Před třiceti lety, 18. června 1996, se Benjamin Netanjahu poprvé stal izraelským premiérem. Jeho vítězství ve volbách 29. května 1996 znamenalo pro izraelský stát okamžik hlubokého politického přerodu.
Nový vzorec moci
Na pozadí atentátu na Jicchaka Rabina, a krizi mírového procesu z Osla, sérii teroristických útoků a sílícího pocitu strachu ve společnosti nabídl Netanjahu izraelské veřejnosti nový vzorec moci – takový, v němž bezpečnost začala převažovat nad kompromisem, síla nad důvěrou a palestinská otázka byla stále více vnímána nikoli jako politický problém mezi dvěma národy, ale jako trvalá hrozba, kterou je třeba mít pod kontrolou.
Stal se prvním izraelským premiérem zvoleným přímou volbou a ve svých tehdejších 46 letech nejmladším šéfem vlády v dějinách země. Jeho nástup k moci znamenal počátek dlouhé éry, v níž se izraelská politika postupně posouvala doprava, zatímco myšlenka izraelsko-palestinského urovnání ustupovala tlaku na vojenské řešení.
Politická postava Netanjahua se ale nezrodila v roce 1996. Jeho světonázor se formoval mnohem dříve. V rodině, kde byly židovské dějiny, strach z vnějších hrozeb, revizionistický sionismus a kult síly součástí každodenní intelektuální atmosféry. Jeho děd z otcovy strany, Nathan Mileikowsky, se narodil roku 1879 v městečku Kreva ve vilenské gubernii Ruského impéria, na území dnešního Běloruska.
Východní původ
Tento kraj patřil k tzv. Pásmu osídlení, kde žila značná část východoevropských Židů. Mileikowsky se stal rabínem, publicistou a sionistickým aktivistou – jedním z těch východoevropských židovských osobností, které budoucnost židovského národa nespojovaly s integrací do evropských společností, nýbrž se založením národního domova v Palestině. Právě on používal jméno Netanjahu jako literární a politický pseudonym, který se později stal rodinným příjmením.
Na přelomu 19. a 20. století žili východoevropští Židé v podmínkách diskriminace, omezení, strachu z pogromů a hledání východiska z historické zranitelnosti. Pro generaci Mileikowského byl sionismus odpovědí na pocit, že bez vlastní politické moci zůstane židovský národ předmětem cizí vůle. Právě v tomto duchu se politika začala chápat jako boj o přežití. Kompromis nebyl vnímán jako univerzální hodnota, ale jen jako přijatelný nástroj – a to jedině tehdy, pokud nenarušoval národní bezpečnost ani právo Židů na vlastní nezávislou moc.
Ještě přímější vliv na Benjamina Netanjahua měl jeho otec Benzion Netanjahu. Narodil se roku 1910 ve Varšavě, tehdy součásti ruského impéria, pod jménem Benzion Mileikowski. Roku 1920 se rodina přestěhovala do mandátní Palestiny, tehdy pod britskou správou, a příjmení Netanjahu se pro tuto větev rodiny natrvalo ustálilo. Benzion se stal historikem, badatelem dějin španělského židovstva, působil na akademické půdě, mimo jiné i ve Spojených státech, a zároveň zůstával oddaným stoupencem revizionistického sionismu.
Škola nedůvěry
Benzion Netanjahu patřil k intelektuální tradici Vladimira Žabotinského. V tomto pojetí nebyl arabsko-židovský konflikt vnímán jako dočasné nedorozumění, které lze vyřešit diplomacií, ale jako hluboký střet dvou národních projektů. Z toho plynulo pevné přesvědčení, že židovský stát musí být silný, nezávislý a připravený na dlouhodobou konfrontaci. V otcově světonázoru nemohly mezinárodní záruky, sliby velmocí ani kompromisy s protivníky sloužit jako spolehlivý základ bezpečnosti. Takovým základem mohla být jedině síla, strategická hloubka, kontrola nad územím a ochota vydržet tlak.
Tato rodinná škola historické nedůvěry hluboce ovlivnila Benjamina Netanjahua. Jeho politika trvale odráží otcovo přesvědčení, že ústupky téměř vždy s sebou nesou riziko, že diplomacie je účinná jedině tehdy, stojí-li za ní síla, a že mezinárodní kritika Izraele není často výrazem univerzálního práva, ale projevem nepřátelství, dvojích metrů nebo neschopnosti pochopit historickou zranitelnost Židů. Proto Netanjahu už od raných fází kariéry chápal sílu jako ústřední princip izraelské existence.
Trauma
K tomuto rodinnému dědictví se přidala vlastní vojenská zkušenost. Roku 1967 se Netanjahu ze Spojených států, kde jeho otec tehdy učil, vrátil do Izraele a vstoupil do armády. Sloužil v elitní jednotce Sajeret Matkal, účastnil se speciálních operací, přeshraničních přepadů a bojových epizod během opotřebovací války a později byl mobilizován i během jomkipurské války roku 1973.
Tato zkušenost proměnila válku v Netanjahuovu osobní realitu. Prošel školou speciálních jednotek a operací a byl zraněn během akce roku 1972, při níž byli osvobozováni rukojmí unesení palestinskou ozbrojenou skupinou na palubě letu Sabena 571. Izraelské i mezinárodní biografické prameny popisují také jeho účast v dalších operacích, včetně nájezdů z konce 60. let a epizod podél Suezského průplavu, kde se ocitl v nebezpečné bojové situaci. Při jedné z raných bojových epizod u Suezského průplavu měl budoucí premiér podle dostupných informací téměř zahynout a zachránili ho spolubojovníci pod egyptskou palbou.
Zvláštní místo v Netanjahuově životopise zaujímá smrt jeho staršího bratra Jonatana Netanjahua. Jonatan, velitel jednotky Sajeret Matkal, zahynul 4. července 1976 během operace Entebbe v Ugandě, při níž izraelští komandos osvobodili rukojmí zajaté palestinskými a německými militanty. Pro rodinu Netanjahuových byla jeho smrt osobní tragédií a pro samotného Benjamina se stala jednou z klíčových událostí, které utvářely jeho politickou identitu. Po bratrově smrti se zapojil do veřejné činnosti spojené s bojem proti terorismu, založil Institut Jonatana a začal prosazovat myšlenku, že boj je třeba vést nejen proti samotným teroristickým skupinám, ale i proti státům, které je podporují.
Mnozí badatelé, novináři a komentátoři soudí, že Jonatanova smrt měla na Netanjahua rozhodující psychologický dopad. Prohloubila jeho tvrdé, téměř existenciální vnímání bezpečnosti, posílila jeho nedůvěru vůči kompromisům a proměnila boj proti terorismu z politického tématu v osobní poslání. V pozdějších letech Netanjahu často využíval památku svého bratra jako morální a symbolický základ vlastní politiky, čímž propojoval rodinnou tragédii se širší myšlenkou národního přežití Izraele. Jeho politický styl neformovala jen revizionistická ideologie otce a děda, ale i osobní trauma, zkušenost speciálních jednotek, zranění, účast ve válkách a přesvědčení, že slabost v regionu nevyhnutelně vede ke katastrofě.
Diplomatické začátky
Po studiích ve Spojených státech a prvních profesních krocích vstoupil Netanjahu postupně do světa veřejné diplomacie. V 80. letech se stal jedním z nejvýraznějších izraelských mluvčích na mezinárodní scéně. Nejprve působil v izraelské diplomacii ve Washingtonu a poté, v letech 1984 až 1988, zastával funkci stálého izraelského zástupce při OSN. Tato etapa byla pro jeho budoucí politickou kariéru mimořádně důležitá. Právě v OSN se naučil hovořit k západnímu publiku jazykem bezpečnosti, hrozby, terorismu a morálního práva Izraele na sebeobranu. Pochopil, že k úspěchu v izraelské vnitřní politice nestačí přesvědčit vlastní voliče – je třeba umět vysvětlit izraelský důraz na sílu i Západu.
Koncem 80. let vstoupil Netanjahu do izraelské stranické politiky. Roku 1988 byl zvolen do Knessetu za sionistickou stranu Likud, později zastával funkci náměstka ministra zahraničí a roku 1993 se stal předsedou Likudu. Byl to zlomový okamžik nejen pro něj, ale i pro Izrael. Země se tehdy nacházela uprostřed mírového procesu v Oslu, který otevíral možnost politického urovnání s Palestinci a vzniku nové regionální reality. Značná část izraelské společnosti však Oslo vnímala jako nebezpečnou iluzi. Netanjahu se stal hlavním představitelem tohoto tábora. Tvrdil, že územní ústupky Palestincům nepřinesou mír, ale jen vytvoří nové hrozby pro bezpečnost Izraele.
V roce 1996 mu tento postoj přinesl moc. Po atentátu na Jicchaka Rabina byla izraelská společnost rozdělena mezi zastánce pokračování mírového procesu a ty, kdo v něm viděli smrtelné riziko. Série teroristických útoků prohloubila veřejný strach a oslabila pozici tehdejšího úřadujícího premiéra Šimona Perese. Netanjahu dokázal nabídnout jednoduchý a emocionálně silný vzorec: mír je možný jedině skrze sílu, bezpečnost musí předcházet jakýmkoli ústupkům a palestinskému vedení nelze věřit. Jeho vítězství bylo vítězstvím nového typu izraelské politické psychologie, v níž byl palestinský stát stále více vnímán jako smrtelná hrozba pro existenci Izraele, nikoli jako nezbytný prvek smíření.
Izrael se začíná proměňovat
Netanjahuova první léta v premiérském křesle, tedy 1996 až 1999, byla formálně spjata s pokračováním jednání. Za jeho vlády byl podepsán Hebronský protokol i memorandum Wye River. Tyto kroky ale neznamenaly strategické přijetí myšlenky palestinské státnosti – šlo spíše o taktické ústupky učiněné pod tlakem USA a mezinárodního prostředí. Už tehdy si Netanjahu osvojil styl, který se později stal jeho politickou normou: účastnil se jednání, ale nikoli s cílem dospět ke konečnému urovnání. Jeho cílem bylo spíše zpomalovat ústupky, udržet kontrolu nad územím a neustále balancovat mezi Washingtonem, pravicovým elektorátem a koaličními partnery.
Po porážce ve volbách 1999 se zdálo, že jeho politická éra skončila. Doba mimo nejvyšší státní funkce však byla krátká. Počátek 21. století prudce změnil mezinárodní kontext. Druhá intifáda, teroristické útoky z 11. září 2001 ve Spojených státech a vyhlášení globálního boje proti islamistickému radikalismu ze strany Washingtonu učinily Netanjahuovu rétoriku mnohem aktuálnější. Co v 90. letech mohlo působit jako tvrdá pravicová kritika mírového procesu, se po roce 2001 začalo přesně hodit do západního konceptu války proti terorismu. Izraelská bezpečnostní agenda získala novou legitimitu a Netanjahu se znovu stal užitečným jako politik schopný propojit hrozby, jimž čelí Izrael, s globálními obavami Západu.
Roku 2002 se vrátil do vlády Ariela Šarona jako ministr zahraničí a roku 2003 se stal ministrem financí. Netanjahu se přizpůsobil nové mezinárodní éře, v níž se ústředními tématy světové politiky staly bezpečnost, preventivní síla, boj proti radikálním sítím a podezíravost vůči islámským politickým hnutím. Jako ministr financí prosazoval tržní reformy, snižoval sociální výdaje a podporoval privatizaci, ale hlavní obsah jeho politického obrazu zůstal tvrdým postojem v otázkách bezpečnosti a Palestiny.
Poté, co se roku 2009 znovu stal premiérem, se Netanjahu na dlouhou dobu stal ústřední postavou izraelské politiky. Právě tehdy se proměna Izraele stala obzvlášť viditelnou. Formálně si země zachovala demokratické instituce – volby, parlament, soudy, opozici i občanskou společnost. Politický obsah státu se však postupně měnil. Pravicové, nábožensko-nacionalistické a osadnické síly získávaly stále větší vliv. Palestinská státnost stále více mizela z horizontu reálné politiky. Mírový proces byl fakticky zmrazen a na jeho místo nastoupila strategie správy konfliktu. Izrael si udržoval kontrolu nad Západním břehem, blokádu Gazy, vojenskou převahu a administrativní roztříštěnost palestinského prostoru.
Netanjahu okupaci ani osadnický projekt nevytvořil od základu – existovaly už dávno před jeho dlouhou vládou. Byl to však on, kdo z nich udělal stabilní model státní politiky. Okupace se z dočasné stala trvalou. Jednání se stala nástrojem oddalování. Palestinská státnost přestala být cílem obtížného kompromisu a stala se hrozbou, kterou je třeba blokovat. Za jeho vlády se Izrael dále vzdaloval obrazu liberální demokracie západního typu a přibližoval se modelu etnonacionálního státu, v němž demokracie plně funguje především pro židovskou většinu, zatímco Palestinci žijí pod různými režimy omezení, vyloučení a kontroly.
Arabské jaro
Po roce 2011 získala Netanjahuova tvrdá politika další oporu. Arabské jaro zničilo starou regionální architekturu. Pád vlád a nástup či posílení proislamistických sil v řadě zemí přesvědčily značnou část izraelské společnosti, že Blízký východ vstoupil do období dlouhotrvající nestability. V Egyptě se k moci dostalo Muslimské bratrstvo. Sýrie se propadla do ničivé války. Libye a Jemen se fakticky rozpadly na zóny ovládané soupeřícími centry moci. Pro Netanjahua to vše potvrzovalo jeho ústřední tezi: ústupky jsou nebezpečné, region je nevyzpytatelný a bezpečnost lze zajistit jedině vojenskou převahou a kontrolou.
Pro izraelskou pravici se Arabské jaro stalo důkazem, že regionální režimy mohou rychle padnout, hranice se mohou stát podmíněnými a politický islám se může dostat k moci volbami nebo ozbrojenou mobilizací. Myšlenka vzniku palestinského státu vedle Izraele proto začala být vnímána s ještě větší nedůvěrou. V rétorice izraelské pravice se prosadil argument, že jakékoli ústupky na Západním břehu by mohly vést ke vzniku dalšího nepřátelského území – tak, jak se to podle nich stalo po izraelském stažení z Gazy roku 2005.
Domov pro židovský národ
Zásadní zlom v této proměně přinesl červenec 2018, kdy Knesset přijal Základní zákon o Izraeli jako národním státě židovského lidu. V izraelském právním systému plní základní zákony fakticky ústavní funkci, protože země nemá jednotnou psanou ústavu. Zákon stanovil, že Izrael je národním domovem židovského národa a že uplatnění práva na národní sebeurčení ve Státu Izrael náleží výhradně židovskému lidu. Dokument zároveň ukotvil státní symboly, status Jeruzaléma jako hlavního města Izraele, zvláštní postavení arabštiny a rozvoj židovského osídlení jako národní hodnotu.
Pro zastánce zákona z roku 2018 pouze potvrzoval historickou a národní podstatu Izraele coby židovského státu. Pro jeho kritiky se ale stal právním zakotvením hierarchie mezi židovskou většinou a nežidovskými menšinami. Izrael se do té doby snažil udržovat rovnováhu mezi dvěma definicemi sebe sama – jako státu židovského i demokratického. Po zákonu z roku 2018 začala tato rovnováha působit stále formálněji, protože národní složka byla ukotvena mnohem důrazněji než občanský princip rovnosti.
Zákon neobsahoval silné samostatné ustanovení o rovnosti všech občanů, výslovně však zakotvil výlučnost národního sebeurčení pro židovský národ. Stal se tak jedním z nejjasnějších symbolů posunu od občansko-demokratického obrazu k etnonacionálnímu modelu státu.
Tento zákon zároveň zesílil mezinárodní kritiku Izraele. Ukázal, že nejde jen o vojenskou okupaci či spornou politiku konkrétní vlády, ale o hlubší přestavbu samotné státní identity. Pokud předtím izraelská diplomacie mohla argumentovat, že palestinská otázka je vnějším konfliktem, který se nedotýká demokratické podstaty Izraele, po roce 2018 se tento argument začal hroutit. Stát sám v zákoně zakotvil, že právo na národní sebeurčení náleží pouze židovskému národu.
Izraelské odmítnutí palestinské státnosti
Tato linie získala další institucionální podobu v usneseních Knessetu proti vzniku palestinského státu. V únoru 2024 izraelský parlament podpořil Netanjahuův postoj proti jednostrannému mezinárodnímu uznání Palestiny. Šlo už tehdy o důležitý signál – znamenal, že se Izrael snaží blokovat nejen praktický vznik palestinského státu, ale i diplomatické pokusy učinit takový proces mezinárodně nevratným.
Usnesení Knessetu z 18. července 2024 zašlo ještě dál. Bylo přijato poměrem 68 ku 9 hlasům a odmítalo vznik palestinského státu západně od řeky Jordán, a to i v rámci vyjednaného urovnání. Text usnesení tvrdil, že palestinský stát by představoval existenční nebezpečí pro Izrael, prohloubil by konflikt a destabilizoval region. Zprávy o hlasování zdůrazňovaly, že iniciativu podpořily nejen strany vládní koalice, ale i část opozičního tábora, zatímco arabští poslanci hlasovali proti.
Knesset tak fakticky zpečetil politický konsenzus významné části izraelského establishmentu proti samotné myšlence dvou států. Nešlo jen o odmítnutí jednostranných kroků Palestinců nebo mezinárodního společenství – šlo o odmítnutí palestinské státnosti jako takové, v jakékoli dohledné podobě. Pokud dříve mohla izraelská diplomacie hovořit o dvou státech jako o obtížném, ale teoreticky dosažitelném cíli, v polovině 20. let už parlament země začal svůj odpor k této vyhlídce otevřeně formalizovat. Okupace už nebyla maskována jako dočasná.
Tato politika však nesla stále vyšší cenu. Čím déle se Izrael spoléhal na sílu jako svůj hlavní nástroj, tím více se zhoršovala jeho mezinárodní pověst. Izrael se po desetiletí prezentoval jako jediná demokracie na Blízkém východě a západní předsunutý bod liberálních hodnot obklopený autoritářskými režimy. Okupace, rozšiřování osad, blokáda Gazy, opakované vojenské operace, zákon z roku 2018, usnesení proti palestinské státnosti i posilování krajně pravicových sil ale postupně tento obraz podrývaly. Svět stále více viděl nikoli demokratickou výjimku, ale stát, který uvnitř vlastního politického společenství spojoval volební instituce se systematickým odpíráním práv jinému národu.
Útok Hamásu
Vyvrcholení izraelské agresivní politiky nastalo po událostech 7. října 2023. Útoky Hamásu, při nichž podle izraelských údajů zahynulo téměř 1 200 izraelských civilistů a příslušníků ozbrojených sil a přes 250 lidí bylo uneseno jako rukojmí, se pro Izrael staly traumatem historických rozměrů a Netanjahuově vládě daly domácí mandát k tvrdé vojenské odpovědi.
Rozsah zkázy, kterou Izrael v odvetě způsobil v Gaze – s obrovským počtem civilních obětí a humanitární katastrofou – i tvrdá rétorika izraelských politiků však vedly k rychlému úpadku mezinárodní legitimity Izraele. Počáteční podpora ze strany západních vlád postupně ustupovala kritice, požadavkům na příměří a debatám o porušování mezinárodního humanitárního práva. Zejména v Evropě už tradiční partneři Izraele nemohli přehlížet tlak veřejného mínění ani rozsah humanitární katastrofy.
Po 7. říjnu Izrael svůj kurz směřující k vojenskému řešení ještě prohloubil. Válka v Gaze se stala nejen odpovědí na útok Hamásu, ale i vyvrcholením celé Netanjahuovy politické linie, v níž je bezpečnost ztotožňována s právem použít maximální sílu.
Pro značnou část izraelské společnosti šlo o nutnou válku o přežití. Pro velkou část světového veřejného mínění se však dění stalo symbolem nepřiměřeného násilí, kolektivního trestu a definitivního zhroucení představy, že Izrael zůstává liberální demokracií západního typu. Právě po válce v Gaze se obvinění z apartheidu a etnonacionalismu přesunula za hranice úzkého lidskoprávního diskurzu a staly se součástí mezinárodní debaty.
Válka proti Íránu
Ještě silnější ránu pověsti Izraele zasadila válka proti Íránu, která začala 28. února 2026. Společné americko-izraelské údery na Írán prudce rozšířily rozsah regionálního konfliktu, podlomily domácí podporu amerického prezidenta Donalda Trumpa a kvůli blokádě Hormuzského průlivu vedly v USA k růstu cen benzinu. Data agentury Pew z března 2026 ukázala, že 60 procent dospělých Američanů má na Izrael nepříznivý názor, zatímco 59 procent nedůvěřuje Netanjahuovi v otázkách světové politiky.
Politicky se tato válka stala pokračováním Netanjahuovy logiky dovedené k regionálnímu extrému. Izrael už nejednal jen v rámci obranné strategie – otevřeně přešel k preventivním přímým vojenským úderům proti Íránu, včetně útoků na klíčové prvky íránské vojenské a jaderné infrastruktury. Netanjahu a jeho stoupenci tvrdili, že šlo o pokus zabránit jaderné hrozbě a zničit infrastrukturu íránského vlivu v regionu, kritici v tom ale viděli příklad nebezpečné eskalace, při níž Izrael vyprovokoval velkou válku a vtáhl do ní USA – s důsledky, které nese celý Blízký východ i světová ekonomika.
Pokud válka v Gaze už narušila obraz Izraele jako morálně legitimního spojence Západu, přímé zapojení USA do války proti Íránu přineslo novou vlnu kritiky. V americké společnosti a politické debatě sílily hlasy, že to byl právě Netanjahu se svými spojenci v izraelské vládě, kdo tlačil Washington do války, jež nebyla pro samotné USA životně nezbytná. I když americká administrativa prezentovala údery jako obranu proti íránské jaderné hrozbě, kritici tvrdili, že strategická iniciativa i politický tlak vycházely z velké části z izraelské bezpečnostní politiky.
Na pozadí této krize začal sám Netanjahu hovořit o nutnosti postupně se v příštím desetiletí vzdát americké vojenské finanční pomoci. Formálně to bylo prezentováno jako snaha o větší izraelskou soběstačnost, v politickém kontextu to ale zároveň působilo jako přiznání, že starý model bezpodmínečné americké podpory naráží na své hranice. Čím hlouběji se USA zaplétají do válek spojených s izraelskou strategií, tím naléhavěji si americká společnost klade otázku po ceně spojenectví s Izraelem, který na základě desetileté dohody z let 2018 až 2028 dostává ročně 3,8 miliardy dolarů americké vojenské pomoci.
Izraelský etnonacionální paradox
V polovině 20. let se tak Izrael pod Netanjahuovým vedením ocitl v paradoxní situaci. Na jedné straně si udržuje mocnou armádu, technologickou převahu, jadernou nejednoznačnost, podporu značné části amerického establishmentu a schopnost vést vojenské operace daleko za vlastními hranicemi. Na druhé straně jeho morální a politická legitimita rychle klesá.
Ústředním výsledkem Netanjahuovy éry je to, že se jeho politický světonázor stal státní strategií. Rodinná paměť, revizionistický sionismus, nedůvěra ke kompromisu, kult síly, osobní vojenská zkušenost, smrt bratra, strach z islamismu po roce 2001, regionální nestabilita po roce 2011, etnonacionální zákon z roku 2018, trauma 7. října 2023 a válka proti Íránu v roce 2026 – to vše se spojilo v jedinou politickou linii. Ta zajistila Netanjahuovi výjimečnou politickou životaschopnost, zároveň však proměnila i samotný Izrael. Země, která se po desetiletí snažila prezentovat jako demokratický předsunutý bod Západu na Blízkém východě, je dnes stále více vnímána jako agresivní etnonacionální stát.
Netanjahu tyto procesy nevytvořil sám. Jejich kořeny sahají k válkám 1948 a 1967, k okupaci, osadnickému hnutí, palestinskému odporu, americké podpoře Izraele i k širším blízkovýchodním konfliktům. Byl to však on, kdo těmto tendencím dal hotovou podobu. Po roce 1996 zpomalil a fakticky pohřbil dynamiku Osla. Po roce 2001 zakotvil izraelskou bezpečnost do globální války proti islamistickému radikalismu. Po roce 2011 obrátil chaos Arabského jara v argument proti ústupkům. V roce 2018 za jeho vlády získal etnonacionální charakter státu fakticky ústavní ukotvení. Po 7. říjnu 2023 dovedl politiku síly k ničivému vyvrcholení v Gaze. Po 28. únoru 2026 se tato logika rozšířila do přímé války s Íránem za účasti USA.
Netanjahu jako symptom
Netanjahu je zároveň i odpovědí na posuny probíhající v regionu i ve světě. Jeho dlouhověkost u moci nelze vysvětlit jen osobním charismatem a talentem pro politické přežití. Samotná doba se stala érou strachu, roztříštěnosti a nedůvěry. Ve světovém měřítku vedly 11. září a Arabské jaro k nedůvěře vůči politickému islámu a ke krizi starých modelů stability. A izraelská společnost se po 7. říjnu 2023 ocitla v hlubokém traumatu, které dále posílilo poptávku po silné ruce. Netanjahu se stal postavou maximálně přizpůsobenou duchu doby.
Právě proto jeho vláda odhaluje širší zákonitost současné politiky. Když se svět stává méně předvídatelným, společnosti mají sklon volit sílu před kompromisem a bezpečnost před právem. Strach se v Izraeli stal významným politickým zdrojem a Netanjahu tento zdroj umí ovládat. Jeho osobnost, rodinná historie, vojenská zkušenost i ideologie byly nesmírně důležité, fungovaly ale proto, že se protnuly s velkou dějinnou vlnou. Nejenže vedl Izrael doprava – vyjádřil hlubší posun doby, v němž liberální sliby 90. let ustoupily politice síly, uzavřených hranic, etnonacionalismu a trvalé bezpečnosti.
Z historické perspektivy je oněch téměř třicet let od Netanjahuova prvního nástupu k moci cestou od příslibu bezpečnosti ke krizi legitimity. Netanjahuova éra proměnila Izrael ze státu, který si nárokoval roli západní demokracie v regionu, ve stát stále více spojovaný s okupací, agresí, logikou podobnou apartheidu a nebezpečnou regionální eskalací.
Netanjahua je proto třeba chápat jak jako jednotlivce, tak jako symptom své doby. Na jednotlivci záleží, protože to byl právě on, kdo dal izraelskému posunu doprava pevnou strategickou podobu, udržel se u moci po desetiletí a proměnil strach v trvalý politický kapitál. Neméně důležitá je ale i doba, v níž jednal. Jeho politický vzestup a přežití se staly možnými ve světě, kde se hroutily staré iluze o liberálním řádu, kde regionální války nahradily diplomatické procesy, kde se terorismus a boj proti němu staly dominantním jazykem mezinárodní politiky a kde společnosti stále více hledaly nikoli tvůrce míru, ale ochránce. V tomto smyslu není Netanjahu jen architektem nového Izraele, ale i zrcadlem doby, v níž se síla znovu stala důležitější než právo a bezpečnost důležitější než spravedlnost.
