Saladin, celým jménem Salah ad-Din Yusuf ibn Ayyub (Salah ad-Din byla přezdívka a znamenala „zbožný“), se narodil roku 1137 nebo 1138 v Tikrítu na území dnešního Iráku. Navzdory tomu, že se stal jedním z nejmocnějších vládců arabského světa, nebyl arabského původu — pocházel z kurdské rodiny s dlouhou vojenskou tradicí. Jeho otec Nadžm ad-Dín Ajjub i strýc Šírkúh byli zkušení vojevůdci ve službách zenghíovského sultána Núr ad-Dína, jednoho z hlavních muslimských vůdců v období křížových výprav.
Kurdský chlapec z Tikrítu
Mladý Saladin vyrůstal v Damašku a Baalbeku, kde získal nejen vojenský výcvik, ale také solidní vzdělání v teologii a právu. Na rozdíl od obrazu bezcitného válečníka, jaký si o něm vytvořil středověký Západ, byl Saladin muž hluboce vzdělaný, zbožný a podle většiny pramenů — včetně křesťanských kronikářů — mimořádně čestný. Současníci oceňovali jeho velkorysost, spravedlnost a schopnost inspirovat oddanost u svých lidí. Byl zbožný, ale rozhodně nebyl fanatik.
K moci se Saladin dostal postupně, a trochu paradoxně nikoli díky vlastním ambicím, ale spíše souběhem okolností. Roku 1164 doprovázel svého strýce Šírkúha na vojenských výpravách do Egypta, kde fátimovský chalífát procházel hlubokou krizí.
Z vezíra sultánem
Po Šírkúhově smrti roku 1169 se Saladin, tehdy jednatřicetiletý, stal vezírem Egypta — zpočátku jako loajální služebník Núr ad-Dína. Roku 1171 však učinil odvážný krok: ukončil fátimovský chalífát, přiklonil se k abbásovskému chalífovi v Bagdádu a začal budovat vlastní mocenskou základnu.
Po smrti Núr ad-Dína roku 1174 se postupně zmocnil Damašku a dalších syrských měst a položil tak základy ajjúbovské dynastie. Z vojevůdce v cizích službách se stal svrchovaným vládcem rozsáhlé říše sahající od Nilu po Eufrat.
Stíny v horách – Assasíni
Jako každý mocný muž měl Saladin mnoho nepřátel – a nebyli to jen křesťanští rytíři, ale muslimové. Byli to Assasíni.
Nizárští ismailitové, v Evropě známí jako Assasíni (z arabského „haššášín“, pojídač hašiše – i když moderní historikové původ tohoto pojmenování někdy zpochybňují), byli šíitská sekta, která si v nepřátelském sunnitském prostředí vybudovala cosi jako stát ve státě.
Od konce 11. století ovládali síť horských pevností v Persii a Sýrii — nedobytná orlí hnízda, z nichž nejslavnější byl hrad Masját v syrském pohoří Džabal Bahrá.
Neměli dostatečnou vojenskou sílu na otevřený boj s velkými říšemi, a proto zdokonalili jiný nástroj: politickou vraždu. Jejich speciálně vycvičení sebevražední zabijáci, takzvaní fidáíové, dokázali proniknout kamkoli — do vojenských táborů, paláců, mešit — a zasáhnout i ty nejlépe střežené cíle.
Stařec z hory
V době Saladinova vzestupu stál v čele syrských Asasínů Rašíd ad-Dín Sinán, známý jako „Stařec z Hory“. Byl to mimořádně schopný vůdce a stratég, který vedl svou komunitu zhruba šedesáti tisíc věřících po celá tři desetiletí.
Mezi Nizáry a Saladinem v té době bylo velké napětí. Saladin byl svědomitý sunitský panovník a Assasiny si znepřátelil poněkud neprozřetelným veřejným prohlášením, že všichni muslimští „heretici“ budou ukřižováni.
Navíc koncem roku 1174 nechal při svém tažení na Aleppo vyplenit několik nizárských vesnic v oblasti Džabal as-Summáq, čímž nepřátelství ještě prohloubil.
K tomu se přidaly zájmy dalších hráčů — správce Aleppa Gümüštegin, který vládl jménem nezletilého zenghíovského dědice, měl vlastní důvody přát si Saladinovu smrt a podle kronikářů nabídl Sinánovi pozemky a peníze výměnou za atentát.
Dýky ve tmě — atentáty na Saladina
První pokus se odehrál v lednu 1175, v době, kdy Saladin obléhal Aleppo. Sinán to myslel smrtelně vážně — na Saladina vyslal třináct fidáíů vyzbrojených dýkami, což byl na poměry Asasínů neobvykle velký tým a jasný signál, že cíl má být zlikvidován na první pokus, než stihne posílit osobní stráž.
Skupině se podařilo proniknout do vojenského tábora, ale v rozhodující chvíli jednoho z útočníků poznal emír z Abú Kubajsu — byl to jejich soused, který je dobře znal. Pokusil se atentátníky zastavit, ale zabili ho na místě. V nastalém zmatku se rozpoutala řež, v níž zahynulo několik lidí, ale Saladin sám vyvázl bez zranění. Třináctičlenné komando bylo zneškodněno, aniž se dostalo k sultánovi dostatečně blízko.
Útok u Azázu
Sinán však rozhodně nebyl muž, který se vzdá po prvním neúspěchu. V květnu 1176 obléhal Saladin hrad Azáz v severozápadní Sýrii, který patřil jednomu z jeho sunnitských rivalů. Asasíni tentokrát zvolili jinou taktiku — menší, ale lépe zacílenou skupinu.
Fidáíové se převlékli za Saladinovy vlastní vojáky a vmísili se mezi jeho muže. Dne 22. května 1176 vtrhli do stanu emíra Džaulího, kde Saladin právě odpočíval. Jeden z nich se na sultána vrhl s dýkou a zaútočil na jeho hlavu — jenže Saladin si čirou náhodou nesundal čapku od kroužkové zbroje a čepel ho nezranila. Začal s útočníkem zápasit.
V zuřivém boji útočník rozpáral sultánovi oděv a lehce ho poranil na tváři, než ho Saladinovi osobní strážci zabili. Další fidáíové byli usmrceni v následujícím boji, při kterém padlo i několik Saladinových emírů, kteří velitele bránili vlastními těly.
Druhý atentát Saladinem otřásl více, než byl ochotný přiznat. Od té chvíle přijal drastická bezpečnostní opatření — spal ve speciálně postavené dřevěné věži, nikdy sám, a ke svému stanu nepouštěl nikoho, koho osobně neznal. Podle některých pramenů měl i ve spánku na sobě pod oděvem kroužkovou zbroj.
Saladinova odveta
Saladin odpověděl silou — vytáhl se svou armádou přímo k Masjátu, hlavní Sinánově pevnosti, a zpustošil okolní krajinu. Obléhání však po několika dnech nečekaně ukončil.
Kronikáři nabízejí různá vysvětlení: legenda vypráví, že se jedné noci Assasíni nepoznáni proplížili mimo stráže, vnikli do Saladinova stanu a místo útoku mu položili na lůžko otrávené koláčky a dýku s výhružným vzkazem — jako varování, že ho mohou zabít, kdykoli se jim zachce.
Smír a Křižáci
Sultán se probudil a pochopil. Ať už je pravda jakákoli, výsledkem bylo příměří. Saladin a Sinán uzavřeli jakousi dohodu o neútočení — a od té doby už k žádnému pokusu o atentát nedošlo.
O jedenáct let později, s bezpečným zázemím a sjednocenou říší, mohl Saladin konečně obrátit svou pozornost tam, kam vždy směřovala — ke křižáckým státům v Levantě.
Aby bylo možné plně pochopit, co následovalo, je třeba vrátit se o téměř sto let zpět. Roku 1099 dobyla vojska první křížové výpravy Jeruzalém. Zcela zbytečně přitom zmasakrovali tisíce muslimských i židovských obyvatel města.
Křižáci následně vybudovali v Levantě síť svých států: Jeruzalémské království, hrabství Tripolis, Antiochijské knížectví a hrabství Edessa. Po celá desetiletí muslimský svět nedokázal na tuto ztrátu účinně odpovědět — byl příliš roztříštěný a zmítaný rivalitou a vnitřními boji.
Změna přišla s generací Núr ad-Dína, který jako první začal prosazovat myšlenku jednotného „džihádu“ za znovudobytí Jeruzaléma. Saladin tuto vizi přejal a dovedl ji až do konce.
Začátek války
Od roku 1174 strávil více než dvanáct let budováním koalice — diplomatickým vyjednáváním, sňatkovou politikou a rozhodnými vojenskými zásahy sjednocoval muslimské emiráty od Egypta přes Sýrii až po severní Mezopotámii. V roce 1187 už se cítil dostatečně silný, aby zaútočil.
Bezprostřední záminku k válce pak poskytl Renaud de Châtillon — bezohledný křižácký baron, který v době platného příměří přepadl muslimskou karavanu a odmítl vydat zajatce i lup. Saladin přísahal, že ho zabije vlastní rukou.
Na konci května 1187 se poblíž města Saffuría shromáždilo na patnáct set křižáckých obrněných rytířů, tři tisíce turkopolů (to byla lehká jízda), a asi deset tisíc pěšáků. Celému vojsku velen Guy de Lusignan, tehdejší jeruzalémský král.
Saladin velel dvacetitisícové armádě. V křižáky ovládaném městě Tiberiadě zůstala jen malá posádka a také vzácná trofej – královna Eschiva, manželka vládce Tiberiady, rytíře Raymunda z Tripolisu. Saladin se rozhodl zaútočit nejprve na Tiberiadu, ale se svou obvyklou velkorysostí dovolil, aby Eschiva vyslala posla ke křižáckému vojsku s žádostí o pomoc.
Raymund se sice obával o svou manželku, ale varoval své druhy před neuváženým tažením na Tiberiadu. Tušil, že jde o léčku. A také věřil, že galantní Saladin by nikdy neublížil bezbranné ženě. Král s Raymundem souhlasil.
Velmistr templářů Gérard z Ridefortu však Raymunda veřejně napadl a obvinil ho ze zbabělosti a vyzval shromážděné pány, aby se vydali na pomoc ohroženým křesťanům v Tiberiadě. Templáři dokonce – tentokrát s podporou johanitů pohrozili, že vojsko opustí, pokud se všichni okamžitě nevydají na pomoc Tiberiadě.
Králi, závislému na podpoře vojenských řádů, nezbylo než souhlasit.
Střetnutí u Hattínu
3. července se křesťanské vojsko vydalo na cestu od Saffuríje na pětadvacetikilometrovou cestu po rozpálené planině. A v poušti trpělivě čekal Saladin.
Rozhodující okamžik nastal 4. července 1187 poblíž Tiberiadského jezera, na místě zvaném Hattín. Saladin mistrovsky využil terén i podnebí. Postup křižácké armády zpomalovaly útoky Saladinovy lehké jízdy, která se snažila vyřadit co nejvíce koní.
Bylo zničující horko. Rytíři se ani náležitě nezásobili vodou v přesvědčení, že rychle dojdou ke Genezaretskému jezeru. Všichni trpěli palčivou žízní, kterou zhoršoval prach na rozpálené pláni. V tu chvíli Saladin zaútočil.
Křižácká armáda vyčerpaná po šesti hodinách pochodu bez vody byla obklíčena a následně prakticky zničena. Kronikáři líčí, jak žízniví křižáci v těžkých zbrojích nedokázali prorazit muslimské linie a byli zatlačeni ke skalním útvarům zvaným Rohy Hattínu, kde byl jejich osud zpečetěn.
Jeruzalémský král Guy de Lusignan padl do zajetí. Saladin osobně usmrtil Renauda de Châtillon — muže, který opakovaně porušoval příměří. Jen malá skupinka pod vedením raymunda z Tripolisu se dokázala probít do hor.
A pak přišel krok, který ochromil vojenskou páteř křižáckých států na celé generace: Saladin nechal popravit téměř všechny zajaté templáře a johanity. Tyto dva vojenské řády tvořily elitní jádro křižáckých armád — byli to skvěle vycvičení profesionální bojovníci s obrovskou motivací. Řadové pěšáky prodal do otroctví.
Saladin je právem považoval za nejnebezpečnější protivníky a především věděl, že pokud je nechá na živu, budou proti němu bojovat dál, do posledního dechu. Jejich likvidací připravil křižácké státy o jedinou stálou vojenskou sílu, kterou v Zámoří disponovaly. Z řádových velmistrů přežil pouze templářský velmistr Gerard de Ridefort.
Konec křižáckých států
Po Hattínu se křižácké pevnosti hroutily jedna za druhou — Akko, Jaffa, Bejrút, Sidón, Caesarea, Aškelon. Dne 2. října 1187 se Saladinovi vzdal i Jeruzalém.
A právě zde se projevila Saladinova povaha nejzřetelněji: na rozdíl od křižáckého masakru z roku 1099 nechal obyvatele města odejít za výkupné, zakázal drancování a povolil křesťanům východního ritu volný přístup ke svatým místům.
Kopty, kterým křižáci vstup do Jeruzaléma zakazovali, Saladin do města naopak vpustil bez poplatku. Byzantskému císaři Isáku Angelovi vyhověl v žádosti o navrácení kostelů pravoslavné církvi. Toto velkorysé jednání Saladinovi vyneslo obdiv nejen v muslimském světě, ale i mezi mnohými křesťany — Dante ho ve své Božské komedii umístil do Limba mezi „velké duše“ po boku Homéra a Caesara.
Třetí křížová výprava
Pád Jeruzaléma otřásl celou Evropou. Papež Urban III údajně zemřel na šok, když zprávu dostal. Jeho nástupce Řehoř VIII. okamžitě vyhlásil třetí křížovou výpravu a v Anglii i Francii byla zavedena zvláštní daň — takzvaný „Saladinův desátek“ — na financování tažení.
Na výpravu se vydali tři nejmocnější panovníci Evropy: císař Fridrich Barbarossa, francouzský král Filip II. a anglický král Richard Lví Srdce. Střet mezi Richardem a Saladinem se stal legendou — dva protivníci, kteří se respektovali a vzájemně si prokazovali rytířskou úctu i uprostřed nejzuřivějších bojů.
Křižáci sice dobyli zpět Akkon a některá pobřežní města, ale Jeruzalém už zpět nezískali.
Saladin zemřel v Damašku 4. března 1193, vyčerpaný nekonečnými taženími. Když jeho přátelé otevřeli sultánovu pokladnici, zjistili, že nejmocnější a nejvelkorysejší vládce muslimského světa nezanechal dost peněz ani na zaplacení vlastního pohřbu. Tradovalo se, že je rozdal potřebným, ale pravděpodobnější je, že je použil na financování vojska.
Co kdyby...
Nabízí se otázka, se kterou si historikové pohrávají dodnes: co kdyby se byl atentát z 22. května 1176 podařil?
Saladinova smrt v roce 1176 by s největší pravděpodobností znamenala okamžitý rozpad jeho rodící se říše. Ajjúbovská dynastie ještě nebyla dostatečně upevněná, nebyl tu žádný jasný nástupce schopný udržet pohromadě křehkou koalici, kterou Saladin budoval. Egypt a Sýrie by se znovu rozpadly na soupeřící emiráty — přesně ten stav chronické roztříštěnosti, z něhož Saladin muslimský svět právě vyvedl.
Bez Saladina by nikdy nedošlo k bitvě u Hattínu. Templáři a johanité by nebyli zničeni, křižácké státy by si zachovaly vojenskou sílu a Jeruzalém by zůstal v křesťanských rukou — možná o celé generace déle. Třetí křížová výprava by se neuskutečnila a Richard Lví Srdce by nikdy neodplul do Svaté země.
Jenže dějiny nelze předvídat. Muslimský svět by si možná dříve či později našel jiného sjednotitele, křižácké státy možná stejně podlehly dlouhodobým demografickým a logistickým nevýhodám a rivalitám mezi křesťanskými velmoži.
Jedno je jisté: Saladinova smrt v roce 1176 by byla změnila osudy nejen Blízkého Východu, ale možná i Evropy.
