Od začátku konfliktu, v sobotu 28. února, analytici jako Alastair Crooke, Larry C. Johnson, Douglas Macgregor, John Mearsheimer, Scott Ritter nebo Lawrence Wilkerson již poměrně dobře popsali co je sázce a problematiku probíhající války.
Lži, které ospravedlnily útok proti Íránu
Spojené státy ji nemohou vyhrát, Írán ji nemůže prohrát. Důsledky konfliktu však učiní poraženými všechny země regionu, nemluvě o světové ekonomice, která bude v různé míře trpět napětím v Perském zálivu i jinde. Hodně se mluvilo o šílenství této války, založené na téměř neuvěřitelné neznalosti Íránu: chybějí jasné cíle, kterých má být dosaženo, jde o agresi bez plánu a bez práva, existuje znepokojivý stav vojenské nepřipravenosti USA, a bezhlavý postup bez možnosti úniku.
Lži, které ospravedlnily útok proti Íránu – falešné obvinění, že představuje bezprostřední nebezpečí a že je těsně před získáním jaderných zbraní – připomínají ty, které v roce 2003 vedly k americké invazi do Iráku a uvrhly region do nestability, která nikdy neskončila. Rozdíl je však zásadní: Írán není Irák
Kontrast mezi realitou války a rétorickými výstupy prezidenta Donalda Trump a jeho okolí dosahuje stupně schizofrenie bez precedentu v nedávné historii. Šířeji řečeno, tento konflikt je pozoruhodným odhalením: globální krize diplomacie, rozbití mezinárodního řádu a dysfunkčního nebo toxického mediálního systému.
Režim ajatolláhů a další předsudky
Pro každého, kdo Írán zná, je tato válka výsledkem desetiletí špatných interpretací a neznalosti íránské situace. Takzvaná „dvanáctidenní válka“ (13.–24. června 2025) už ukázala, že porážka Izraele – donuceného požádat o příměří – byla méně důsledkem vojenských schopností než nedostatku znalostí o Íránu, jeho sociokulturních podmínkách i jeho vojenské síly.
Mohlo se zdát, že poučení z této války, budou vzata v úvahu. Nestalo se tak. Média a dokonce i „experti“ stále šíří soubor předsudků, které lze snadno vyvrátit: „Írán je oslabený“, „režim mulláhů je na konci sil“, „islámská republika už nemá legitimitu“, „íránská společnost chce svobodný a sekulární stát“, Íránci nejsou Arabové. Původně jsou to Indoevropané, stejně jako západní národy. Moderní Íránci jsou tedy bližší Západu než Arabům nebo Turkům.
Indoevropské národy, z nichž vznikli Íránci (Médové a Peršané), přišly na íránskou náhorní plošinu mezi koncem 2. tisíciletí př. n. l. a začátkem 1. tisíciletí př. n. l. Od doby achajmenovské říše, kterou založil Cyrus Veliký v 6. století př. n. l., se Íránci stali dominantní kulturou Blízkého východu, který byl vždy průsečíkem národů, náboženství a kultur.
Identita Íránu
Současný Írán je produktem tisícileté historie a má tři identity:
- íránskou – sahající do starověku a živící moderní nacionalismus
- muslimskou – od 7. století, a šíitskou od 16. století
- západní – zejména od 19. století, kdy zesílil evropský vliv
Tato kulturní složitost se odráží na všech úrovních. Navzdory národní jednotě vytvořené dynastií Pahlaví, je Írán hluboce multietnický a multikulturní. Peršané tvoří asi polovinu obyvatel, druhou polovinu tvoří turkické národy, Arabové, Kurdové nebo Balúčové. Írán zároveň používá tři kalendáře: íránský, muslimský, západní.
Každodenní kultura mísí: íránské tradice, muslimské hodnoty, západní kulturní prvky. Dokonce i Islámská republika je hybridní systém: národní stát, demokracie západního typu, republika navazující na ústavní revoluci 1906, imperiální moc vycházející z tisícileté tradice vlády, a systém náboženského vedení.
Náboženství v Íránu
Od 16. století jsou Íránci převážně šíité. Íránský islám je však složitý a různorodý: šíitské tradice, mystické a súfijské proudy, ideologický islám podporovaný státem a regionální kulturní formy víry. Tyto vlivy se po staletí odrážejí v perské poezii autorů jako: Rumi, Hafez nebo Saadi. Na rozdíl od sekulárních představ není přítomnost náboženství v politice nová. V Íránu jde o tisíciletou tradici.
Islámská revoluce roku 1979 vedená Ajatoláhem Chomejním spíše formalizovala starší politický princip, než aby vytvořila úplně nový systém. Írán není jen „režim mulláhů“. Redukovat Írán na „režim mulláhů“ by bylo chybou. I když jsou duchovní v politice přítomni, íránská politika je silně ovlivněna imperiální tradicí sahající až do starověku. Od dob achajmenovské říše byl Írán regionální velmocí a vyvinul propracovaný systém: administrativy, legislativy a státní správy.
Dokonce i po příchodu islámu spravovali velké říše často íránští vezírové. Z toho vznikla tradice vládnutí, která má kořeny před islámem. Náboženství ovlivňuje politiku v Íránu méně než v Izraeli, kde ultraortodoxní Židé ospravedlňují kolonizaci náboženskými mýty nebo v USA, kde politika podpory Izraele vychází z evangelikálního mesianismu.
Nacionalismus jako sjednocující síla
Írán má také dlouhou vojenskou tradici. Je inspirována: náboženskými symboly (mučednictví imáma Husajna v Karbale) a hrdinskými mýty z eposu Šáhnáme (Kniha králů). Po Islámské revoluci 1979 vznikly Revoluční gardy, které získaly rozsáhlé zkušenosti s klasickou válkou, asymetrickou válkou, revolucí a kontrarevolucí. Navzdory politickým sporům spojuje Íránce nacionalismus.
Stejně jako během války s Irákem, i dnes se Íránci sjednocují proti vnějšímu nepříteli. Tváří v tvář kombinaci nacionalismu, náboženské motivace a imperiální identity už Izrael a Spojené státy válku prohrály. Změna režimu v Íránu nedává smysl. Jedná se o geopolitický „Velký šach“ mezi velmocemi, ze kterého vyplývá, proč Západ Írán vůbec nechápe.
Experti již mnohokrát upozornili, že, bez ohledu na nelegitimní povahu izraelsko-americké agrese – bombardování nikdy nepřineslo změnu politického režimu. V případě Íránu je situace ještě horší. Zákeřná a nezodpovědná vražda nejvyššího vůdce Alího Chameneího pouze posílí protiamerický nacionalismus v celé zemi, posílí suverenistické a protizápadní tendence v centru íránského systému, a vyvolá šíitský i širší muslimský hněv vůči Západu v celém islámském světě.
Je také třeba si uvědomit několik faktů
Zabít jednoho člověka, byť nejvyššího vůdce, neznamená zničit systém, natož politickou myšlenku. Alí Chameneí, který zemřel ve věku 86 let, už více než deset let připravoval otázku nástupnictví. Mocenské vakuum bylo prakticky nepředstavitelné. Nejvyšší vůdce není izolovaná osoba, ale je obklopen rozsáhlou sítí mocenských struktur. Jeho smrt z něj navíc činí mučedníka a symbol, což jeho vliv ještě posiluje. Nelze si představit, že smrtící bombardování přinese vládu, která nebude nepřátelská vůči útočníkům. Opravdu si agresoři mysleli, že více než 90 milionů Íránců bude spolupracovat s režimem dosazeným zvenčí, po válce, jejíž první akt byl masakr školaček?
Politický systém Íránu
Íránský politický systém má vertikální strukturu a složitou síť vztahů a mocenských kruhů. Mezi něž patří republikánské instituce: parlament, ministři, prezident a ty jsou podřízeny autoritě nejvyššího vůdce, který představuje náboženskou autoritu a zároveň viditelnou tvář státu.
Tento model navazuje na starověké íránské politické tradice a na období Salfíjovskou dynastie, kdy vzniklo spojení vertikální moci a hierarchického duchovenstva. Dynastie Pahlaví představuje spíše sekulární modernizační epizodou v dlouhé íránské historii. Islámská revoluce roku 1979 vedená Ajotoláhem Chomejním byla často interpretována jako návrat náboženského fundamentalismu. Ve skutečnosti šlo spíše o vyrovnání jednostranné prozápadní politiky Pahlavíú.
Stejně jako Pahlaví nedokázali Írán plně „západizovat“, ani Islámská republika nedokázala zemi plně islamizovat. Naopak modernizace pokračovala. Infrastruktura, univerzity a průmysl se dále rozvíjely a společnost se proměňovala. Írán je dnes ve skutečnosti modernější než za Pahlavíů, kdy existovala spíše povrchní amerikanizace.
Návrat nacionalismu
Po revoluci byl nacionalismus potlačen, protože odporoval ideji muslimskému společenství věřících. V posledních dvaceti letech se však stal hlavním pojítkem Íránců. Dokonce i Revoluční gardy jsou dnes prezentovány ne jako ideologická armáda, ale jako národní síla chránící Írán. Tento nacionalismus má moderní evropskou inspiraci, ale zároveň starověké kořeny. V představě „íránskosti“, která existuje od starověku.
Změna režimu je nereálná, neboť by narážela na několik problémů:
- Výměna politiků – systém má mechanismy nástupnictví a volby.
- Změna systému – některé části lze reformovat, ale stát a historické struktury zůstanou.
- Demokracie – návrat monarchie by nebyl nutně demokratičtější.
Reálnější cestou by bylo posílení republikánských prvků v systému a omezení politické role nevolených institucí.
Íránská společnost a liberalismus
Západní liberální demokracie není v Íránu dominantní ideologií. Liberálové jsou spíše menšinou a jejich myšlenky jsou často spojeny s íránskou diasporou, která je na Západě a mnohdy nerozumí realitě země. Pro mnoho Íránců jsou důležitější tradiční hodnoty, náboženství, rodina a identita.
Západ trpí iluzí absolutní svobody a média a algoritmy výrazně formují veřejné mínění. Stabilita íránského systému je výsledkem dvou faktorů: Sociální transformace – revoluce umožnila vzestup nových sociálních skupin a Kulturní obnovy – obrana tradičních hodnot proti západní dominanci.
Scénář návratu monarchy Rezy Pahlavího je nereálný, neboť nemá skutečnou politickou sílu, ani kontakty a zkušenosti. Mnoho Íránců ho vnímá jako prosazovatele západního vlivu. Dynastie Pahlaví byla historicky spojena se zahraniční podporou: Reza Šáh se dostal k moci s britskou podporou, jeho syn Mohammad Reza Pahlavi byl v roce 1953 držen u moci po převratu proti Muhammadu Mosaddekovi podporovaném USA a Británií. Proto je spolupráce s cizími mocnostmi vnímána v Íránu velmi negativně.
Rozdíl mezi Íránci doma a v diaspoře
Existuje také kulturní propast mezi Íránci v Íránu a v emigraci. I když sdílejí jazyk, často mají jiné zkušenosti, jiné hodnoty a jiné politické představy. Představa, že diaspora ze zahraničí převezme moc v Íránu, je nebezpečná iluze.
Irán je v centru „velké hry“ mezi Velkou Británií a Ruskem ve Střední Asii. Abychom to pochopili, je třeba vrátit se do 16. století, kdy Španělsko a Portugalsko zahájily výstavbu evropských koloniálních říší. Portugalci dorazili do Perského zálivu roku 1507. V následujícím století tam dorazily Angličané, Francouzi, a Holanďané, kteří také vytvořili své koloniální říše. Angličané nakonec Portugalce z Perského zálivu vytlačili na počátku 17. století.
Postupně se Persie (Írán) stala místem zahraničních zásahů, hlavně britských a ruských. Ty zesílily v 19. století. Roku 1907 si Británie a Rusko dokonce rozdělily sféry vlivu v Íránu. Británie kontrolovala jih a Rusko sever.
Írán mezi velmocemi
Teprve vláda dynastie Pahlaví přinesla určitou suverenitu, i když jen částečnou. Británie si udržovala silný vliv až do druhé světové války. Poté převzaly dominantní roli Spojené státy. Symbolickým momentem je pro Íránce byl převrat roku 1953, kdy CIA svrhla premiéra Mohammada Mosaddeka. Tato událost je dodnes vnímána jako důkaz americké kontroly nad Íránem. Proto měla islámská revoluce 1979 silně antizápadní charakter a chtěla ukončit více než století zahraničních zásahů. Tento princip suverenity a nezávislosti je jádrem íránského politického systému.
Už od 1. století př. n. l. byl Írán klíčovým uzlem hedvábných cest spojujících Středomoří a Dálný východ. Dnes zůstává důležitým článkem čínské iniciativy Hedvábné stezky zahájené v roce 2013. V globalizovaném světě je proto Írán cílem nového amerického neokolonialismu, který má několik cílů:
- Kontrolovat Blízký východ oslabením Íránu – klíčové regionální mocnosti.
- Chrání finanční zájmy v zemích jako Saudská Arábie v Arabských Emirátech.
- Rozbít pozemní obchodní trasy mezi Evropou a Asií.
- Oslabit čínské zájmy útokem na významného dodavatele ropy.
- Omezit vliv Ruska, partnera Íránu v novém geopolitickém uspořádání spojeném s BRICS.
- Kontrolovat energetické zdroje – Írán má třetí největší zásoby ropy a druhé největší zásoby plynu na světě.
Írán jako historická regionální mocnost
Historie ukazuje jednu věc: Írán byl po staletí hlavní regionální mocností – a zůstane jí. Jeho identita vznikla během více než tisíciletí říší: Achajmenovská, Parthská, Sásánovská. I v islámském světě, kde vládli Arabové nebo Turci, měla íránská kultura dominantní postavení. Írán není stát, který by se mohl snadno zhroutit, neboť je příliš velký a má silnou civilizační identitu.
Jedinou zemí regionu, která mu může konkurovat, je Turecko jako dědic osmanské říše. Ostatní státy regionu jsou většinou moderní konstrukce, často vzniklé až ve 20. století. Západ Írán nechápe, neboť západní diplomacie vůči Íránu je často neadekvátní, neplodná a intelektuálně slabá. Po 47 letech od revoluce Západ stále používá zastaralé stereotypy. Výjimkou byla krátká období jako byla vláda reformního prezidenta Muhammada Chátamího, a léta 2015–2017, kdy byla podepsána jaderná dohoda. Tehdy evropská média dočasně změnila tón a začala Írán prezentovat pozitivně, kvůli očekávaným investicím.
Předsudky vůči Íránu
Západní pohled na Írán je formován třemi typy předsudků:
Orientalismus
Teorie popsaná například autorem Edwardem Saidem. Ta vytváří obraz „východních národů“ jako: iracionálních, krutých, líných, mimo historii.
Islamofobie
Kořeny má už ve středověku a vidí islám jako civilizační hrozbu.
Iranofobie
Vznikla po revoluci 1979 a je posilována: opozicí v exilu, izraelskými lobby, americkými politiky traumatizovanými krizí rukojmích na ambasádě USA (1979–1981).
Selhání zpravodajských služeb
Porážka Izraele v „dvanáctidenní válce“ byla také selháním izraelsko-amerických zpravodajských služeb. Došlo ke čtyřem zásadním chybám:
- vojenské – podcenění íránských schopností
- strategické – překvapení íránskou reakcí
- politické – stát se nezhroutil
- kulturní – Íránci se sjednotili místo vzpoury.
Sankce proti Íránu
Od revoluce je Írán vystaven dlouhodobým sankcím. Ekonomika sice trpí, ale sankce nezničily stát ani ho výrazně neoslabily. Sankce často fungují spíše jako politický marketing než skutečný nástroj diplomacie. Navíc mají paradoxní efekty: posilují černý trh, vytvářejí korupční struktury, poškozují obyčejné lidi více než vládu. 47 let tlaku na Írán mělo opačný efekt, než Západ očekával: posílilo tvrdé frakce režimu, militarizovalo politiku, sjednotilo společnost a poškodilo ekonomiku obyvatel.
Když například prezident George W. Bush zařadil Írán roku 2002 do „osy zla“, oslabil reformní politiku prezidenta Chatámího. Když Donald Trump roku 2018 opustil jadernou dohodu, přiměl Írán více se orientovat na Čínu, Rusko a na blok BRICS.
Jak se píše v rozsáhlém veršované díle Šáhnáme sepsaném perským básníkem Firdausím:
Nic není horší než zatmění rozumu
Znalost bez moudrosti je bezcenná
Kdo chce žít, musí umět zemřít
Svět nemůže přežít bez spravedlnosti.
