společným jmenovatelem Íránců, politika po čínském vzoru prezidenta Rúháního (otevírání země prostřednictvím ekonomiky) – to vše formovalo Írán posledních třiceti let. Ke změně doktríny došlo i v konzervativních kruzích, které se po dvě desetiletí snažily moralizovat společnost, reislamizovat ji po dobrém i po zlém.
Tváří v tvář odlivu mozků, Íráncům prchajícím na turecké pláže a na diskotéky, nástupu mládeže, která nezažila ani éru Pahlaví, ani revoluční ideály svých rodičů, se postupně prosazoval nový přístup. Namísto plošné represe začaly vlády v zemi rozvíjet to, co Íránci – mladí i starší – dosud hledali v zahraničí. Po roce 2000 se postupně formovala společnost volného času, stavěla se nákupní centra po americkém vzoru, množily se kavárny, zesiloval veřejný kulturní život (koncerty, divadla, výstavy, kina), dosud omezovaný, svazovaný, ba skrývaný, a rostla i větší tolerance k alkoholu, soukromým oslavám, formám hidžábu či veřejnému vystupování nesezdaných párů.
V mnoha ohledech prošla společnost jak určitou liberalizací, tak vznikem nového sociopolitického paradigmatu. Na začátku roku 2000 museli být muži a ženy na svatbách odděleni a pouze díky úplatkům byla v soukromých zahradách možná společná účast. Dnes oficiální organizace nabízejí svatební sály, kde jsou muži a ženy pohromadě, zatímco jiné sály stále umožňují oddělení pohlaví, aby vyhověly tradičnějším – a ve skutečnosti většinovým – společenským skupinám.
Devadesátá léta přinesla nástup nové generace podnikatelů, ne vždy či nutně zbožných, ale zásadně nacionalisticky orientovaných, kteří uzavírali, jakousi novou společenskou smlouvu se státem. Loajalita k principu Islámské republiky výměnou za svobodu rozvíjet své podnikání. Vztah je oboustranně výhodný: stát těží z přínosu nově založených firem, generace průmyslníků prosperuje a nacionalismus je „přirozeným" tmelem jednotlivců státních, či soukromých elit s různými, někdy i protichůdnými politickými či náboženskými postoji.
Írán v pohybu, byl napaden
Konečně po politické stránce si Islámská republika osvojila diskurz spíše imperiální než panislámský, spíše nacionalistický než náboženský, což opět ukazuje vnitřní složitost íránského systému, který je současně národním státem, imperiální republikou, náboženskou vlastí i zemí mnoha náboženství.
Právě tento Írán – Írán v pohybu – byl napaden. Ve světle politických a sociologických proměn Íránu, které probíhají od roku 2000, si lze klást otázky o budoucí trajektorii země. Íránsko-irácká válka nabízí možný orientační bod. Byla zahájena agresí Saddáma Husajna, sunnitského prezidenta, který se obával přelití íránské revoluce do své země s většinovou šíitskou populací. Proti všemu očekávání Íránci vzdorovali a válka nastolila nový vztah mezi politikou, armádou a obyvatelstvem.
Svržení šáha Pahlavího v roce 1979 ukázalo, že íránská armáda, jedna z nejsilnějších na světě, přesto nebyla schopna zachránit monarchii. Proto byl na jaře 1979 vytvořen Sbor strážců islámské revoluce a na podzim téhož roku dobrovolnický sbor Basídž, jimž nová Islámská republika svěřila posvátnou povinnost chránit republiku před jakýmkoli pokusem o rojalistický převrat i před každým vnitřním či vnějším nepřítelem. Válka s Irákem umožnila vzestup Strážců revoluce – ze suchozemské síly se stala i námořní a letecká složka, po válce pak vojensko-průmyslový komplex.
Celá generace íránských vojáků, funkcionářů a politiků se takto „zrodila" v íránsko-irácké válce, naučila se řídit zemi v kontextu maximální krize a následně obsadila veškeré odpovědné posty – vojenské, politické, správní, akademické i jiné. Lze předpokládat, že izraelsko-americko-íránské války přinesou přinejmenším částečně analogický efekt: stará garda v nich nalezne novou prestiž, zatímco nové generace budou zoceleny ohněm a skrze intenzivní zkušenost získají jedinečnou vojenskou, manažerskou, diplomatickou a politickou zkušenost. To vše může revitalizovat Islámskou republiku, která se původně zakládala na obnově nové identity, proti západním (zejména americkým) zásahům a ve jménu návratu k tisíciletým náboženským hodnotám.
Rok 1979 ovšem není rok 2026. Nemůže jít o prostý revoluční „reset". Nelze vymazat sociopolitické proměny posledních dvou desetiletí. Převahu nacionalismu, probíhající sekularizace, důsledky hnutí „Žena, život, svoboda", ekonomické výzvy, kulturní rozmanitost íránské společnosti, která je více pozápadněná a politicky vyspělejší než před čtyřiceti lety. Lze však spekulovat, že oficiální státní diskurz vytěží z odporu proti americko-izraelské agresi a že bude posílen nacionalistická hrdost i náboženský cit, s důsledky v podobě posilování identitarismu, určité militarizace státního aparátu a nových kulturních hesel.
Lze se obávat, že přinejmenším dočasně poválečný bezpečnostní kontext omezí projevy občanské společnosti a přinese nové formy sociální kontroly, dohledu a cenzury. Tento kontext nebude zřejmě příznivější ani pro výkon íránské měkké síly, od turismu po různé mezinárodní iniciativy, které by alespoň částečně přispěly k prosazení alternativního pohledu na zemi. To je ostatně systémová slabina íránské politiky. Navzdory všem kulturním přednostem a slibným projektům za prvního mandátu Mohammada Chátamího (1997–2001) nebyl Írán schopen, neuměl nebo nechtěl rozvinout – zejména směrem k západním zemím – ambiciózní, koherentní a efektivní kulturní či turistickou politiku.
Zvolení Mojtabá Chameneího jako cesta ke stabilizaci
Budoucí směřování národní veřejné diskuze bude silně záviset na novém Nejvyšším vůdci Mojtabá Chameneím (narozen 1969), synovi Alího Chameneího, zavražděného v první den války. O zákulisí této volby proniklo jen málo informací, ale byla zřejmě do značné míry diktována okolnostmi. Volba syna Alího Chameneího, Nejvyššího vůdce v letech 1989–2026, zajišťuje v kontextu války a krize kontinuitu doktrín, loajalit a sítí, navzdory problematice volby, která se podobá dynastickému nástupnictví. V klidnějším kontextu by nominační proces byl bezpochyby otevřenější. Formován svým otcem, Mojtabá Chameneí nicméně patří k jiné generaci a směr, který vtiskne zemi, bude záviset na komplexním souboru faktorů – od stavu (mentálního, ekonomického, kulturního) složité země až po nové mocenské a diplomatické poměry poválečného období.
Nakolik se volba Mojtaby Chameneího jeví spíše jako důsledek národní nouze než náboženské prioritní orientace, situace v jistých ohledech připomíná zvolení jeho otce. V roce 1989 byl Alí Chameneí zvolen spíše z politických než náboženských důvodů. Neměl tehdy stupeň ájatolláha požadovaný pro tuto funkci a ústava z roku 1979 byla upravena, aby umožnila volbu zahajující nový – porevoluční – cyklus země. Tím, že se Alí Chameneí opřel o Strážce revoluce a podpořil začleňování duchovních do státních orgánů, vyvolal komplementární procesy militarizace společnosti a zestátnění duchovenstva, které posílily vnitřní kostru země, profesionalizovaly politické aktéry a institucionalizovaly vojensko-náboženskou rovnováhu.
Jakkoli válka Íránce stmeluje, poválečný Írán bude konfrontován se svými předchozími problémy: značnými ekonomickými obtížemi způsobenými jak embargem, tak státními a celonárodními dysfunkcemi, k nimž se přidají válečné škody; občanskou společností o několika rychlostech, s odlišnými či rozbíhavými zájmy a kulturami; dialektikou mezi západním orientací a tradičností, etatizovaným náboženstvím a sekulárním nacionalismem, familialismem a individualismem.
Válka téměř jistě vyvolá v části elit radikalizaci protizápadního a protiimperialistického diskurzu, který bude dopadat na vnitropolitické klima v Íránu i na diplomatické aktivity. Další řada otázek se týká íránské diaspory, především v Evropě, Spojených státech a Kanadě, formované v průběhu desetiletí vlnami emigrace a udržující různorodý vztah s Íránem. Od odpůrců, kteří bombardování svých krajanů oslavovali s portréty Rezy Pahlavího a doufali v „pád režimu", po ekonomické imigranty, vlastence, více či méně kritické k Islámské republice, avšak přesto stojící za íránským odporem. Tato válka a její následky bezpochyby vytvoří novou dynamiku, nejprve uvnitř íránské komunity doma a v zahraničí, poté ve vztazích mezi komunitami Íránu a mimo něj.
Co válka proti Íránu odhaluje o mezinárodním řádu
Írán odmítl jakákoli jednání a hodlá pokračovat v operacích, dokud nedosáhne svých cílů. Jaké jsou? Lze se domnívat, že jde o dosažení nového poměru sil natolik významného, aby přinutil Spojené státy a Izrael přijmout nejen příměří, ale skutečné diplomatické řešení, trvalé a garantované. Íránská analýza, podložená tím, že země byla dvakrát napadena přímo uprostřed vyjednávání, je prostá: jedině síla porazí sílu; jedině razance odvety uhasí další pokušení k agresi.
Aniž bychom spekulovali o scénářích ukončení konfliktu, vícestranná dohoda, americký ústup, jaderná eskalace apod. je již nyní možné hovořit o významu této války v historickém okamžiku, který prožíváme. O geopolitické mutaci, v níž se řád zrozený z druhé světové války, a vzdáleněji z renesance, postupně proměňuje s nástupem dalších mezinárodních aktérů (Čína, Rusko, Indie, jihovýchodní Asie, Brazílie), s novými uskupeními „nezúčastněných" zemí (BRICS+), s globalizovanými výzvami (ekonomickými, technologickými, ekologickými, migračními atd.), které zasahují celou planetu a země propojené jako nikdy předtím.
Již na sklonku středověku se v Evropě začaly rodit hluboké proměny, jimž trvalo staletí, než plně dozrály: nový vztah k náboženství po nástupu protestantismu a náboženských válek, vedoucí k moderním formám laicismu, sekularismu a univerzalismu; rozvoj moderního státu a nacionalismu, vyúsťující v mezinárodní řád národních států, soupeřících ve svých zájmech a propojených diplomaciemi; filosofický racionalismus, který od Kanta po analytickou filozofii postupně vytvořil svět bez metafyziky; vědecký a technický rozvoj, dávající vzniknout průmyslové revoluci 19. století a soudobé digitální revoluci a prosazující v zásadě materialistický a agnostický světonázor.
Západní imperialismus ve vztahu k Persii
Tento model evropského vývoje (vestfálský geopolitický řád, průmyslový kapitalismus, filosofický racionalismus, vědecká normativita) byl postupně globalizován prostřednictvím koloniálních říší, od obou Amerik po indonéské souostroví: nejprve Španěly a Portugalci v 16. století, poté Angličany, Francouzi a Holanďany od 17. do počátku 20. století. První fáze západního imperialismu, která zničila aztéckou a inckou civilizaci, byla spojenectvím vojáka, misionáře a obchodníka. Poté kolonialismus odpovídal především ekonomickým zájmům (Východoindická společnost, Britské impérium) a promítal na celou planetu konkurenci mezi evropskými národy.
Všude přinesla globalizace vliv Západu v různé míře. Obracela národy na křesťanství (Amerika), ničila prastaré kultury a všude přinášela to, co nazýváme modernitou – technologie a průmysl, správní organizace, ekonomické mechanismy, politické koncepty, umělecké formy. Všude tato „westernizace“ vytvářela napětí a emulace, syntézy a schizofrenie: neshody i dohody mezi tradicí a modernitou, náboženstvím a sekularizací, místní identitou a cizími vlivy, národním a mezinárodním. Dnes tyto výzvy přetrvávají, navzdory (někdy kvůli) konci koloniálních říší a příchodu multipolárního světa.
Právě ve světle této dlouhé historie lze pochopit pozici Íránu a jeho mnohorozměrné výzvy. Persie byla vtažena do dějin evropských koloniálních říší již v 16. století. Západní dravost začala – nesměle – safíjovskými kapitulacemi (obchodními privilegii, někdy přehnanými, poskytovanými evropským kupcům); pokračovala hegemonií Anglie v 19. století, soupeřící s Ruskem v Íránu a střední Asii, a poté převažujícím americkým vlivem po druhé světové válce. Evropský vliv, za Safíjovců sporadický a okrajový, sílil po celé 19. století dynastie Kádžárovců. Prozápadní a sekularizační politika Pahlavího, prováděná za pochodu, vyvolala řadu sociálních, kulturních a ekonomických zlomů, takže islámská revoluce byla jakousi zpětnou vlnou a částečně nevyhnutelným vyvažováním.
V protikladu k agnostické, individualistické a konzumním pozápadňováním chtěla revoluce nastolit jinou společenskou smlouvu založenou na náboženských hodnotách, islamizovat společnost stejně jako vědu či kulturu, učinit ze země imperiální srdce panislamismu a obrany utlačovaných. Tyto ideály byly často rychle vyvráceny či pokřiveny a revoluční excesy vyvolaly heterogenní vývoj uvnitř společnosti oživované trojpolární identitou (íránskou, islámsko-šíitskou, západním liberalismem), která se díky své pluralitě nikdy nenechá uzavřít do jednostranné a exkluzivní politiky. Ať už je tomu jakkoli, islámská revoluce chtěla přeorientovat zemi na osu suverenity, nezápadnictví a islámu, i když pozápadňování společnosti nikdy nepřestalo. Převaha nacionalistického diskurzu v posledních dvaceti letech dává Íránu spíše charakter íránské než islámské republiky.
Írán a západní neoimperialismus
Současná válka posiluje to, co bylo jedním ze zakládajících pilířů islámské revoluce: antiimperialismus, tedy kritiku světového systému, který je zdánlivě založen na pravidlech, ale ve skutečnosti je z velké části podřízen západocentrickému projektu a zájmům. Pokud mezinárodní řád vždy osciloval mezi snahou o regulaci, zákonem džungle a planetárním nákupním centrem, současná válka z íránského pohledu pouze potvrzuje vnímání řádu, který je a priori multilaterální, ale ve skutečnosti bytostně nerovnovážný a jednostranně ovládaný Spojenými státy.
Mezinárodní instituce, zákony a arbitráže, vytvořené Západem inspirovaným evropskými koncepty národního státu a typem mezistátních vztahů založených Vestfálským mírem (1648), fungují na principu dvojího metru. Teoreticky jsou založeny na právní rovnosti, v praxi závisejí na poměrech sil, geopolitických konfiguracích a expansionistických či dominantních ambicích některých mocností.
Pro Írán ilustruje otázka jaderného programu tuto podjatost mezinárodního práva, instrumentalizovaného těmi nejsilnějšími pro partikulární geostrategické zájmy. Existujuje tu přinejmenším trojí metr: Severní Korea (hrdá, že má bombu, a díky ní může vyjednávat z pozice síly), Izrael (který bombu má, ale nepřiznává to, nepodepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a nikdo mu nevyčítá, že zahájil nuklearizaci Blízkého východu) a Írán, který bombu nemá, smlouvu o nešíření podepsal, podrobuje se kontrolám MAAE, ale za to dostal jen málo a je označován za darebácký stát.
Ve skutečnosti, nahlížíme-li otázku íránského jaderného programu prizmatem dlouhé historie, lze ji interpretovat jako záminku neoimperialistické politiky, dědičky západního imperialismu na Blízkém východě přinejmenším od 19. století, která si pod jakoukoli záminkou hodlá udržet kontrolu nad touto energetickou, obchodní a strategickou křižovatkou, jíž je Írán.
Řeči o „demokratizaci" Íránu sledují tutéž skrytou logiku. Demokracii chcete Islámské republice přinést bombardováním civilních i vojenských cílů, ale žádná vojenská akce není plánována za účelem demokratizace saúdské monarchie. Přát si přátelštější „íránský režim" (pro Spojené státy) neznamená nic jiného než vrátit Írán do americké orbity z geostrategických a ekonomických důvodů: bránit ruskému vlivu a čínským projektům na Blízkém východě; uspokojit Saúdskou Arábii a ropné monarchie Perského zálivu, které by byly nevyhnutelně oslabeny a marginalizovány, kdyby se Írán – historická regionální mocnost – rozvinul v celé své plnosti.
Současná válka je v tomto ohledu neoimperialistickou válkou, která Írán utvrzuje v jeho analýze mezinárodního řádu: rozhodují pouze poměry sil; je vyžadována dobrovolná či pasivní podřízenost Spojeným státům a jejich spojencům pod hrozbou sankcí a ostrakizace; západocentrismus systému živí pokrytectví veřejných diskuzí, jejichž leitmotivy (lidská práva, demokracie atd.) ve skutečnosti legitimizují dravé záměry. Snad není náhodou, že ze všech evropských zemí pouze Španělsko rázně odsoudilo americko-izraelskou agresi. Spoluzakladatel prvních koloniálních říší v 16. století, dnešní Španělsko má politické proudy citlivé na otázku imperialismu, pro něž je západní postoj vůči Íránu součástí neoimperialistického záměru.
Rozkol v muslimském světě
Írán rovněž zakouší na vlastní kůži rozkoly v muslimském světě. Dne 16. března 2026, den před smrtí při izraelském úderu, adresoval Alí Larídžání výzvu ummě – obci muslimů –, aby se postavila Izraeli a Spojeným státům. Íránská strategie v reakci na americko-izraelský útok mu bezpochyby zajistí oblibu u řady muslimských populací. Koordinace mezi Íránem, Hizballáhem, proíránskými milicemi v Iráku a jemenskými Húsíovci rovněž dodala nové barvy „ose odporu", o níž se rádo tvrdilo, že je oslabená a pod kontrolou.
Navzdory regionální obnově spojenectví, zápalů a bojových ideálů lze nicméně pochybovat, že výzva k ummě bude mít významný dopad v islámských zemích s rozmanitými dějinami, konkurenčními zájmy a kulturně i historicky odlišnými pojetími islámu. Již od smrti proroka Muhammada byla muslimská obec rozdělena po náboženské stránce (rozkol mezi sunnity, šíity, cháridžovci atd.), politické stránce (dynastické rozštěpení muslimského světa, později dělení na národní státy), etnické stránce (muslimský svět je mozaikou národů) i kulturní stránce (náboženství je vždy zasazeno do kultury, která formuje jeho prožívání).
Za islámské revoluce chtěl Írán, navazující na ambici imperiální velmoci, být kopím islámu ve světě. Narazil však na realpolitiku a vnitřní islámské štěpení. Muslimský Írán je šíitský, zatímco většinový islám je sunnitský. Náboženská konvergence může fungovat do určité míry a za určitých okolností, nemůže však zakrýt ani bagatelizovat sunnitské odmítání šíismu a šíitské obvinění sunismu z odchýlení se od původního islámu.
Íránsko-irácká válka byla příkladem tohoto napětí a přispěla mimo jiné k oživení íránského nacionalismu, který ájatolláh Chomejní chtěl ztlumit ve jménu nadřazené jednoty ummy. Zatímco Írán se zastával Palestinců, Organizace pro osvobození Palestiny se postavila na stranu Iráku proti Íránu, a zatímco revolucionáři odsuzovali Izrael jako „sionistický stát", předsunutou blízkovýchodní základnu západního imperialismu, Izrael Íránu finančně i logisticky pomáhal ve válce s Irákem.
Nelze tedy pochopit imperativní suverenismus a kulturní protekcionismus současného Íránu, pokud neopustíme západocentrický diskurz, který si osobuje právo být arbitrem civilizací, práva a hodnot. Kulturní rozmanitost světa je každodenní samozřejmostí, existuje však kulturní egocentrismus, který chce vidět v určitém typu západní země vrcholné stádium státu, měřítko civilizace a referenční bod společenskoidentitárního vývoje.
Kdo čte nesčetné analýzy tohoto konfliktu, nemůže než konstatovat, nakolik jsou ve své drtivé většině podřízeny dominantním paradigmatům, tedy západocentrickému světonázoru a americkému geostrategickému paradigmatu. S tím souvisí téměř institucionalizovaná nevědomost či téměř systematická zaujatost vůči nezápadním zemím a kulturám, v nejhorším případě podepřená islamofobií, kulturní xenofobií nebo imperialistickým, ba kolonialistickým pohrdáním.
Ve světle současného konfliktu a jeho mediálního zpracování v tom lze samozřejmě spatřovat váhu amerických a proizraelských lobby, které po desetiletí financovaly v think-tancích, na univerzitách a v médiích orientované, jednostranné analýzy světa prošpikované mrtvými úhly a slepými skvrnami, a které jsou dnes válečným strojem doprovázejícím bomby a zamlžujícím jakékoli nuancované a pluralitní vnímání událostí. V širším kontextu jde však o projektivní obraz Íránu, pohybující se mezi démonizací a orientalistickými klišé, který se stal normou, jejž většina novinářů a televizních expertů automaticky přijímá bez přemýšlení a bez sebereflexe.
Ta to norma spadá do širšího rámce: západocentrického paradigmatu, zakořeněného ve vlivu Západu prováděném evropskými koloniálními říšemi od 16. století, který navzdory globalizaci, turistickým výměnám či postkoloniálním studiím stále silně ovlivňuje politické kruhy a média, a to i v některých nezápadních zemích. Na křižovatce zásadních problematik nabývá palestinská otázka celého svého smyslu rovněž až v perspektivě dlouhých dějin a mnohostranného pohledu.
Mnohá bojiště palestinské otázky
Dne 7. října 2023 zahájil Hamás teroristický útok na Izrael. Rozsah a propracovanost útoku byly překvapením, avšak samotný typ akce nepřekvapil ty, kdo nezapomněli na existenci palestinského problému zrozeného v roce 1948. Uvíznutí procesu z Osla po zavraždění premiéra Jicchaka Rabina (1995), postupná normalizace vztahů některých arabsko-muslimských států s Izraelem, pokračující izraelská kolonizace Západního břehu Jordánu v rozporu se všemi dohodami, demografický tlak v Gaze a naprostá lhostejnost západních diplomacií k řešení palestinské otázky – to vše mohlo vyústit jen v explozi násilí u těch Palestinců, kteří měli stále silnější pocit, že na ně všichni zapomněli.
Trojnásobným efektem zvětšovacího skla, amnézie a schematizace chtěla západní média zredukovat izraelsko-palestinský spor na útok ze 7. října, čímž vymazala 75 let historie a veškerou antropologickou složitost. Pokud je izraelsko-palestinská krize tak důležitá, ačkoli existuje tolik jiných konfliktů, které nemají stejný dopad ani tentýž význam, je to proto, že se nachází na průsečíku několika historických, náboženských a civilizačních zlomů:
Zlom kolonialismus–dekolonizace. Izrael je skutečnou demokracií, ale také skutečným koloniálním státem se vším, co to obnáší z hlediska násilí (vojenského, správního, soudního, ba i kulturního) a radikální asymetrie mezi kolonizátory a kolonizovanými. Mnohostranný odpor Palestinců je rovněž posledním ztělesněním dekolonizačních bojů, které určovaly čtyřicátá až sedmdesátá léta 20. století. Na tiskové konferenci 27. listopadu 1967, po šestidenní válce, Charles de Gaulle prohlásil, že Izrael „organizuje na dobytých územích okupaci, která se neobejde bez útlaku, represí a vyhnání, a projevuje se proti němu odpor, který on zase označuje za terorismus."
Vše bylo řečeno a nic se nezměnilo. Redukovat Hamás nebo Hizballáh na teroristické skupiny znamená ignorovat historický důvod jejich vzniku, kořen a kontext násilí a přijmout jednostranný pohled, který připisuje negativní vlastnosti tomu druhému a zároveň se slepě odmítá podívat na sebe. Jak známo, žádná přesná definice terorismu neexistuje, protože konfliktní reality jsou vždy mnohorozměrné a v prudce vášnivém a polarizovaném světě se člověk snadno stává teroristou v očích druhého.
Lze-li určitý čin z hlediska etických či právních principů kvalifikovat jako teroristický, je třeba také osvětlit jeho příčiny, záměry a ideový kontext: nikoli proto, aby byl ospravedlněn, omluven nebo relativizován, ale protože jedině chladná analýza umožňuje v dlouhodobém horizontu nacházet relevantní a trvalá řešení, ať diplomatická či vojenská.
Zlom křesťanský svět–islámský svět
Od příchodu islámu v 7. století jsou muslimové vnímáni jako vojenští nepřátelé, vždy ve válce za rozšiřování Islámu a jako dobyvatelé ohrožující křesťanskou identitu a vlastní kulturu Evropy a Západu. Nejde zde o diskusi o tom, co je fantazií (muslimové na Západě jako „pátá kolona" „velkého nahrazení" křesťanství islámem) nebo politickou invektivou (obvinění z „islamolevičáctví"), ale o konstatování, že izraelsko-palestinský konflikt se v mnohém vpisuje do staletého západního podezření vůči islámu.
Na rozdíl od islámu není judaismus univerzálním náboženstvím spásy: muslimem se člověk stane snadno, ale Židem se rodí a konverze k judaismu je proces stejně zdlouhavý jako výjimečný. Izrael je navíc silně prozápadní zemí, jejímž historickým základem v 19. století byla imigrace evropských, tedy kulturně evropeizovaných Židů, z východní Evropy. Ve vztahu k islámu se tedy Západ necítí ohrožen židovským sionismem.
Kulturní význam Židů v evropských dějinách, stejně jako západní charakter Izraele, bez ohledu na vliv ultraortodoxních Židů, vedou k tomu, že se Západ cítí zřejmě bližší Izraeli než jakékoli muslimské zemi, nebo přinejmenším snadno vytvoří společnou frontu s Izraelem, přes potlačený antisemitismus a navzdory izraelskému koloniálnímu násilí, proti islámu vnímanému jako zákeřná a nesmiřitelná hrozba.
Zlom Západ versus Globální jih, nezúčastněné země, „Orient". Pro lidi ze Západu přesvědčené o svém modelu politického uspořádání a soužití je často sotva představitelné, že jiní smýšlejí odlišně, že nezápadní země mají jinou historii a že hodnoty, boje či priority jedněch nemusí být (nutně) totéž co u druhých. Západ vidí vznik Izraele jako prozřetelnostní kompenzaci traumatu holokaustu, zatímco na „nezápadní" straně je tento vznik vnímán jako koloniální křivda západního imperialismu, která plodí další traumata (Nakba) a je typická pro pohrdání vůči orientálním a muslimským populacím.
Absolutizace židovského utrpení
Střetávání pohledů na izraelsko-palestinskou otázku, mezi mediálně dominantní západní interpretací a alternativními pohledy, méně šířenými a marginalizovanými, je opět výmluvným svědectvím propasti mezi geopolitickou dominancí západních zemí a „periferizací" nezúčastněných zemí, obětí či neobětí západních kolonialismů a imperialismů.
Zlom paměťový, informační, historiografický. Když muslimové opakují, že holokaust je evropský příběh a že žádný koncentrační tábor nikdy neposkvrnil blízkovýchodní půdu, tyto – čistě faktické – výroky odhalují zásadní propast dějin a rozdíly v historickém vědomí. V Íránu je rozšířeno popírání holokaustu, jehož mluvčím se stal prezident Ahmadínežád, když holokaust označil za mýtus. Toto popírání, v zásadě zpochybňuje západní exkluzivitu nad dějinami a jejich výkladem. Pro Íránce, kteří nejsou všichni popírači, je holokaust v každém případě židovskou a evropskou historií, nikoli íránskou.
V absolutizaci židovského utrpení spatřují historiografickou monopolizaci, která vede k zahalení utrpení všech ostatních – samotných Íránců (íránsko-irácká válka či dlouho zamlčované utrpení z obou světových válek) stejně jako zamlčované bolesti Palestinců. Všudypřítomnost izraelského pohledu v západních médiích, politikách, diplomaciích či na univerzitách je tak vnímána jako západní uzurpace dějin s jejími kulturními, strategickými a (geo)politickými kořeny a důsledky.
Vliv Západu totiž nespočívá pouze v šíření politických idejí (liberální demokracie), technologií (internet), typů ekonomiky (kapitalismus) nebo spotřebních vzorců (Coca-Cola & spol.) po celé planetě, je to také, někdy nenápadně, vnucováný pohled na západocentrický smysl dějin, který z historie Západu, jejího sepsání a jejích výkladů činí normu poznání, měřítko smyslu dějin a hermeneutickou referenci událostí.
Propalestinský a antiimperialistický Írán
Od roku 1979 Írán obrátil naruby diplomatické paradigma krále Mohammada Rezy Pahlavího. Ve jménu panislámské politiky a antiimperialistického vědomí se Írán postavil na obranu Palestinců proti izraelské kolonizaci. Souběžně delegitimizoval izraelský stát, nově označovaný za „sionistický stát", jejž považuje za zemi vytvořenou inženýrstvím západního imperialismu, autolegitimizovanou modernistickou instrumentalizací judaismu a anachronickým výkladem Starého zákona a živenou bezuzdným expansionistickým násilím.
Již od roku 2 000 panovala oblíbená představa, že Írán usiluje o získání jaderné bomby, aby vymazal Izrael z mapy, což nedávalo smysl ani vojensky, ani politicky, a navíc odporovalo náboženským, koránským a teologickým imperativům. Írán si přeje rozpuštění koloniálního státu Izrael, nikoli vyhlazení Židů. Íránci jakožto muslimové jsou navíc povinni respektovat Židy, neboť Korán ukládá úctu k judaismu.
V šíitské teologii je obranná válka povinností a útočná válka zakázána, protože ji může vyhlásit jedině imám, dědic proroka Muhammada. Dvanáctý imám, imám Mahdí, zmizel v roce 941 a vrátí se teprve na konci věků. V jeho nepřítomnosti nemohou duchovní převzít iniciativu k válce, neboť nemohou mít ani autoritu, ani poznání jednoho z dvanácti historických imámů. Ve skutečnosti je antisionismus v Íránu široce rozšířen a odsuzuje izraelský kolonialismus, aniž by usiloval o ohrožení života Židů nebo odmítání judaismu.
V Íránu dodnes existuje židovská komunita, především v Teheránu, dnes zredukovaná na několik tisíc duší, avšak dědička tisíciletého blízkovýchodního příběhu. Prvky starověkých íránských dějin prostupují Starý zákon (Kniha Ester) a islámská éra přinesla pozoruhodnou judeo-perskou kulturu. Za dynastie Pahlaví existovaly velmi dobré (neoficiální) vztahy mezi Izraelem a Íránem. Padesátá léta 20. století přinesla dokonce bezpečnostní spolupráci mezi Izraelem, Íránem a Tureckem (organizace Trident), zaměřenou proti vlivu panarabismu.
Geopolitický obrat Íránu vůči Izraeli
Íránci a Izraelci sdílejí řadu kulturních rysů: ani Arabové, ani Turci, nepředstavují formu kulturní výjimečnosti na Blízkém východě, sdílejí starobylé dějiny (z velké části diasporické v případě Židů) a obdobnou filozofickou a kulturní komplexitu (židovské myšlení a perská filozofie). Dokonce i z náboženského hlediska existuje jistá blízkost mezi Židy, vyvoleným národem mučeným v průběhu dějin, a šíity, kteří se hlásí k pravému původnímu Islámu, a právě proto jsou pronásledováni sunnitskou většinou.
Geopolitický obrat vůči Izraeli, započatý revolucí, je náboženské povahy (obrana palestinských muslimů proti sionistickému kolonialismu), i když etnické a kulturní rozdíly oddělují íránské šíity indoevropského původu od Palestinců, kteří jsou Arabové a sunnité. Obrana Palestinců se rovněž vpisuje do boje proti dravému západnictví, živeného historickou zkušeností Íránců od počátku 19. století – od anglo-ruského imperialismu v Persii po svržení premiéra Mosaddeka prostřednictvím CIA (1953). Ne všichni Íránci tento boj sdílejí, i když všichni prosazují formu národní a kulturní suverenity.
Šíité, menšina v islámu často ohrožovaná, chovají autentický soucit s utlačovanými národy. Na druhou stranu, zatímco mnoho Íránců připisuje napětí s Izraelem volbě bojovné obrany Palestinců na úkor diplomatického realismu, lze rovněž chápat, že démonizace antiimperialistického Íránu je součástí mediální války a propagandistického oportunismu.
Írán není první zemí, která se staví proti kolonialismu, ale íránská podpora Hizballáhu, založeného v roce 1982 po izraelské invazi do jižního Libanonu, je vítanou záminkou pro ty, kdo chtějí zkratkovitou, ale nečestnou konstrukcí udělat z Íránu sponzora mezinárodního terorismu. Opakujme, že za difamačními, ekonomickými i vojenskými tlaky na Írán stojí zásadní otázka kontroly Blízkého východu, kterou Spojené státy částečně ztratily po islámské revoluci 1979 a kterou v důsledku současné války jistě ztratí ještě více.
Dlouho byli Írán a Izrael považováni za dva inteligentní nepřátele, tedy za dvě země, jejichž vedení a vojenské složky se navzájem znají natolik dobře, aby nepřekračovaly červené linie a nepouštěly se do nezvratných vojenských avantýr. Izraelsko-íránské války neprokázaly, že by toto tvrzení bylo mylné, ale ukázaly, že Benjamin Netanjahu, politicky vlivný od roku 1996, zásadně změnil politiku v Izraeli.
Bojovný radikální sionismus
Změnila se i samotná izraelská společnost, zejména v důsledku politických proměn, emigrace Izraelců, kteří v Izraeli nemohli dál žít, a imigrace Židů s radikálnějším sionismem. Války let 2025 a 2026 rovněž do jisté míry demytizovaly Mossad a zároveň odhalily íránské schopnosti, které byly z předsudků podceňovány či znevažovány. Mossad, vynikající ve vedení mimořádných technických operací, nedokázal pochopit íránskou společnost a povahu íránského vládnutí: právě tato neznalost či zaslepenost je hlavní příčinou jeho selhání, od pokusů o subverzi íránského obyvatelstva proti vlastní vládě až po války, které měly svrhnout „íránský režim" a balkanizovat zemi.
Po 47 letech napětí a dvou válkách, kdy je Gaza v troskách a Západní břeh Jordánu je vystaven brutální a nespravedlivé kolonizaci, co lze očekávat od diplomatického řešení? I za rizika naivity uprostřed tolika hlasů prosazujících eschatologii moci neexistuje jiné trvalé řešení než politické, byť zasazené do nové „studené války" a rovnováhy ekonomicko-vojenského napětí.
V ideálním případě by to vyžadovalo návrat k mezinárodnímu právu a právní rovnosti států. Na jedné straně omezit výjimečnost Izraele, nacházejícího se na křižovatce strašlivé tragédie (holokaust), nezlomné vůle k přežití, náboženské identity („vyvolený národ") a volby geostrategického spojenectví (Izrael jako jediný západní stát Blízkého východu), která mu umožňuje porušovat – s mlčením či dokonce požehnáním spojenců – veškerá práva, válečná i humanitární, stejně jako rezoluce OSN. Na druhé straně přiznat Íránu, zemi pod sankcemi po celá desetiletí, plný status suverénního státu, nikoli vyvrhele či „darebáka", a znovu ho začlenit do rovnoprávného a právně založeného diplomatického dialogu.
Vytvoření palestinského státu, jakkoli nejistější než kdy jindy, se jeví jako jedno z mála řešení gordického uzlu s nesčetnými výzvami a často neslučitelnými parametry. Iniciativy Donalda Trumpa pro Gazu, které vnucují neokoloniální řešení koloniálnímu problému, nemají žádnou relevanci – ani historickou, ani právní, ani politickou. Izrael nezmizí, jak si přejí někteří íránští představitelé, ale Írán nebude obrácen v popel ani výrazně oslaben, jak doufají někteří izraelští činitelé.
V jistém smyslu je budoucnost Izraele, odsouzeného některými svými představiteli k permanentní válce, znepokojivější než budoucnost Íránu – tisícileté země, která se vzpamatovala ze všech invazí. Ještě znepokojivější je nárůst antisemitismu, živený genocidními zločiny páchanými v Gaze, odhalením případu Epstein, izraelským vlivem na prezidenta Trumpa (prostřednictvím jeho zetě a dcery) či přehnanými proizraelskými postoji médií, proti němuž budou cenzura či soudní postihy mnohem méně účinné než mezinárodní spravedlnost a diplomatická rovnost. Budoucnost je nepředvídatelná, ale lze alespoň uvést, že veškeré scénáře dnes zvažované pro Gazu – izraelská okupace, mezinárodní tutela, mírový plán po etapách apod. – budou zpochybněny, ne-li přehodnoceny, rovnicí, kterou nastolí konec války.
Co ještě budou média říkat o Íránu?
Po americké invazi do Iráku v roce 2003 čelila média závažné krizi důvěryhodnosti, zejména ve Spojených státech, kvůli svému převážně proválečnému zpravodajství bližšímu propagandě než informování. Bude tomu stejně i po této válce, kdy většina médií, v různé míře, přijala izraelsko-americký válečný zápal, selhala v elementárním kritickém myšlení a udržovala zaujatý a lživý obraz situace? Lze doufat v dílčí sebereflexe, aniž bychom si dělali iluze o mediálním systému a jeho aktérech. Nicméně pro mediální studia zůstává Írán tou nejpozoruhodnější případovou studií. V soudobé historii neexistuje jiný příklad země, která by byla terčem tak dlouhých a soustavných mediálních kampaní dezinformace a manipulace, s tak silným dopadem na kolektivní manipulaci, a tak násilnými důsledky.
Od islámské revoluce je Írán pod tlakem masivně negativní mediální konstrukce a světlých okamžiků bylo málo: první mandát reformního prezidenta Chátamího v letech 1997–2001, než prezident George W. Bush zařadil Írán do „osy zla" (2002), a pak dvě léta po dohodě o jaderném programu (JCPOA) z roku 2015. Z postupů, které uvěznily Írán do redukcionistické vize, lze v průběhu desetiletí sledovat variace a refrény:
Tvrdit, že Írán je složitý, a přitom ho scvrknout na ty nejomezenější analýzy, nejprimitivnější schémata, nejzastaralejší informace.
Uzavřít Írán do slovníku – „režim", „teokracie", „islamismus" či „diktatura" – aby se zkratoval jakýkoli pokus o rozvinutý výklad, debata se sentimentalizovala, podvrátila se jakákoli nuance a udržoval se zmatek mezi islamistickým terorismem Islámského státu (Daeš) či al-Káidy a Islámskou republikou.
Vidět „mulláhy“ všude, i tam, kde nejsou, a to i tehdy, když prováděné politiky nebo zkoumaná realita nemají nic náboženského.
Nikdy nepovažovat íránský stát za normální stát, ale vždy ideologizovat jeho jednání: vidět populismus, když staví silnice, nebo označovat za islamistické i jeho nejsekulárnější diplomacie.
Zaměňovat Írán s Irákem nebo Afghánistánem, podle starého orientalistického principu: na Východě je všechno stejné.
Pranýřovat „mafii" a „černé trhy" Strážců revoluce, a přitom zapomínat, že embargo nezákonně zakazuje Íránu legální pořizování zboží a služeb.
Zpovídat pouze ženy, které si chtějí sundat hidžáb, a ignorovat většinu žen, které v Íránu – z rozmanitých důvodů (náboženských, kulturních, dědičných, nacionalistických atd.) – hidžáb mají rády a chtějí nosit, neboť jde o tisíciletý tradiční oděv Orientu.
Pranýřovat dvojí hru íránských vyjednavačů, aniž by se chtělo pochopit, že samotný kontext a pravidla vyjednávání – o jaderném programu či míru – jsou zkreslená.
Zpovídat íránskou diasporu o Íránu, aniž by se kladla otázka, co si o své zemi a o této diaspoře myslí Íránci v Íránu.
Vytvářet obraz Íránu jako inherentně agresivního státu, ačkoli od vydrancování Dillí Nádir Šáhem v roce 1739 Írán (Persie) nenapadl žádného ze svých sousedů: rusko-íránské války (1804–13 a 1826–28) byly způsobeny expansionismem carského impéria a ve 20. století to byl Saddám Husajn (možná pod vlivem Spojených států a dalších zemí), kdo napadl Írán na podzim 1980.
Zapamatovat si z událostí konce prosince 2025 – začátku ledna 2026 jen to, že „íránská vláda střílí do vlastního obyvatelstva", a pečlivě se vyhýbat zmínce o povstání vyprovokovaném Mossadem a CIA.
V současném mediálním podání konfliktu jsou tato klišé ještě zesílena fantazmagorickou výrobou reality, živenou americko-izraelskými utopiemi. Tu a tam narazíte na staré předsudky. Píše se, že Spojené státy bombardovaly íránská zařízení, ale zdůrazňuje se, že Íránci tvrdí, že bombardovali izraelské či americké cíle: západní prohlášení se berou za bernou minci, íránská se vždy dávají do uvozovek – protože Západ přece nemůže lhát, zatímco Orientálci neumějí říci pravdu.
Írán jako věčný agresor i když se brání
Dokonalým převrácením událostí je Írán prezentován jako věčný agresor, i když je napaden, i když se brání. Z Íránců v diaspoře nebo uprchlíků v Turecku je třeba přetlumočit pouze válečnické výroky, podle nichž je válka „jediným způsobem, jak změnit režim" a je třeba jít až do konce a „dodělat práci". Mluví se o technice, logistice a statistice, pokud jde o americko-izraelské bombardování, jen aby se nemusely zmínit tisíce zničených civilních infrastruktur v Íránu a obešly se morální důsledky těchto úderů, jinými slovy válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (záměrné bombardování školy v Mínabu).
Některé případy spadají do klasické vojenské cenzury: mluvit o ničení v Íránu, případně v zemích Zálivu, ale téměř nikdy v Izraeli, leda aby se minimalizovalo nebo aby se z původce konfliktu (Izrael) udělala oběť; zmiňovat tisíce úderů na Írán, aniž by se kdy zkoumala jejich účinnost či úspěšnost; vyzdvihovat izraelské oběti, ale anonymizovat íránské mrtvé. V televizních studiích i novinách se ptají výhradně „expertů" a „specialistů", jejichž paradigmatem je „íránský režim", a příběhem „změna režimu" a prognózou „osvobození Íránců".
Je postaráno o to, aby propracovanější analýza některého z účastníků zůstala menšinová, vyvrácená jinými specialisty, degradovaná na pouhé „svědectví" nebo jemně odmítnuta pro nedostatek empatie vůči výpovědi Íránky, která pranýřuje náboženský útlak mullů. K vyjádření toho, co se považuje za Írán, nic nezabere lépe než výroky, stále tytéž po celá desetiletí, opoziční diaspory, která je přitom jen jedním hlasem mezi miliony, nezřídka odtrženým od Íránu a Íránců v Íránu, a která často zastupuje pouze samu sebe.
Současná válka ukázala, že je totální ve všech smyslech slova: regionální konflikt s celosvětovými ekonomickými důsledky je zároveň konfliktem poznání, světonázorů, sdílení informací. Pro historika je lákavé racionalizovat události a politická rozhodnutí, ale zdá se, že rozpoutání této války Donaldem Trumpem proběhlo na základě kombinace lží, manipulací, impulzivity a hlouposti. Historik Christopher Clark hovořil o náměsíčnictví jako charakteristice složitého řetězení příčin vedoucích k vypuknutí první světové války. Tentýž výraz lze převzít, ovšem s doplněním o téměř halucinační propast mezi diskurzy (mediálními, politickými) a realitou a státní lží (americkou) bezprecedentního rozsahu.
Právě tím je tato válka přelomovou událostí v proměně mezinárodního řádu i vědomí, které o něm můžeme mít.
