Byl to mír z nouze. Přiznání, že velký sen carství o průlomu k Baltskému moři musí ještě 50 let počkat. V realitu ho proměnil až nástup Petra Velikého.
Příležitost, která vypadala lákavě
Aby člověk pochopil smysl smlouvy z Kärde, musí se vrátit o pět let zpět. Polovina 17. století byla v severovýchodní Evropě dobou velkých zvratů. Švédské království pod ctižádostivým Karlem X. Gustavem vtrhlo roku 1655 do Polsko‑litevské unie, dvakrát dobylo Varšavu a rozpoutalo konflikt, který dějepisci nazývají druhou severní válkou. Moskevské carství vedlo souběžně vlastní válku s Polskem o ukrajinské a litevské země.
Když však Švédové začali vznášet nároky na území, jež si Rusko právě vybojovalo na západě, rozhodla se Moskva změnit směr. Diplomat Afanasij Ordin‑Naščokin, jeden z nejprozíravějších mužů u carského dvora, prosadil názor, že skutečným protivníkem není oslabené Polsko, nýbrž rostoucí švédská velmoc a že příhodný okamžik k úderu do jejího týlu nastal právě teď. Car Alexej Michajlovič v létě 1656 uzavřel s Poláky příměří ve Vilně a obrátil zbraně proti Švédsku.
Cíl byl jasný. Dávná snaha revidovat potupný Stolbovský mír z roku 1617, jímž Rusko ztratilo přístup k Baltskému moři, a získat zpět přístup k Baltu.
Počáteční ruský postup se zastavil o opevnění Rigy
Zpočátku vypadalo tažení nadějně. Ruská vojska pronikla do švédské Ingrie, dobyla pevnosti Nöteborg a Nyen a na podzim 1656 padl Dorpat (dnešní Tartu). Postup se však zadrhl o hradby Rigy. Obléhání tohoto klíčového livonského města, kam se car osobně vypravil s mohutnou armádou, ztroskotalo na podzim 1656. Rusové neměli loďstvo, jímž by zabránili švédskému zásobování po moři, a museli od města odtáhnout. Právě nedostatek námořní síly se ukázal jako osudová slabina celého ruského podniku.
Mezitím se mezinárodní situace zamotala. Dánsko, vtažené do severních válek, bylo vyřazeno z boje. Po smrti Bohdana Chmelnického přešel jeho nástupce, hejtman Ivan Vyhovský, na polskou stranu a roku 1658 se spojil s Varšavou. Pro Moskvu to znamenalo nutnost co nejdříve obnovit válku s Polskem – a tedy potřebu zbavit se švédské fronty.
Příměří z Valiesaru znamenalo oddech na tři roky
Této úlohy se znovu ujal Ordin‑Naščokin. V prosinci 1658 vyjednal příměří ve Valiesaru (Vallisaare), které Rusku ponechalo dobytá území v dnešním Lotyšsku a Estonsku – Koknese, Alūksne, Dorpat a další, na dobu tří let. Za tento diplomatický úspěch byl povýšen do hodnosti dumného dvořana.
Příměří dalo Moskvě vzácný čas. Ordin‑Naščokin sám patřil mezi nemnohé ruské státníky, kteří chápali, že kus baltského pobřeží má pro budoucnost Ruska větší cenu než desetinásobek území získaného v Litvě. Naléhal, aby bylo příměří prodlouženo a proměněno v trvalý mír, třeba i za prostřednictví anglického krále.
Jenže okolnosti se obrátily proti Moskvě. Ruská vojska utrpěla v polské válce v letech 1659–1662 řadu porážek. Roku 1660 uzavřelo Polsko se Švédskem mír v Olivě v Prusku, čímž si Švédové uvolnili ruce. Car stál před špatnou volbou, bojovat současně proti dvěma mocnostem. Ordin‑Naščokin marně navrhoval vzdát se nároků na Ukrajinu, aby Rusko mohlo uzavřít mír s Polskem a soustředit se na boj o Livonii. Když byl přehlasován, z vyjednávání, jež vedla k míru z Kärde, raději odstoupil.
Když roku 1661 vypršela platnost valiesarského příměří, byla ruská vojenská pozice tak špatná, že car si nemohl dovolit nový konflikt s mocným Švédskem. Bojarům nezbylo než podepsat smlouvu z Kärde. Ta Rusko zavazovala vrátit Švédsku všechna livonská a ingerská dobytá území a potvrzovala územní uspořádání Stolbovského míru. Součástí podmínek bylo i zničení lodí, jež dal Ordin‑Naščokin postavit v loděnici u Kokenhausenu pro neúspěšné obléhání Rigy. Symbolika nemohla být výmluvnější: ruská flotila, sotva zrozená, šla ke dnu dříve, než kdy vyplula.
Od Petra Velikého ke kapitulaci Stockholmu
Mír z Kärde, slavnostně nazývaný „věčným”, obnovil v podstatě předválečný stav. Pro Švédsko to bylo vítězství a stvrzení panství nad Baltem. Pro Rusko hořké přiznání, že na moře ještě nedosáhne. Toto uspořádání vydrželo až do vypuknutí velké severní války roku 1700.
To, co car Alexej Michajlovič nedokázal, dovršil o dvě generace později Petr Veliký. Velká severní válka (1700–1721) obrátila poměry na Baltu vzhůru nohama. Z bažin u ústí Něvy, nedaleko míst, kudy roku 1656 procházela ruská vojska, vyrostlo nové hlavní město – Petrohrad – a s ním i ruské loďstvo, jež kdysi tolik scházelo u Rigy. Nystadský mír z roku 1721 přiřkl Rusku Livonsko, Estonsko, Ingrii i část Karélie.
Švédsko, které bylo ještě donedávna pánem severu, navždy ztratilo postavení velmoci a Rusko se stalo dominantní silou v Pobaltí. Pozdější švédské pokusy o odvetu – války v letech 1741–1743 a 1788–1790, a nakonec ztráta Finska v roce 1809 – jen potvrzovaly nový poměr sil. Od té chvíle se Stockholm stáhl k politice neutrality, jíž se držel dvě staletí.
Baltské státy pod vlivem Ruska
Pobaltské národy zůstaly po celé 18. a 19. století součástí carského Ruska. Teprve nástup bolševiků a pád carského Ruska po první světové válce přinesl pobaltským státům na čas samostatnost. Estonsko, Lotyšsko i Litva vyhlásily v letech 1918–1920 nezávislost. Trvala však sotva dvě desetiletí. Pakt Molotov–Ribbentrop z roku 1939 přisoudil Pobaltí sovětské sféře vlivu a Stalin tyto země roku 1940 anektoval. Následovala nacistická okupace, návrat Rudé armády a téměř půlstoletí začlenění do Sovětského svazu. Samostatnost Estonci, Lotyši a Litevci získali zpět až s rozpadem SSSR v roce 1991.
Historie má smysl pro ironii. Země, o něž se Rusko a Švédsko přely u stolu v Kärde, dnes sedí u téhož stolu jako spojenci v Severoatlantické alianci. Baltské státy vstoupily do NATO i Evropské unie v roce 2004. Válka Západu proti Rusku na Ukrajině je v podstatě pokračováním Západních výbojů reprezentovaných Švédském, Finskem, Pobaltskými státy, Ukrajinou a evropskými zeměmi NATO.
Tak se po 364 letech pomalu kruh uzavírá. Jestli budou provokace Západu, dále pokračovat a Rusko bude nuceno reagovat, je možné, že by se stav mohl vrátit do roku 1990, kdy byly Pobaltské státy pod vlivem Moskvy.
